Mezinárodní hudební festival Pražské jaro se rozhodl, že rezidenčním výkonným umělcem bude letos moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka a skladatelka Patricie Kopatchinskaja (nar. 1977). Bylo to správné, byť překvapivé a odvážné rozhodnutí. První ze tří jejích projektů (Čas a věčnost) zazněl v Rudolfinu 16. května – provokoval, inspiroval, okouzlil, vedl k zamyšlení nad obsahem, konceptem, étosem i provedením programu a byl symbolickou transkripcí, projevem věčnosti. Tajuplný večer na mě působil jako originální hudební plátno.
Fota © Pražské jaro 2025 / Milan Mošna.
V roce 2016 se Kopatchinskaja v The Guardianu vymezila vůči neustále se opakujícímu repertoáru typu Bach, Beethoven či Bruch. „Standardní skladby by se měly používat v programech pouze jako výjimečné, vzácné prvky. Nahrávek už existuje dost.“ Jenže realita je jiná. Standard zůstává páteří i v 21. století a její „konceptuální šílenství“ je sice vítané a oceňované, leč okrajové, zatím… Od diváků a posluchačů vyžadují její projekty aktivitu a interakci.
Páteří silně křesťanského večera byly v druhé části „koncertu“ dvě synergické linie, jež na sebe reagovaly a doplňovaly se – Polyptyque pro housle a dva malé smyčcové orchestry Franka Martina a chorály Johanna Sebastiana Bacha, většinou z Janových pašijí. Anticipací pak byla první půle s hudbou Johna Zorna (Kol Nidre), Karla Amadea Hartmanna (Concerto funèbre) a pro mě obtížně pochopitelný úlet do světa „folklorní“ hudby – lidová píseň Dwa Serduszka od Tadeusze Sygietyńského, kterou provedly tři zpěvačky ve zbytečných krojích s akordeonistou, jenž kroj kupodivu neměl (bohužel netuším, o čem zpívaly)…
John Zorn si vybral jednu nesčetných melodických variant „kol nidrej“, hebrejské modlitby, která se provádí v před svátkem Jom kipur. Hartmannův hudební epos (původní název – Hudba smutku) by citací husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci mohl být blízký Čechům, ale hlavní je poselství vzdoru vůči mnichovské dohodě z roku 1938, což byla jedna z největších proher Evropy 20. století. Na konci zní židovská píseň Elijahu Hanawi. Mimochodem zásadní roli hrál Hartmannův existenciální zážitek z pochodu smrti vězňů z Dachau z dubna 1945. („Nekonečně se vlekl proud lidí kolem nás – nekonečný proud – nekonečná bída – nekonečné utrpení“ – jak aktuální.)
První část festivalového večera v Rudolfinu, byl až fantasmagorickou anticipací hlavního martinovského poselství s korunou večera – Cruxem Luboše Fišera, nadčasovou kompozicí, která v podstatě posunula veškerou českou houslovou tvorbu 20. století na druhou kolej. (Premiéra zazněla díky houslistovi Ivanu Štrausovi v normalizačním roce 1971. V roce 1976 skladbu prosadil navzdory bolševické cenzuře na pražský koncert, který jsem měl životní štěstí navštívit, Gidon Kremer.)
Vstupem do druhé části večera bylo notně upravené Kyrie z Machautovy Messe de Notre Dame, jež byla zvukově a náladově dobrou anticipací quasi renesanční Květné neděle z Polyptyque. Z tohoto hudebně silného cyklu (také upraveného) zazněly části Horní místnost, Jidáš, Zahrada Getsemanská, Rozsudek a Velebení, přičemž tematiku Kříže zastoupilo Fišerovo Crux pro housle, tympány a zvony. Všechny části Polyptyque umocnily obrazové projekce deskových renesančních artefaktů.
Koncert byl komorním, leč velkolepým duchovním kaleidoskopem pěti staletí, jenž kupodivu nepůsobil mozaikovitě, nesourodě a nelogicky. Největším tmelem byla bezesporu bosonohá Patricia Kopatchinskaja, skvělá houslistka, téměř performerka, která celý večer protančila a inspirovala soubor Camerata Bern k nesmírně intenzivní hře. Její tón nemá ušlechtilost, krásu a barevnost například Mutter, Jansen, Batiashvili nebo Hadelicha, ale o tom slavnost nebyla. Hlavní slovo měly samotný koncept, neskutečné emoce, homogenita výrazu a síla zvolené hudby.
Výklad Hartmanna byl nejlepší, jaký jsem kdy slyšel a Martin byl stejně dobrý jako od Menuhina. Co se týká Fišera, její provedení bylo téměř srovnatelné s Kremerem. Při posledním Bachově chorálu O grosse Lieb vyzvala houslistka publikum ke spoluzpěvu a lidé, kteří znali text, skutečně zpívali… Byl to magický večer, jakých jsem v tomto století na Pražském jaru moc nezažil.
Coda: O intenzitě citového vkladu Kopatchinské a zaujetí svědčí i taková maličkost, jako když si sedla na praktikábl, vnímala fluidum Dvořákovy síně Rudolfina a pozorovala příchod lidí po pauze do sálu, což jsem viděl poprvé v životě.
Luboš Stehlík
