Letní slavnosti staré hudby se každý rok snaží v rámci svých ekonomických možností s barokním leskem zakončit festival atraktivním projektem. Bohužel soukromých mecenášů je málo a podpora státu a hlavního města, byť relativně velkorysá, je limitovaná. Býval jsem svědkem koncertů ve Španělském sále Pražského hradu, letos bylo finále 5. srpna v akusticky i servisem skromném kostele sv. Šimona a Judy.
Otěže večera mělo pevně v rukou technicky dokonalé a citově zaujaté Collegium Marianum a dva barokní géniové – Georg Friedrich Händel a Antonio Vivaldi, nicméně byl to hlavně gejzír operních árií ze dvou oper – Giulio Cesare in Egitto, HWV 17, a Il Giustino, RV 717. Hvězdami barokní slavnosti byli německá sopranistka s ukrajinskou minulostí Kateryna Kasper (studovala v Doněcku, dnes obsazeném ruskými okupanty) a český barytonista Roman Hoza.
Fota Petra Hajská / LSSH.
V Händlovi se ujala role Cleopatry paní Kasper, Cesara i Achilla pan Hoza. Večer začal zostra – po orchestrem skvěle zahrané ouvertuře a noblesní dohře cembala (Filip Hrubý, celý večer zásadní opora orchestru) zazněl cituplný hit V´adoro pupile, který známe u Händela v několika verzích. Známá melodie se dobře poslouchala, i když ostřejší podkres v mocném volumenu mě překvapil. Lepší vjem jsem měl z barytonové verze Cesareho árie Al lampo dell´armi. Nicméně v Achilleho árii Tu sei il cor di questo core jsem zjistil, že panu Hozovi, jenž je nesporně na české poměry mimořádným zpěvákem, je bližší vysoký rejstřík než hloubky a výbušná energie než lyrika a mezza voce… Kdybych neznal výkony Andrease Scholla a Adama Plachetky, byl bych nadšen, takto jsem se nechal jen příjemně unášet krásnou hudbou, leč neměl pocit, že jsem svědkem výjimečného okamžiku pražského hudebního života. Mimořádná byla ovšem hra orchestru. Přiznávám že vloženou Chiaconnu z Il Parnasso in festa jsem na této úrovni ještě neslyšel zahrát.
Zajímavější byla vivaldiovská část koncertu. Sopranistka byla výrazně lepší v technice, intonaci i projevu. Výběr z Giustina vyvrcholil v půvabné tklivě barytonové pastorálce Sento nel seno a v milostném duetu In braccio à té la calma, která byla dokonalou katarzí večera („V tvé náruči klid srdce, nitra, duše“…).
Roman Hoza je zdá se člověk se smyslem pro humor a nadsázku, který je schopen ledasčehos, a tak se v něžné pastorální árii Bel riposo („Ty krásné spočinutí smrtelníků, rozepni křídla nad mými zraky“…) stal přesvědčivým, i když falešným kontratenorem… Do vivaldiovského best off z Giustina byla vložena perla – Concerto per in flauto traverso „Il Gran Mogol“ (ve vivaldiovském katalogu má číslo 431a), kterou u nás bezkonkurenčně zahrála Jana Semerádová, jinak spiritus agens orchestru i festivalu. Škoda, že Collegium Marianum nemá ve své diskografii nějaký neobvykle sestavený vivaldiovský program a že se nenašel prostor pro nějaký méně známý houslový koncert benátského mistra. Myslím, že v pojetí suverénní koncertní mistryně Lenky Torgersen by to byl zážitek.
Byl jsem svědkem sympatického finále festivalu, nicméně přece jen bych mu přál, aby měl jiné finanční zázemí a mohl do Prahy zvát nejlepší světové pěvecké interprety a já se mohl jednou na Pražském hradě po skončení Hudby k ohňostroji pokochat barokním ohňostrojem…
Když jsem se svou manželkou nejlepší ze všech jel z Prahy domů, nemohl jsem se zbavit šťastného pocitu, jak je pro Prahu blahodárné, že tu máme dvě skvělá collegia – Collegium 1704 a Collegium Marianum.
Luboš Stehlík
