V neděli 14. 9. ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupila Staatskapelle Dresden s dirigentem Danielem Gattim a klavíristou Kirillem Gersteinem. A zněly slavné skladby: Klavírní koncert Roberta Schumanna a Pátá symfonie Gustava Mahlera.
Fota Dvořákova Praha.
Staatskapelle Dresden je orchestr s dlouhou tradicí, nejslavnější orchestr letošní Dvořákovy Prahy. Je to suverénní světový orchestr, který můžeme poměřovat s těmi nejlepšími a také orchestr Semperovy opery, který tedy je hlavním úvazkem operní, stejně jako Vídeňská filharmonie. Má velkou tradici v interpretaci Richarda Strausse a Richarda Wagnera; orchestr, který má měkký a přitom velmi nosný zvuk, tmavou barvu, velice vřelý výraz. V posledních dvaceti letech u nás byl několikrát, ale zase ne tak často na to, jak jsou Drážďany blízko… Tento jejich koncert zanechal jednoduše dojem, že některé jistoty hudebního světa zůstávají…
Kirill Gerstein je velmi častým návštěvníkem Rudolfina a opakovaně spolupracuje s Českou filharmonií – neobyčejně spolehlivý a vnitřně pravdivý umělec. Schumannův koncert nepatří k těm nejefektnějším dílům, je líbezný a trochu introvertní. A Gerstein ho hrál se smyslem pro jeho klasický řád, měl spolehlivý kultivovaný úhoz, i když nedělal žádné velké romantické efekty. Není to úplně básník klavíru, jeho lyrika je zdrženlivá, dalo by se říci mužná a pevně ukotvená. Přidal Schumannův Blumenstück, který možná mohl trochu ozvláštnit.
Vrchol přišel po přestávce. Provedení Mahlerovy Páté bylo nádherně svrchované. Vzpomínal jsem na poslední Gattiho návštěvu na Pražském jaru s orchestrem Concertgebouw Amsterdam, naprosto vrcholné provedení Mahlerovy První. U dlouhých víc jak hodinových symfonií musí dirigent umět rozvrhnout čas. Aby to nebyl proud zvuku, který člověka zahltí a zavalí, ale aby to byl napínavý příběh. A Gatti přesně tohle ví, ví kde musí emocionálně přidat a kde naopak udělat líbezné zastavení. V jeho pojetí je zvláštní klid a nadhled – mimochodem dirigoval zpaměti – a vše znělo naprosto přirozeně a výrazně, každá věta měla svůj jeden jasný vrchol, ke kterému všechno směřuje. Čtvrtou větu, slavné Adagietto, neprovedl v pianissimu a jednolité gradaci, ale hodně ho vnitřně rozbrázdil barvami a dynamikou – bylo to moderní a přesvědčivé. Velmi živý a bohatý byl vícehlas v páté větě, kde se nebránil humoru a nadhledu. Gatti je zkrátka dirigent, který dovede v bohaté struktuře hodinové symfonie najít vždy to podstatné.
O den později, v pondělí, se vrátil do Prahy sir András Schiff. Ve svém zralém věku jeden z nejuznávanějších mistrů svého oboru, zejména v barokní a klasicistní hudbě. Už v mládí vzorově nahrál kompletního klavírního Bacha i kompletního Mozarta. Je to jeden z nejvzdělanějších hudebníků naší doby a noblesní a jemný člověk. Jen se mi v posledních letech zdá jeho repertoár až příliš široký. Není třeba připomínat, že Schiff je původem maďarský klavírista židovského původu, který žije v Londýně a v Maďarsku už delší dobu nevystupuje, protože nesouhlasí s politickým směřováním své země. Tak jsem rád, že do Prahy ještě jezdí – a je tady relativně častým hostem, opakovaně na Pražském jaru, v sezoně České filharmonie, má skvělou nahrávku Dvořáka s Panochovým kvartetem…. (Jiří Panocha samozřejmě v publiku nechyběl.)
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
Tentokrát nabízel zajímavě postavený program, obě Dvořákovy serenády, smyčcová a dechová – a dva nejslavnější Mozartovy Klavírní koncerty, A dur č. 23 a d moll č. 20. Dlouho jsem neslyšel tak dobře zahranou Dvořákovu Dechovou serenádu, Smyčcová možná mohla být procítěnější a měkčí.
Pořadí bylo promyšlené, začalo se líbezným a bohatým Koncertem A dur, následovala Smyčcová serenáda, která je mladistvá a melodicky bohatá. Po pauze zazněla serenáda dechová, která je z Dvořákových děl asi nejvíc inspirována Mozartem, velkou partitou. A nakonec temně dramatický koncert d moll ze stejného období, jako je Don Giovanni.
András Schiff měl původně dirigovat celý program, ale pak se rozhodl přenechat serenády koncertní mistryni. Asi správně rozpoznal, že jako dirigent u serenád vůbec není potřeba. Přivezl si svůj klavír, krásný historický Bösendorfer mramorové barvy, který má komornější zvuk než Steinway. Měl jsem sice dojem, že pianista už má trochu tvrdší úhoz než dřív a že to není všude tak absolutně precizní, ale pořád zůstává Schiff nejpovolanějším interpretem této hudby, dává Mozartovi křehkost, jemnost, pečlivé a promyšlené frázování. V předehrách a mezihrách vstal a velmi elegantně ukazoval orchestru každý detail v artikulaci. Chamber orchestra of Europe hrál vylehčeně a barevně, přitom dokonale stylově…
Zajímavý moment přišel v kadenci závěrečné věty Koncertu d moll. Schiff hrál vlastní kadenci, do které zakomponoval předehru z Dona Giovanniho, díla věnovaného Praze a ze stejného období. Překvapivá byla také délka koncertu, i když po posledním vystoupení na Festivalu Rudolfa Firkušného zase ne tolik. Schiff posledně hrál i s pauzou přes tři hodiny sám. A to je evidentně jeho stopáž. Program z dvou serenád a dvou koncertů má sám o sobě dvě hodiny čistého času, takže i s pauzou a přestavbou pódia kvůli klavíru končil program po půl jedenácté. Ovšem Schiff okamžitě přidával, trochu překvapivě Chopinovu Mazurku, hranou nezvykle uměřeně a jakoby neromanticky. A pak orchestr pod jeho vedením zahrál ještě část Schubertovy baletní hudby Rosamunda, jemnou známou melodii, která se pořád opakuje. Končilo se tedy v jedenáct a s dojmem hudební hostiny.
Jindřich Bálek
