Jak desítky let sleduji do sebe zahleděný v podstatě statický hudební život v České republice, přiznávám, že mě v roce 2022 příjemně překvapila reakce na vpád ruských barbarů na Ukrajinu, konkrétní pomoc uprchlíkům i benefiční koncerty. Jak šly měsíce a roky, začínala se projevovat únava a válka v Evropě byla překryta řešením domácích i osobních problémů. Květnatá hesla a proklamace zůstaly, jenže nějak mizel obsah. V tomto roce mám čím dál silnější pocit, že se tato prázdnota prohlubuje, hodně lidí včetně hudebníků se stará hlavně o sebe, a jakoby českou společnost začal obestírat jed babišů, okamurů s konečným cílem, jenž vypadá tak lákavě. Bohužel pod donaldovskou dekou bude rok 2025 asi rozhodující pro člověčenství každého z nás.
Viděno prizmatem masových médií je polyharmonický hlas nedůležitý, ale přesto hluboce věřím, že musím apelovat na relevantní hudební instituce tohoto státu – festivaly, orchestry včetně jejich asociací, sbory, operní divadla, soubory, které poučeně hrají starší hudbu i soubory, které neméně poučeně hrají současnou hudbu, slavné instrumentalisty i pěvce, pozvedněte svoje hlasy a s hrdostí se veřejně postavte za Ukrajinu, ale nejen proklamativně, ale především činy!
Organizujte (separátně i v propojení) a realizujte benefiční hudební projekty a získejte pro ně i své donátory, mecenáše a filantropy. Ukrajina potřebuje munici a drony! Apeluji na všechny lidi dobré vůle – pomozte!
A prosím ministerstvo kultury, parlament, senát, důležitá média, zvláště pak televizní společnosti, a prezidenta, aby takovéto benefiční a charitativní akce silně podpořili!
Je skvělé, že zakoupením vstupenek, darem či sponzoringem podporujete svůj festival, orchestr, divadlo, svého oblíbeného umělce, ale jestli nebudeme aktivní ve vztahu k Ukrajině, je pravděpodobné, že za několik let se k nám existenciálně vrátí sedmdesátá léta nebo v horším případě léta padesátá či dokonce sovětská třicátá léta. Nevím jak vy, ale já nechci, aby moje vnoučata žila v direktoriátu carského Ruska 21. století.
Luboš Stehlík
