Přestože je zlatá doba masového vydávání klasické hudby na fyzických nosičích z poslední dekády minulého století nenávratně pryč, stále existují desítky labelů, které se díky zájmu hudebních labužníků, konzervativních sběratelů a streamovaní hudby více či méně uživí. U nás je životaschopných firem čím dál tím méně. Dominují tři – Supraphon, Radioservis a samozřejmě Animal Music, kde sice klasika není hlavním směrem dramaturgie, ale je pevným a dlužno dodat úspěšným pilířem. Animal je firmou sui genesis, ale podívejme se dnes na relativní novinky prvních dvou. Mají vnitřní problémy, nicméně jejich produkce neztrácí originalitu, kreativitu a otevřenost. U kdysi totálně dominujícího Supraphonu to bylo, je a snad i bude samozřejmé, u Radioservisu dokonce vnímám dramaturgickou progresi a rozvoj. Mám na stole několik titulů, které stojí za reflexi a svým způsobem jsou jejich vizitkou.
Flétnový šok
Se jménem Michaely Koudelkové jsem se dosud potkával jen okrajově. Nedávno jí vydal Supraphon profilové album s hudbou Correliho (tři sonáty) a Händela (čtyři sonáty). Na zobcové flétny hrát neumím, ale jako poučený laik bych napsal, že tak kvalitní nahrávky jsem neslyšel. Různé firmy (od Deutsche Grammophon a Erato po francouzské menší labely) se chlubí řadou hráček a hráčů na zobcové flétny, ale Michaela Koudelková se jim hravě vyrovná – tónem, stylovostí a technikou (nad její virtuozitou třeba Händelově Sonátě d moll HWV 367a, Correliho Sonátě C dur op. 5 č. 6 a hlavně ve slavné Sonátě d moll op. 5 č. 12 „Follia“ se tají dech). Její doprovodný tým je excelentní: Monika Knoblochová – cembalo, Libor Mašek – barokní violoncello, Jan Krejča – theorba, barokní kytara. Neumím posoudit nakolik je nahrávka barokních kompozic skutečně autentická, ale na mě tak působila a budu se k ní rád vracet.
Kompletní Novák
Nemyslím tím Jana Nováka, jehož český svět v tomto století naštěstí znovu objevil, ale Vítězslava, jenž je desítky let vnímán jak muž ze starých časů; někdy trilobit, jindy šik. Pokaždé když slyším jeho hudbu – orchestrální, komorní – jsem uchvácen a vzpomenu si na výroky mého učitele z hudební vědy, který ač mediavelista, byl bytostným novákologem a mluvil o jeho hudbě s nakažlivým entusiasmem. A právem.
Bohužel Vítězslav Novák dnes patří mezi české skladatele, z něhož si decentně vyzobáváme jen ty nejsladší a nejznámější třešničky (Slovácká suita, O věčné touze, Jihočeská suita, V Tatrách…). Každý počin, který zviditelňuje zapomenutou část jeho odkazu je důležitý. A tak je tomu i se třemi smyčcovými kvartety, které hudební veřejnost vlastně nezná. Je hodné uznání, že je Stamicovo kvarteto nastudovalo a nahrálo… a že je má v repertoáru. A Supraphon mě opět potěšil, že je tak otevřený a vydal je.
Slovo folklorní asi nejlépe vystihuje Smyčcový kvartet G dur č. 1 op. 22. Novák o něm napsal: „První věta zpívá valašsko-hanácky, druhá valašsky, ve třetí je vyjádřen stesk nad ujařmeným Slovenskem.“ Dodám, že vznikl v posledním roce 19. století a o rok později bylo prvním interpretem České kvarteto. Aby výsledek souzněl s notovým zápisem a zámyslem skladatele, je třeba mít silně emocionální interprety.
Koncept Smyčcového kvartetu D dur č. 2 op. 35 byl na svou dobu originální (1905) – fugová první věta a rozevlátá fantazie druhé věty, velmi kontrastní v dynamice, agogice a výrazu; vřdy na mě působila hodně subjektivisticky. Opět Novák: „Fuga tohoto kvartetu zpívá o oblažujícím klidu v náruči Přírody Těšitelky…“ Druhá věta líčí neklidný život ve městě. Skladatelův existenciální příklon k přírodě je tak silný, že nechápu, jak mohl snášet život ve velkém městě.
Smyčcový kvartet G dur č. 3 op. 66 je jiný příběh z jiné doby. Začal jej koncipovat v roce 1928, rozpracované dílo však odložil a vrátil se k němu v roce 1938. I Vlasta Reittererová ve skvělé ministudii v bookletu připomíná neobvyklé harmonie, předtuchu války a pocit ohrožení. Opět dvě věty, opět využití fugové formy, opět silné emoce, ale v tomto případě ještě více intimní, někdy skryté. Je to hodně zvláštní opus – hudebně ukotvená v pozdním romantismu, symbolismu, mimo hudebních experimentů a vůdčích linií meziválečné doby, ale nesmírně hluboká. Prvním interpretem bylo v lednu 1939 Pražské kvarteto, tedy krátce před německou okupací Československa.
Kdysi se Novákovy kvartety hrály relativně často – Pandulovo kvarteto (od roku 1946 Hábovo, od 1954 Novákovo; natočilo první dva, kvarteta Sukovo, Pražákovo, Doležalovo, které natočily také opusy 22 a 35. Nahrávka Stamicova kvarteta (Jindřich Pazdera, Josef Kekula, Jan Pěruška, Petr Hejný) je prvním kompletem. Dlužno dodat, že to není jejich první „meziválečný“ titul – Foerster, Kovařovic (vše Supraphon).
Jejich technicky a stylově příkladné interpretaci lze vytknout jen jediné – nahrávka měla vzniknout už dávno, nejlépe v minulém století. kdy byl soubor ve vrcholné formě. Dnes už nemá tehdejší energii a entusiasmus. Navíc vzpomínám na zvuk s Bohuslavem Matouškem a Vladimírem Leixnerem.
Komplet Jiřího Temla
Radioservis vydal k jubileu známého skladatele a aranžéra (kdysi také špičkového redaktora rozhlasové stanice Vltava) všechny smyčcové kvartety, tedy ty, které uspěly v testu sebekritiky, tj. od druhého po sedmý (první údajně u tvůrce neprošel). Při pracovitosti a životním elánu pana Temla však není vyloučeno, že číslo není konečné.
Interpretem je Sedláčkovo kvarteto, které patří do širší české elity a hraje výborně. Kromě toho zde najdete ještě tři drobnější kompozice – Allegro vivace, Larghetto a Allegro. Hudebníci odvedli velmi dobrou práci a z nahrávky je znát úzká spolupráce s autorem. Komplet má bezchybnou homogenitu, ačkoliv má čtyři hudební režiséry, což mě překvapilo. Stejnorodost titulu je i dobrá vizitka vydavatele. Booklet nabízí kvalitní rozhovor rozhlasového redaktora Vojtěcha Babky s Jiřím Temlem (mimochodem zatím poslední kvartet má podtitul Babka). Doporučuji si jej přečíst pro snazší pochopení hudby, která není zrovna jednoduchá.
Kvartetní svět Jiřího Temla má sice daleko do geniálního Dmitrije Šostakoviče, ale stojí za to jej proposlouchat, je totiž sympaticky svébytný, ačkoli z pohledu virtuálního milovníka „superorganismů“ konzervativně ukotvený v minulém století. Je však součástí úžasného života běhu české komorní hudby a přál bych budoucím generacím, aby aspoň něco z odkazu Jiřího Temla bylo v repertoáru orchestrů, sborů, komorních souborů a divadel i v příštím století.
Cimbál 20. století
Ač v životě konzervativní, v hudbě jsem byl nucen být často velmi otevřený a většinou se mi to vyplatilo. Kreativně využitý cimbál jsem v minulosti nadšeně uvítal v hudbě Zuzany Lapčíkové, nicméně cimbál jako virtuózní sólový nástroj jsem měl v přehrávači díky Radioservisu až nyní. I to svědčí o otevřenosti a veřejnoprávnosti vydavatele.
Celý titul nahrávky zní: Daniel Skála – Cimbál v umělecké tvorbě 20. století, Cimbalom in 20th Century Art Music. Ostravák, cimbalista, skladatel, improvizátor a učitel Daniel Skála (mimochodem absolvent Lisztovy akademie v Budapešti) s nadsázkou tvrdí, že by nebyl cimbalistou, kdyby mu bratr neufikl prst, takže by dnes hrál nejspíš na kytaru. Výborných kytaristů je jako máku na poli, skvělých, navíc tak originálních, cimbalistů mnohem méně. Cimbál umí souznít, jako málokterý nástroj, s hudbou starou, soudobou, lidovou, improvizovanou a pan Skála to umí jako málokdo v tomto státě.
Jaká je jeho cimbálová vizitka minulého století? Hábova Suita, Dadákovy Čtyři koncertní etudy, Ištvanovy Cinque fragmenti, Kurtágův Szálkák a Lendvayho Disposizioni per cimbalo ungherese. Je to zajímavý výběr, i když by se dal sestavit xkrát jinak. Bonusem je Skálovo Vrstvení. Jeho výrazový minimalismus nakonec v mých uších překonal vše ostatní. Nutně jsem došel k myšlence, že by měl své hudbě věnovat celou desku. Jinak jsem slyšel gejzíry barev, různé způsoby hry na bicí nástroj, virtuozitu i lyriku. A skoro jsem zapomněl na důležitý „detail“. Daniel Skála hraje na tzv. „cimbál třetí generace“ – viz https://danielskala.cz/cimbalopis/
Všecko je to boží dárek
Žánrová paleta Radioservisu zahrnuje i lidovou hudbu. Zatím poslední voňavou kytičkou je profil hudební kultury Rokycanska. Od Chodské polky s vozembouchem po manželské vyznání Všecko je to boží dárek. Dosud jsem se v lidové kultuře koupal v hudecké muzice Horňácka. Tato deska je zcela jiným světem a po několikerém poslechu natolik přitažlivým, že mám chuť jej více poznat. Interpretace úprav patnácti lidových písní je velmi příjemná, čistá v aranžích, intonaci i ve výrazu. Rád bych jednou zažil živě jak Lidovou muziku Rokytí, Malou lidovou muziku Rokytku či aspoň Malou muziku Sluníčko, tak krajové dudáky, houslisty, štěbenisty a hlasové vlny (výborní jsou například Matěj a Zdeněk Vejvodovi, Simona Hudecová, Jakub Frühauf, Lukáš Kunc, Jiří Kysilko, Martin Kantora…). Nejsou jen Beethoven, Schubert, Mahler, Dvořák… Příjemné osvěžení po velké klasice.
Luboš Stehlík
