Též nemám rád příliš dlouhé texty, proto jsem ty „Písně nábožné“ z brisbaneského Book Festu rozdělil na dvě tematicky logické části. Takže dnes nabízím tu druhou z indické a čínské oblasti, jak se to projevuje i v Austrálii. Snad není třeba připomínat, že dnes již jde o velmoci, kterým patří dost i současnost, natož budoucnost, což si stále mnozí neuvědomují a stále vidí Čínu jako za Mao Ce-tunga (1893-1976) a Indii jako za Gándhího (1869-1948). A když pošlu třeba nějaká videa, tak to odbudou, že jde o virtuální realitu.
Jinak určitý problém nyní řeší Austrálie, protože největším obchodním partnerem je Čína, zatímco hlavním strategickým (vojenským) partnerem jsou USA. Co s tím v dnešním komplikovaném světě?
Již jsem zmínil, že na Book Festu jsem připraven rozšířit svoji sbírku o hudbu jakékoliv církve (náboženství), když na něco zajímavého narazím. Ovšem největší asi nesplnitelný cílový úlovek mám v případě svaté knihy sikhů (sanskrtské „sikh“ = žák, žák guru, popř. přímo žák Boha) – Guru Granth Sáhib (Guruova velká kniha – náboženství vzniklo koncem 15. stol., konečná verze knihy v roce 1704).
Guru Granth Sáhib Sikh (Gurmukhi).
Následující link je přes 16 hod. pro nás dost jednotvárného zpěvu, na což nemám výdrž ani já. Předpokládám, že jde o celý zpěvník.
Ovšem kdo si otevře YouTube, tak tam shledá i třeba jen jednotlivé písně v různých hudebních i vizuálních úpravách. Takže se zdá, že posvátně neměnná je pouze základní melodická linka, ale ostatní je již více nebo méně zajímavě proměnné. A právě toto by mě lákalo -proměňovat třeba do mé vlastní harmonizace, polyfonizace, instrumentace atp.
Jinak jde snad o jedinou svatou knihu, která je z velké části v písních. A ty písně jsou vnímány jako věc mystická podporující komunikaci s Bohem. Prostě něco, co je schopno propojovat to pozemské s tím nadpozemským, kteroužto schopnost hudba ve svých vrcholných kvalitách určitě má, že. Nároky na nakládání s touto posvátnou knihou (z velké části zpěvníkem) jsou ovšem tak náročné, že sotva ji někdo dá na tento knižní vlastně bazar. A když již kniha v domě je, tak též se musí dodržovat přísná pravidla při zacházení. Takže tento svatý zpěvník si asi sotva kdy prolistuji a přehraji. Ale člověk nikdy neví.
Sikhové dnes žijí po celém světě, ale jejich hlavní svatyně – Zlatý chrám leží v Amritsaru ve státě Paňdžáb v severozápadní Indii poblíž hranic s Pákistánem. https://cs.wikipedia.org/wiki/Amritsar
Ta svatá kniha sikhů obsahuje 5894 hymnů na 1430 stranách, což je neměnné („svaté“) pro všechna vydání. Ty hymny jsou zpívané, ale některé „jen“ recitované. Sbírka je považována za živého božského guru, a tak je chována v božské úctě a péči. Nevím o žádné větší úctě k hudebnímu dílu než zde, kdy hudba svaté knihy je vnímána coby přímo od Boha.
Australští taxikáři jsou často indičtí sikhové ze státu Paňdžáb a někteří si ty písně v taxíku i přehrávají (jsou na YouTube) a někdy si i recitují ty verše a takto se vlastně modlí. Pak je neruším. Jinak ale s nimi rád komunikuji, protože to jsou vlastně Indoevropané, kteří jako my se šířili od Černého a Kaspického mezi-moří z dnešního Ruska, kde spolu s námi žili ještě asi před 6 tis. léty. Sikhy poznáme mimo jiné, že často nosí barevné turbany (Arabové zcela výjimečně), nestříhají si vlasy (mají je spletené v tom turbanu) a muži nosí „náboženskou“ dýku (kirpan) – nevím, jak to řeší dnes, kdy dýka od určité velikosti nesmí do veřejného prostoru.
Nám laikům se toto náboženství někdy zjednodušeně prezentuje jako snaha o využití prvků místního hinduismu a buddhismu a asi od 11. stol. importovaného islámu. Když jsem ale se o tom takto zmínil jednou před taxikářem – sikhem, tak to zcela odmítl. Ovšem mohlo jít i o osobní averzi, protože Pákistán je islámský, a tak tato indicko-pakistánská hraniční oblast je stále zdrojem jistého napětí, a právě nyní opět zvětšeného.
Z oblasti původu sikhismu, kde Bůh promlouvá se svými žáky (sikhy) písněmi, pocházejí historičtí indoevropští Árijci – ušlechtilí kultivovaní jedinci zaměření na duchovno (tak se asi chtěl prezentovat hitlerismus, mimochodem včetně obliby třeba oper R. Wagnera) – nešlo tedy o národ, ale spíše o určitou osobnostní úroveň. Ale pozor, ten termín se již hodně zašmodrchal.
Vznikla zde též tradiční svastika (hákový kříž) – znamenala a dodnes někde znamená štěstí a harmonii. Jak obojí pak bylo zneužito je dobře známo. Je třeba být ostražitý, protože lidstvo se poučuje jen velmi ztěžka (někteří tvrdí, že vůbec), takže k různému zneužívání různých (ne)hodnot dochází vlastně stále.
Kdysi jsem dostal dárek snad z té severní Indie. Šlo o deštník a po jeho okraji visely kovové plátky s tradiční původní svastikou. Ta stojí na základně svého ramene, zatímco ta hitlerovská na ohbí toho ramene pootočena o 45°. Ale raději jsem to vyhodil, protože nikoliv každý je schopen rozlišit to někde dodnes používané tradiční, a to hitlerovské v některých zemích dnes zakázané. Snad jsem si ale takto nevyhodil to štěstí a harmonii, což původně svastika znázorňovala. Jaký paradox, že?
Z vlasti pozdějších sikhů se začali asi v 8. století šířit západním směrem dnešní Romové. Asi v 11. stol. dorazili do Byzantské říše a dostali tam název Atsinganoi (z řečtiny podle nějaké sekty z 8. stol., z čehož se pak vyvinulo ono Cikáni – (A)tsiganoi). A dále pokračovali na Balkán a do celé Evropy. A tak obdobné pojmenování se objevuje v mnoha evropských jazycích, například Zigeuner (německy), Tsigane (francouzsky), Cigány (maďarsky) nebo Çingene (turecky).
V některých jazycích se Romové označují podle kdysi domnělé země jejich původu – Egypta. Například Gypsy (od anglického (E)gyptians ) nebo Gitano (španělsky).
No a dnešní politicky nejkorektnější Romové nemá nic společného s Římany nebo Římem, ale „rom“ v romštině znamená „muž“ nebo „manžel“. Podle toho pak Romové, jako označení národa, v romštině vlastně znamenají „muži, manželé“. A pak Romky by mělo znamenat… Raději nedomýšlet včetně genderových konotací. To vše jen tak na okraj. Pro mě je důležité, jak úchvatné jsou romské písně. A k velké své radosti jsem kdysi v Česku sehnal jejich sbírku i s CD.
Sbírka obsahuje 181 písní s akordy a texty v romštině, slovenštině a angličtině. A též spoustu informací o romské kultuře vůbec. Vždy mě na těch písních uchvacuje jejich emocionalita.
A nelze se ubránit představě „hladového umělce“ ze stejnojmenné povídky Franze Kafky, že skutečné umění vzniká v podmínkách chudoby a utrpení. F. Kafka (1883-1924) této otázce věnoval povídku „Umělec v hladovění“ (1922). A v nedávné době v nějaké souvislosti této paralely užil i tehdy ještě prezident M. Zeman.
Hudebně je v romské hudbě hodně fascinujícího. Třeba občasné současné znění mollového i durového akordu (vlastně disonantní střet malé i velké tercie v nejkonsonantnějších akordech dur a moll, nebo alespoň časté střídání dur a mol na stejném tóninovém stupni). Obojí až mnohem později se objevilo i v americkém jazzu, čímž ale neříkám, že to v Americe odposlouchali od Romů. Častý je též opačný tečkovaný rytmus – nikoliv obvyklé delší+kratší, ale naopak kratší+delší. A samozřejmě cikánské stupnice – durová: C-Des-E-F-G-As-H-C; nebo cikánská mollová: C-D-Es-Fis-G-As-H-C, coby základní typický tónový materiál mnoha písní. A tak by šlo pokračovat.
Samozřejmě že romské zpěvy převzaly hodně i z hudby té které lokality, kde se Romové déle zdrželi – od Indie přes Balkán, Maďarsko, Slovensko, židovskou východní i západní Evropu (Aškenázové, Sefardové)… až k Atlantiku a dnes možná i přes Ameriku až k Pacifiku. Prostě v té hudbě lze vyposlouchat romské + lokální. Hm, jak překvapivé, že od svatých náboženských zpěvů sikhů jsme se dostali až k písním romským. Prostě „všechno souvisí se vším“…
Letos 29. ledna jsem byl přáteli pozván do zdejšího čínského taoistického kláštera k oslavě Nového čínského roku ve znamení Dřevěného hada, což má přinést energii, moudrost, růst… Kliknete-li na následující link, tak otevřete webové stránky toho taoistického kláštera zde v Brisbane. Vpravo vidíte video z těch oslav. A ti, kteří mne znají, tak na 0:26-28” v levé třetině obrazu mohou najít i moji šedivou hlavu https://www.facebook.com/EvergreenTaoist/
Mimochodem ten rok podle čínského kalendáře je 4723. Stavba kláštera je dost rozsáhlá. Impozantní vchod do kruhové prostorné „chodby“ (ambitu) s čínskými bohy. Z té lze vyjít na rozsáhlé kruhové zatravněné nádvoří (atrium) a dále opět do jakési kruhové „chodby“ s dalšími čínskými bohy. Byl jsem překvapen, jak i v dnešní moderní době se mnoho přítomných v hluboké pokoře k bohům zde modlí a zapalují celé svazky vonných tyčinek převážně ze santálového dřeva nebo levandule, což je oběť bohům, ale i prostředek k očištění, meditaci, propojení lidského s božským… Nakonec všude bylo dost dýmu, takže pro osoby s citlivějším dýcháním již to bylo dechově náročné.
Vrcholem vítání Nového roku bylo vystoupení tradičního čínského draka z kostýmovaného řetězce chlapců a mladých mužů, což má opět spoustu životních i duchovních významů. Vystoupení začalo na speciální dvou-hrazdě ještě před klášterem, kdy šlo opravdu o akrobatické výkony. Je zjevné, že představení se dlouho připravuje a trénuje ve speciálních oddílech a být členem takového oddílu „draka“ zdá se být velkou prestiží. A po tomto akrobatickém vystoupení se pak drak vydal snad do všech prostor kláštera.
A při vystoupení draka přišla výrazně ke slovu i hudba. Základem byl opravdu velký (obrovský) buben na speciálním vozíku s hlavním jakýmsi základním rytmem. A k tomu v různých rytmických kombinacích spoluzněla řada metalofonů (kovových nástrojů) – hlavně činely různých velikostí i různé kovové tyče až tyčinky. Tyto nástroje byly spíše bez konkrétní výšky tonů, ale některé asi ano, protože čínská pentatonika se trochu prosazovala. Kapela byla až nepříjemně hlučná, ale s cílem poznání něčeho neznámého jsem to skousl. Překvapilo mě, že v „bandu“ nebyly žádné dechy, ani strunné nástroje. Nevím, zda proto, že prostě momentálně v komunitě nebyly k dispozici, nebo to tak odpovídá dané situaci se začátkem nového roku, kdy je třeba vyhnat vše zlé především řinčením těch bicích. Hudebníci pochopitelně neměli žádné noty. Ale rytmická souhra byla často překvapivá, že nemohlo jít jen o nějaké odzírání rytmu od některého vedoucího hráče, ale snad hráli nějaké zažité tradiční rytmy.
Ještě bych dodal, že každé větší australské město má i čínskou čtvrt se speciální čínskou architekturou. Možná tam i nějací Číňané bydlí, ale hlavně jde o oblast obchodů převážně s čínským zbožím, s čínskými restauracemi a „stánky“. Pamatuji si, jak jsem takovou čtvrt před 30 léty navštívil prvně, a to jsem si tehdy již myslel, že nabídku zboží v australských obchodech přijatelně znám. A zde jsem zjistil, jak málo znám a ještě nic nevím.
Tradice čínských čtvrtí v Austrálii vznikala od poloviny 19. stol., kdy zde bylo objeveno zlato a hodně Číňanů zde přicházelo hledat štěstí. Ale nebyli vítání a podmínky jim byly všelijak ztěžovány, tak oni se uchylovali do svých ghett, a tak se vyvinuly ty dnešní čínské čtvrti.
A v nedávné době – v roce 2015 – Austrálie poskytla Číně 99letý pronájem přístavu na severu Austrálie v Darwinu. Hodně to připomíná trošku vynucený po tzv. opiových válkách 99letý pronájem Hongkongu Čínou Velké Británii v roce 1898, což platilo až do roku 1997, kdy Hongkong byl vrácen opět Číně a byly s tím nemalé politické problémy. Takové pronájmy jsou jistě hodně riskantní, protože nelze vědět, co se v tak dlouhé době stane. Kdo dnes ví, co bude za 100 let v roce 2125, že? A tak i s tím přístavem v Darwinu se to dnes začíná jevit, že nešlo asi o dobrý nápad a Austrálie usiluje o vypovězení smlouvy. Ovšem „mléko je již rozlité“, takže řešení nejspíše nebude jednoduché a levné.
Nu a shodou okolností jsem se opět prostřednictvím přátel dostal do zdejšího buddhistického kláštera v exotickém prostředí ne tolik dalekého deštného pralesa. Klášter vznikl v roce 1974 a patří snad k nejstarším na dnešním Západě. Sjíždějí se zde zájemci o buddhismus z celého světa. Částečně zde studují, částečně i pracují. Někteří jsou zde i ubytováni v takových mini bytech. Ten rainforest (deštný prales) je zde takový indičtější, než jak jsem již o dvou v našem okolí dříve psal. Je zde hodně listnáčů i s obrovskými listy. Narazili jsme i na zajímavé ořechy. Sám bych se neodvážil nic jíst, co neznám, ale ten můj známý je profesionální botanik, ořechy znal, tak jsem se odvážil. Byly úžasné, trochu připomínaly makedonské, ale nikoliv s tak šíleně silnou slupkou, takže se lépe rozbíjely. A vevnitř bylo úžasně chutné a velmi olejnaté jádro. V klášteře mají i obrovskou knihovnu, dílny pro výrobu buddhistických obřadních nebo upomínkových předmětů. A též pohřebiště – exteriérové nebo interiérové – je možné si vybrat ještě zaživa. V podstatě jde o jakési dekorativní sloupky, do kterých lze vkládat zpopelněné ostatky. To místo k uložení lze koupit ještě za života a ti mi známí již takové své místo i se svými jmény mají koupené.
Vyzkoušel jsem si i modlitební otáčivé válce, kdy je ale nutno neplést si směr otáčení, což by pak nemuselo být pozitivní k bohu, ale negativní snad k „ďáblu“.
Nu, vše jsem si se zájmem a hlavně s náboženskou tolerancí a respektem prohlédl a pak jsem si dal vele chutný „chia“ – speciální čaj s mlékem, skořicí a dalším ochucením, což prý podporuje i meditaci a vůbec dobrou pohodu.
Zjistil jsem, že v klášteře nabízejí i zajímavé hudební programy. Tak se tam asi občas k poslechu indické hudby i vypravím. Více psát nemusím, protože kdo má zájem, zde je link: https://chenrezig.com.au/
A nyní si rozpomínám, jak asi skoro před 50 lety jsem v pražském Rudolfinu navštívil koncert indické hudby – jen sitár a tabla. Dnes již to tak exoticky ani nepůsobí, ale tehdy to byl exot nebývalý. Především sitár mě tehdy dost zaujal, občas jsem zde cítil až příbuznost s elektrickými rokovými kytarami a ani jsem se pak nedivil, že mnozí světově proslulí rockoví hudebníci absolvovali v Indii nějaké studijní pobyty. Asi to tehdy byla dost i aktuální móda.
Ale nejen móda, protože byť se indická hudba někdy zdá velmi odlišná od naší evropské (oktáva se člení třeba až na 22 stupňů) a rozhodující nejsou naše akordy, ale systém rág (soubory tónů trochu jako naše stupnice – jsou jich prý tisíce a každá rága prý má své sdělení), tak i to dur nebo moll lze často slyšet. A proč ne, když oba akordy přirozeně vycházejí z řady alikvotních (částkových) tónů, takže nějak zní v jakémkoliv tónu jakéhokoliv tónového hudebního systému – od tradičních v různých kulturách, po dnešní „supermoderní“, byť často již i přes 100 let starých (!!! – dodekafonie, seriální a konkrétní hudba apod.). Jistě, ale nikoliv tak starých jak kultura indická. A proto mám k ní velký obdiv a respekt.
Stanislav Vaněk
