Když mi v šedesátých létech minulého století bylo asi 9-10 let, poprvé jsem jako „hudebník“ vystoupil v tehdejší Československé televizi (ČST) v Praze v populárním pořadu Vlaštovka uváděném legendární Štěpánkou Haničincovou.
Bylo to tak: Někdy na podzim předchozího roku Štěpánka vyhlásila televizní hudební soutěž „Co Čech, to muzikant“. Není třeba asi připomínat, že ten citát pochází od Charlese Burneyho – britského hudebního historika a cestovatele z 18. století, který krátce projížděl nevýznamné Čechy při svém přesunu z významné habsburské Vídně do též významných saských Drážďan.
A když již jsme u těch slavných hudebních citací, tak k další velmi oblíbené patří i „V hudbě život Čechů“. A ta se dokonce vztahuje i k tomu datu 16. května, protože právě v tento den roku 1868 dnešní citát pronesl Bedřich Smetana, coby tehdejší kapelník Prozatímního divadla v Praze při slavnosti kladení základního kamene Národního divadla a přičemž byla premiérována i jeho opera Dalibor.
Na to vyhlášení soutěže reagovala moje soudružka učitelka v opavské LŠU (nadále budu používat paní, protože ona žádná soudružka nebyla). A na základě té přihlášky jsem byl v prosinci přizván do Prahy do ČST na konkurs. Dnes si již nevzpomínám, zda byl přizván každý přihlášený, nebo již i ta přihláška prošla nějakým výběrovým sítem. Zato si dobře vzpomínám, že šlo o mou první cestu do matičky Prahy. Jeli jsme rychlíkem z Ostravy – byl nejspíše již elektrický, byť v provozu ještě dobře pamatuji i parní lokomotivy. Na konkurs si již vůbec nevzpomínám, ale do soutěže Vlaštovky jsem byl vybrán – nevím, zda na místě, nebo to bylo sděleno později dopisem. A soutěž se měla uskutečnit 16. května následujícího roku.
Též mi utkvělo v paměti, že jsme v Praze navštívili nějakého známého paní učitelky – vysokého vojenského hodnostáře (snad generála) ve výslužbě. A vedly se tam, pro mě – tehdy povinně-automatickou jiskřičku nebo již pionýra, jakési řeči zcela jiné, než jsem znal ze školy. Oni dospěláci si totiž přede mnou nebrali servítky, protože si naivně mysleli, že já jsem ještě naiva, který tomu nerozumí. A já právě tehdy „začal tušit“. Teda něco jsem už věděl i z domova, ale to bylo doma, nikoliv „venku“ a ještě v Praze – sídla naších vládců, kde by podle mé dětské představy přece měly snad být ty nejsprávnější názory…
Po návratu z Prahy mi nastal dril. Každý víkend trénování u paní učitelky. Soutěžil jsem ve zpěvu, klavíru, v hudební teorii a hudební historii. Rodiče tehdy dokonce koupili gramofon a já si přehrával gramofonové desky s jakýmsi základním repertoárem, abych to znal. Nejraději jsem tehdy měl Slovanské tance a rozeznal jsem je i podle čísel.
Součástí soutěže mělo být i určení operní nahrávky – již nevím, zda jen z českého nebo i světového repertoáru. Jako venkovské dítě jsem ovšem tehdy shlédl v opavském divadle pouze Prodanou nevěstu, Rusalku a Andersenovu činohru Pasáček vepřů. Pamatuji si, jak mě oslovila především Rusalka, hlavně to, že se z větší části odehrávala za jakýmsi vlnícím se „závojem“ přes celou scénu, a tak jsem se opravdu cítil, že pohlížím do hlubin nějakého rusalčina jezera. Ten nedostatečný operní rozhled jsme se snažili nahradit tak, že jsem si studoval obsahy oper podle bichle Anny Hostomské – kupodivu snad dodnes nepřekonaného českého průvodce operou.
Paní učitelka přípravu tehdy brala velmi vážně a vnímala to jako reprezentaci celé opavské LŠU a snad i města Opavy i Opavského celého okresu. Dokonce v LŠU vytvořili jakousi komisi, před kterou jsem byl před odjezdem do Prahy testován a prošel jsem úspěšně. Do májově rozkvetlé Prahy jsem tehdy cestoval nejen s paní učitelkou, ale i s tátou. Byla to moje druhá návštěva Prahy a na rozdíl od toho prosince tentokrát v krásném počasí, a tak jsme určitě chodili i po památkách. A prvně jsem byl i v Národním divadle. Asi jsme neměli štěstí na operu, která by ještě rozšířila můj operní rozhled před soutěží, tak jsme shlédli drama Antonius a Kleopatra od Shakespeara. Dodnes si pamatuji na tento mimořádný zážitek, ale spíše kvůli té budově, než že bych plně pochopil tu hru.
A zde trochu odbočím. Když jsem asi za 10 let přišel do Prahy studovat HAMU a operní představení v Národním divadle byly mým častým cílem s tehdejší „zlatou gardou“ pěvců – Haken, Žídek, Podvalová, Šubrtová, Domanínská… Tak mě stále ještě dojímal nápis nad oponou „Národ sobě“. Dojímal mě ještě i jako „televizáka“. Ale s tou „zlatou érou – gardou“ se ta tehdejší velebnost nějak vytratila a dnes mě již ten nápis nedojímá. Snad se to vytratilo s tím evropanstvím, nebo světáctvím, nebo věkem… nevím. Jakak onoho 16. května probíhala ona televizní soutěž též již moc nevím, ale bylo to ve studiu Burza na Senovážném náměstí poblíž Jindřišské věže a probojoval jsem se až do finále. Zde jsem ale prohrál a
skončil sice „na bedně“, ale jako druhý. Pohořel jsem totiž právě na té opeře. V soutěžní zpívané nahrávce jsem totiž nerozuměl ani slovo, a právě na porozumění zpívanému textu byla založena moje soutěžní taktika. Později jsem se dozvěděl, že zpíval barytonista Zdeněk Otava a tou mnou nepoznanou árií snad byla árie Kaliny „Jsem žebrák…“ ze Smetanova Tajemství. Jinak prý právě Zdeněk Otava byl proslulý svou precizní výslovnosti, ovšem to mi nějak nepomohlo. Finálová prohra mě tehdy určitě mrzela, zvláště pak jak si to zodpovím v LŠU, ZDŠ, ale i v obci nebo doma v rodině… – všichni se na mě v televizi dívali, protož jsem byl první občan naší vesnice v televizi a určitě i jeden z prvních v okrese. Ale co jsem mohl dělat.
Později jako televizní režisér jsem hodně natáčel přenosy i ze soutěží Concertino Praga, nebo Concerto Bohemia. A tak často i s prof. Iljou Hurníkem, který k hudební výchově mladých měl vždy co říct. A utkvělo mi v paměti, jak říkával, že tyto hudební soutěže mladého člověka poprvé uvádějí do reality života, kdy se též často prohrává, a dokonce často i nezaslouženě. To dnes je spíše opačná tendence – že mladý člověk nesmí být vystavován stresům a je mu cestička nepřiměřeně umetávána, což mu v budoucnu k prospěchu určitě není. Nakonec jsem ten obávaný návrat domů jako poražený nějak zvládl. Spíše mě pak dlouho mrzelo, že táta ztratil práci, kterou měl rád a kde ho nějakými čachry vystřídal člověk, který ho měl pouze zastoupit po dobu jeho pobytu se mnou v Praze. Ovšem i toto byla příprava na opravdový reálný život.
A ještě taková náhoda. Televizní dramaturgyní té soutěže byla dr. Marie Rysplerová. Snad i dnes bych ještě doma dohledal nějakou korespondenci s ní ve fázi přípravy té soutěže – různé instrukce a i organizační věci. Když jsem v roce 1980 nastoupil jako dramaturg do ČST, mojí kolegyní v kanceláři krátce v Jindřišské 16 a pak na Kavčích horách byla Marie Rysplerová a právě ona mi byla vždy po ruce, když jsem si televizně ve svých začátcích nevěděl s něčím rady. A v onom studiu Burza jsem pak ještě i stihnul natočit řadu pořadů, než se ten objekt po „sametu“ dostal nějaké bance – ostatně byla tam kdysi burza, proto studio Burza.
Po soutěži mi nedlouho před svou smrtí napsal prastrýc s tím, že jsem ho svým vystoupením v televizi dojal k slzám. Měl těžký osud. V první válce bojoval na Piavě. Po válce byl na zkušené v tehdejší evropské zemědělské velmoci v Dánsku a podle tamějších vzorů vybudoval 50-hektarové moderní hospodářství. Byl to vlastenec a též písmák. Že i jako sedlák psal na psacím stroji všemi deseti nebylo v té době právě obvyklé. Za 2. světové války byl vězněn a po válce taktéž. Jeho grunt zabralo JZD, s manželkou a nezletilým synkem byl vyvezen do pohraničí a pásli tam ovce. Nemohl do rodného okresu, a tak se svou sestrou – mojí stařenkou – se navštěvovali utajeně v lese u řeky Moravice na okresních hranicích a já jako malé dítě jsem byl někdy při tom. Bylo mu „dopřáno“ vidět naprosté rozboření svého rodového gruntu, který tolik zvelebil a vzniklé rumiště pak ustoupilo „stavbám socialismu“.
V pozdějším věku pracoval v nemocniční kotelně a na makulaturu (již použité šmíráky) tam naťukal kroniku svého života s názvem „Odpustit můžeme, zapomenout nesmíme“, která před několika léty dokonce vyšla i knižně a je dnes snad uložena i v Národním zemědělském muzeu v Praze na Letné. Na to by si on nikdy nepomyslel – „sametu“ a rehabilitace se nedožil. A v tom dopise mi tehdy napsal, že by mi sice mohl říct vše i přímo ústně, ale volí formu dopisu, který snad teprve až po létech ocením. Psal, že je dobře, že jsem ve finále prohrál, protože kdybych vyhrál, tak bych mohl i zpychnout a zlenivět. Ale takto nemohu, ba naopak musím dále ještě zabrat. A též mě nabádal, abych se učil i národní písničky. Že on jich zná snad 1000, ale že vidí, jak jejich znalost upadá. K dopisu přidal i nějakou pamětní stříbrnou minci. Obojí dodnes mám a moravské a slovenské písničky si s kytarou právě nyní v cizině s velkým potěšením zpívám. Byť asi pouhou stovku a snad ještě další stovku sice znám, ale tolik mne již nepoutají.
Stanislav Vaněk
