Mezi jednoduchostí a složitostí v hudbě
Náhoda tomu chtěla, že k nedávným dvěma částem Písní nábožných z brisbaneského Book Festu neplánovaně přidávám ještě část třetí.
V neděli jsme na procházce s manželkou kráčeli kolem menšího kostela, odkud zaznívala zajímavá a působivá hudba. A tak jsme neodolali a vstoupili dovnitř. Mysleli jsem, že se pouze koukneme, ale nakonec jsme zůstali snad dvě hodiny, ovšem i s tamějším kostelním obědem. Nevelký kostel-dřevostavba byl zaplněn převážně mladými lidmi hnědé barvy kůže (omlouvám se, pokud je to vyjádřeno nekorektně, ale nevím, jak by to mělo být korektně). Ženy měly nádherné husté vlasy havraní barvy i lesku většinou až k pasu a byly i nádherně oblečené. Pouze jedna věřící byla již prokvetlá, prokvetlých mužů bylo více a jedna mladá žena přidala k těm černým vlasům ještě tmavě fialový nádech. Ještě více oblečením vymazlené byly i děti. A všichni – ženy, děti, muži měli jiskrný pohled. Octli jsme se na jakési bohoslužbě. Nejdříve jsem očekával, že budeme vykázáni, zvláště když se k nám blížil nějaký mladý muž. Ale on nás přišel již během obřadu přivítat. Formálně jsem se zeptal, zda můžeme zůstat, což se setkalo se vřelým souhlasem.
Od začátku mě zaujala provozovaná hudba. Zpívaly tři ženy spíše jednohlasně, ale někdy i trochu vícehlasně. Doprovodem byly elektrické varhany, ovšem jemně přibarvené i automatickou bicí soupravou a jemnou basovou linkou. Rozhodně šlo o hudbu evropského charakteru. To národní se prosazovalo spíše pouze rytmizací danou nejspíše mi neznámým jazykem. Hudba při obřadu hrála vlastně nonstop a v podkresu doprovázela i veškeré modlení, nebo obřadní úkony. A právě tyto podkresy mě oslovovaly nejvíce.
Vlastně šlo o hudbu, které nejčastěji říkáme ezoterická – prostě volně plynoucí, spíše statická v dlouze držených akordech. Harmonicky nic komplikovaného – většinou tonika, subdominanta, dominanta a z vedlejších stupňů především VI. a II. Co ale znělo mysticky fascinujícně, byl vždy dvoj úder hlubokého bubnu ve zcela nepravidelném metru – pro nás jakoby náhodně. Ten buben zněl též z varhan – snad ho měl varhaník naprogramovaný na pedálové klávese. Prostě něco velmi jednoduchého – jakási základní trochu variovaná varhanní harmonická kadence a k tomu trochu velkého bubnu. Ovšem účinek této jednoduchosti byl velmi přesvědčivý.
Stále jsem nevěděl na jakém obřadu jsme se vlastně ocitli, protože řeč byla naprosto neznámá a jen velmi zřídka jsem zachytil i angličtinu. Zpívané a modlené texty byly projektované v latince, ale i nějakém zdobném neznámem písmu. Napadlo mě, že jsme se možná ocitli mezi Indy, ba dokonce mezi sikhy s jejich svatým zpěvníkem, jak jsem psal nedávno. Ale ten jsem nikde neviděl, a hlavně muži neměli ony barevné turbany. Ale záhy jsem si uvědomil, že by mohlo jít o mnohé další národnosti, ovšem nikoliv muslimské, to bych určitě poznal především v zahalení žen a nevím, zda bychom mohli vůbec vstoupit.
Lépe jsem se začal orientovat nábožensky. Protože byly přítomny symboly kříže, odhadl jsem, že půjde o křesťanství. Obřad dost neformálně vedl pastor a stejně uvolněně neformálně reagovali i věřící s rukama většinou sepjatýma nebo naopak s dlaněmi otevřenými k univerzu. Ten pastor byl snad mého věku v nádherném bílém obleku (tradiční naše sako a kalhoty), černá košile i boty a bílý kněžský kolárek a často v kleče přímo na podlaze nezvykle k věřícím. Během obřadu nás dokonce přivítal a v závěru obřadu přišel i podat ruku, byť jsme seděli v zadní části kostela. Začal jsem tušit nějakou evangelickou církev, což jsem si pak i potvrdil při přijímání pod obojím.
Ale teprve až byla vhodná příležitost jsem zjistil, že jde o metodisty, neznámým jazykem i písmem byla tamilština a šlo o Srílančany ze Srí Lanky (dříve Cejlonu), nebo o Indy a Tamily z Tamilnádu, což je jeden z 28 států Indie.
Až doma z internetu jsem vypátral, že metodisty založil Angličan John Wesley (1703-1791) v rámci anglikánské církve v době britské průmyslové revoluce, kdy padaly staré tradice, lidé odcházeli z venkova, který je již neuživil, do průmyslových měst a ztráceli zavedené jistoty. A John Wesley přišel s náboženským programem (metodou – proto metodisté) akcentujícím sociální stránku života věřících. No a s rozvíjející se britskou kolonizací se křesťanský evangelický metodismus uchytil i v hinduistické a buddhistické a tehdy trochu již i muslimské Indii.
Po skončení následoval oběd, na který jsme byli též přizváni. Nejdříve jsme se zdráhali, ale to přesvědčování se nám zdálo tak upřímné, že se snad ani nehodilo dále odmítat. Měli jsem zde velmi zajímavé diskuse, ale též mě třeba zaujalo, jak všichni jedli rukama, byť byly k dispozici i dřevěné lžíce, jak je známe z různých stánků rychlého občerstvení, čehož jsme využili. Též mě tedy lákalo to zkusit rukama, rád se totiž kulturně přizpůsobuji, ale nějak jsem nakonec do toho nešel v představě, že pak budu muset hledat nějaké umytí… Ale spíše to byla taková moje vnitřní výmluva, protože samozřejmě i mytí rukou bylo k dispozici. Zvláště mě to zaujalo u žen s nalakovanými nehty výrazné barvy. To pak šlo o takový střet tradice a moderního stylu v praxi.
Ono ale pojídání rukama mělo i určitou logiku, protože oni tu pestrou nabídku nejedli separovaně, ale ze všeho si v dlani stlačovali takové kulaté knedlíčky a ty si pak vkládali do úst. A ty knedlíčky by se lžíci uplácávaly mnohem obtížněji, než prostým stisknutím prstů a dlaně.
Asi především pro světlou barvu kůže jsme se stali nijak zaslouženým středem pozornosti mezi sice nikoliv bílými, ale velmi krásnými lidmi fyzicky i duchovně. A to pak přijde líto, když člověk trochu zná historii a ví, že bílá kolonizace byla často velmi nespravedlivá, bezohledná, ziskuchtivá… Na druhé straně bych nechtěl to historické provinění „odhříšňovat“ novými opačnými proviněními (bílou diskriminací), protože jak je známo „co se stalo, nelze odestát“… A též mi bylo líto, že na Srí lance trvala 26 let občanská válka, která sice skončila v roce 2009 s desítky tisíci mrtvými a miliony vysídlenými, ale rány prý stále ještě nejsou zcela zacelené.
Oběd byl trochu ve stylu jak znám od Hare Kršna, v jejichž restauracích jsem se před 30 lety za jednotnou cenu celého vegetariánského menu i se zákuskem dost stravoval při cestování po Austrálii. Ale nyní jsme měli i maso – kuřecí kousky v nějaké šťávě, rýže, brambory, zelný a mrkvový salát a vše provoněné indickým kořením – především kari.
Byli jsme zváni i na další bohoslužby. Nu, metodistou se již nestanu, ale kvůli té krásné obřadní hudbě se určitě občas vrátím a též jsem slíbil, že budu vždy mávat z letadla, když nad Srí Lankou nebo indickým Tamilnádem občas létávám.
Tento nečekaný hudební zážitek mě přivedl na rozpomenutí se o tvrzení alternativního hudebníka Vlastimila Marka (1946-2021) v jeho knihách o překomplikovanosti naší evropského hudby.
Že hudba takto ztrácí svoji původní i léčivou kvalitu, a proto horoval za od-komplikovanost třeba poslechem tibetských mís. Jistě, tibetské mísy jsou občas fajn, ale že by mě, popřípadě i s dalšími obdobnými možnostmi hudebně plně uspokojily, tak to teda ne. Neuspokojují mě ani jednoduché harmonické kadence asi o pěti harmonických funkcích mnohých hudebních ezoteriků, byť někdy pomocí moderní techniky zvukově i dobře vydesignované.
Ovšem k takové jednoduchosti stačilo přidat zvuk velkého bubnu, což v naší hudební tradici (varhany + velký buben) by působilo podivně, a vše je najednou jinak.
A v této souvislosti jsem si vzpomněl na svého staršího spolužáka z HAMU – bohužel již zemřelého skladatele a vedoucího skladatelského oddělení Pražské konzervatoře Otu (Otomara) Kvěcha (1950-2018) a jeho vynikající učebnici „Základy klasické hudební kompozice.“
Píše tam o návratu k jednoduchosti v „postmoderně“ asi od 80. let minulého století, která logicky následovala po předchozí často překomplikované „moderně“ (avantgardě). A především zde poukazuje na dnes světově proslulého estonského skladatele Arva Pärta (*1935), který se často vrací až k přílišnému zjednodušení na způsob gregoriánského chorálu apod., což se ale Otovi často zdá ústupkem z vrcholů tradice evropské kultury, jak třeba přinesla úžasná Bachova polyfonie. Nu, není divu, Ota byl varhaník, tak právě v Bachovi se dobře orientoval, přestože jde o hudbu komplikovanější než u Pärta.
A tak je otázkou – posluchačem snadněji sledovatelná jednoduchost, nebo naopak bohatší propracovanost? Já bych viděl ideál v té propracovanosti, kde ovšem není žádná nota navíc. Nebo naopak – v jednoduchosti, kde ovšem žádná nota nechybí. Hm, moc jsem v tom hledání té nejsprávnější hudby nepomohl, že?
Stanislav Vaněk
