Martinu Jankovou jsem poprvé slyšel v roce 1999 a byl jsem okouzlen jejím lyrickým sopránem – rejstříkem barev, péčí o slovo, jemnými emocemi, křišťálovou intonací, nevšední hudební inteligencí. Brzy poté jsem zjistil, že s mimořádným muzikantstvím se pojí hluboké kvality lidské, což není v hudebním světě běžné. Vzhledem k jejímu působení ve Švýcarsku, Rakousku, Německu aj. jsem její mezinárodní operní a koncertní kariéru pozoroval zpovzdálí, nicméně nešlo minout její cenné nahrávky. Nedávno k nim přidala nový titul Chopin – Intimate, který je logickým vyústěním celoživotního zájmu o píseň a Polsko. Booklet obsahuje i zajímavý rozhovor, který s ní učinila Renata Spisarová, a tak jsem se rozhodl učinit jej se souhlasem paní Jankové, vydavatele a autorky druhou částí tohoto článku.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Paní Janková, pocházíte ze slezské Orlové. Měly pro vás kdysi nějaký význam duchovní rozměr města, tj. benediktýnské opatství, tehdejší hornická současnost a múzičnost kraje?  A jak vnímáte erb svého rodného města s orlem, stromem a hornickým symbolem?

Duchovní rozměr mi byl zprvu zprostředkován Biblickými písněmi  Antonína Dvořáka. Davidovy žalmy se staly od prvopočátku mým návodem osobního vztahu k Božímu otci, ke kterému mohu přijít bez cenzury se všemi strastmi i radostmi jako dítě k tatínkovi.

Benediktýnský klášter v Orlové, který pochází ze 13. století, byl odnoží Benediktýnského opatství v Týnci u Krakova. Orlová i pro mě od malička představovala koexistenci české, německé a polské společnosti, jak je slyšet z jejího nářečí. S pojmem múzičnost kraje spojuji Lašsko, mé dětství ve Frýdlantě nad Ostravicí a společná vystoupení s cimbálovkou Kotků. Tam jsem se cítila u pramene našeho hudebního dědictví, ze kterého čerpal i Leoš Janáček, jehož předkové byli mimo jiné polského původu. Ale jak říkal Bartók, hudba nás propojovala ještě, než vznikly národy, a tak jsme v tom moravskoslezském kraji nějak všichni hudebně svázáni bez ohledu na určitou státní příslušnost.

Erb města připomíná starou legendu jeho založení, podle které kněžna Ludmila (manželka Těšínského knížete Měška, 12.-13. století) porodila pod stromem syna Kazimíra, když se nad ní vznášel orel, podle něhož získalo město své jméno. Podle jiných pramenů nesl orel v zobáčku hostii, kterou nad kněžnou upustil.

Hornictví je spojeno s Orlovou a okolím až od 19. století. Jak můj dědeček, tak i tatínek pracovali pro blízký důl Lazy jako účetní a inženýr a často mi vyprávěli o těžké dřině, strašných nehodách a odvaze horníků, kteří pro své kamarády nasazovali své životy. Mám proto k tomuto povolání obrovskou úctu. 

Kotvou vašeho života bývaly, a snad je tomu dodnes, víra a lidová hudebnost. Svědčí o tom i témata vaší diskografie – Martinů, Janáček… Uchováváte si vědomě vztah k lidovým kořenům, i když už desítky let žijete v jiné zemi a svou prací jste Evropankou?

Snad právě proto jsou mi mé kořeny ještě vzácnější a velmi je pěstuji. Vždyť i ty Davidovy žalmy jsou něco jako hebrejské lidové písně. Lidovou píseň považovali velcí myslitelé jako Herder a Rousseau za vzor veškeré poezie – původní, hluboce emocionální prožívání světa nejstarších společností. Podle Rousseauovy teorie o původu jazyka nevznikaly nejstarší slovesné památky v jazyce věcném, ale básnickém. Podle Herderova současníka Johanna Heinricha Wolfa (profesora světových dějin na Karlo-Ferdinandově Univerzitě v Praze, red.) byly dokonce nejstarší řečí světa zpěvy a básnictví se vyvinulo až později. Ať už je tomu jakkoliv, já pociťuji ty staré zpěvy mého kraje jako své silné kořeny. V nich je zakódováno veškeré moudro, tradované z generace na generaci. A jak je psáno (Žalm 111:10): „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznání svatého je rozumnost.“

Jak často vám život dovolí navštívit váš rodný kraj?

Snažím se o to pravidelně. Tedy nejméně třikrát čtyřikrát v roce. Vždy se pokouším své návštěvy doplnit i hudbou, koncert v Orlové z roku 2023, který jsem musela pro nemoc odříct, se pokusím opět brzy nahradit. Na Svatováclavském hudebním festivalu jsem naposledy zpívala v roce 2022 a plánuji se tam vrátit v sezoně 2026/27. S Brněnskou filharmonií a Denissem Russelem Daviesem jsem zpívala na koncertech v letech 2020, 2022, 2023 a 2024 a spolu s panem dirigentem jako pianistou jsme provedli i Tomáškovu baladu Lenora na festivalu Moravský podzim. V rámci brněnské koncertní řady Na křídlech zpěvu jsme na podzim 2024 prováděly s Barbarou Marií Willi Haydnovy písně a kantátu Arianne a Naxos, a právě nyní spolu nacvičujeme nový dvořákovský program.

Další kotvou je, zjednodušeně řečeno, hudba od baroka po romantismus, což potvrzují vaše nahrávky – Bach, Haydn, Mendelssohn a nejnověji Chopin, což jsou pro váš jemný a nesmírně barevný hlas ideální komponisté. Jsou tato období stále úhelným kamenem vašeho repertoáru? 

Mým životním mottem je výrok Leoše Janáčka: „Z vlastního nitra růst, neohlížet se za uznáním a spravovat to pole, které nám souzeno.“ Byl mi dán do vínku hlas, který se uplatní především v německy mluvících zemích, tedy vhodný pro komorní hudbu, oratoria, barokní a klasicistní opery – obor Helen Donath, která mi byla od dětství velkým vzorem. Ale i Debussyho Mélisande či Janáčkova Liška Bystrouška, nebo Mendelssohnova Druhá symfonie a moteta, Schubertovy mše a oratorium Lazarus nebo Mahlerovy symfonie padly jako ulité. K čemu se můj hlas nikdy nehodil je dramatický obor. Na to jsou povolanější. Generalismus hlasu nedělá dobře, člověk pak zpívá vše a nic pořádně. To se snažím zprostředkovat i svým studentkám a studentům na curyšské vysoké škole.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Zastavme se u Chopina. Nedávno jsem našel v poště nahrávku jeho písní. Byl jsem okouzlen vaší empatií. Je vám blízká noblesní intimita těchto miniatur? Nebo jinak – co je na těchto písních jiného než u Schuberta či později Dvořáka?

Chopin je spolu s Glinkou tvůrcem národní hudby. Celá svá studijní léta se pídil po tom, co činí hudbu původní – tzv. národní. Než se pustil do komponování svých prvních písní, navštívil v Praze našeho Václava Hanku a poděkoval se mu svým Pražským mazurkem za zachování starobylých bratrských písní. Původní národní zpěvy byly jeho tématem od počátku a snažil se z nich vždy vycházet. Na rozdíl od Dvořáka, jehož první písně jsou vytvořeny pod silným dojmem ze Schuberta, Schumanna, Mendelssohna a Brahmse. Až v sedmdesátých letech 19. století se pod vlivem Procházky a Krásnohorské začal Dvořák zabývat problematikou české deklamace, věnovat srbské lidové poezii a přiklánět ke slovanským námětům (moravský, slovenský, ukrajinský, ruský, polský folklor) a řeckým národním písním. Základem je tedy původní jazyk a jeho melodický a rytmický spád.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkala s hudbou Fryderyka Chopina a co to s vámi udělalo?

S Chopinovou klavírní tvorbou jsem se z poslechu setkala již jako dítě, jeho písně jsem objevila až na Ostravské konzervatoři a byli mi ihned velmi blízké, snad proto, že jsem měla polštinu od dětství stále v uších. Jejich hlubokou dimenzi jsem pochopila teprve nyní. Hlavně skrze válku na Ukrajině, pak jsem si vše mohla jasně představit. Do té doby jsem žila v domnění, že jsme z věků válek „civilizačně vyrostli“.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

V bookletu o písních píšete, že „jsou nádherným příkladem zvýšené schopnosti vnímat obsahy kolektivního nevědomí“. Prosím rozveďte pro čtenáře či zájemce o vaši nahrávku tuto myšlenku.

Kolektivní kreativní proces, který se manifestuje právě v lidové písni, popsal nádherně Milan Kundera v románu Žert obrazem krápníku, na který se podle slov Janáčka nabalují „krásy věků“. Lidoví umělci tvoří nevědomě a slovy Kunderovými „skromně mizeli za svými výtvory“. Vědomými se jejich podněty stanou až kreativním ztvárněním komponistů, kteří mají podle analytické psychologie „zvýšenou schopnost vnímání nevědomých komplexů kolektivu“, tedy vysokou prostupnost prahu vědomí pro obsahy pocházející z kolektivního nevědomí. Podle Carla Gustava Junga je kolektivní nevědomí nadosobní, všem lidem vlastní. Nejde jen o život jedince, stojí mu spíše oproti a zahrnuje jej do sebe a hledá v něm své vyjádření.  Lze říct, že Chopinova hudba je plně múzou domova (Liszt se vyjádřil, že Chopinovi diktovala sama múza domova její písně) – tedy tímto kolektivním kreativním nevědomím – prosycena. I polský pianista a skladatel Paderewski slyšel z Chopinovy hudby znít duši národa. Je zajímavé, že se Chopin s písněmi své země natolik ztotožnil, že se staly měřítkem jeho vlastní tvůrčí síly, jak je zřetelné z dopisu příteli rok před jeho smrtí, kde si stěžuje, že už si nemůže vzpomenout, jak se doma zpívalo…, že zapomíná, kdo je a ztrácí sílu.

Odhaduji, že na prvním místě vašeho hudebního Olympu stojí Bach. Nebo je to jinak?

Jako hudebnice jsem poměrně nevěrná, vždy miluji právě hudbu toho komponisty, kterého zrovna zpívám. Nebojte, v lásce a přátelství jsem věrná až za hrob!  Ale je tolik nádhery v hudbě, že se člověk prostě nemůže soustředit jen na jedno období a styl. Hudební jazyk se vyvíjí a má ve všech stoletích své specifické vyjadřovací prostředky.

Nahrála jste všechny známé písně. Myslíte, že je stále ještě naděje v objev nějaké další?

I zde neztrácím naději na nové objevy.

Zdá se mi, že vaše souznění s Ivem Kahánkem bylo (a asi je) dokonalé. Jaké vzpomínky máte na nahrávání desky? 

Ivo má nesmírně poetickou duši. Když slyším jeho Janáčka či Chopina, cítím tam ty „spodní vody“. Toto intuitivní hudební vnímaní umožňuje rychlou a nonverbální komunikaci, která velmi usnadňuje práci. Je to radost! 

Kdy jste veřejně představila Chopinovy písně? 

Chopinovy písně zazněly spolu s Janáčkovými na festivalu SHF již před několika lety, v pražském Rudolfinu jsme je publiku představili v roce 2022.  Ve vysílání Akademie Českého rozhlasu Vltava (11.3. 2025) je slyšeli posluchači na jaře spolu s vyprávěním o vývoji písně jako takové.

I když si to nemyslím, v Evropě i v Americe je velmi rozšířeným názorem, že kompaktní i vinylová deska jsou dnes reliktem minulého století. Proč jste dala přednost tomuto nosiči? 

Já osobně mám ráda CD v ruce s krásně vybaveným bookletem. Ale takto smýšlí už jen malá skupina milovníků hudby. Většina už jen streamuje. Co se týče písňového CD je nutné vědět, že se v případě písní vždy jedná o básně a pokud posluchači nezprostředkujete básnické texty, ochudíte jej skoro o 50% obsahu.

Byl jsem překvapen velkorysou formou vydavatelství Radioservis. Jste s bookletem a polygrafií spokojena?

Velmi mě těší, ze Radioservis přistoupil na poněkud obšírnější formu bookletu. Booklet Chopinových písní je přesně podle mého gusta a mohla jsem jej naplnit co nejvíce informacemi, které by mohly posluchače při poslechu inspirovat.  Mně na bookletu stále ještě záleží, i když je to dnes už jen asi „přežitek“.

Čeští umělci se většinou snaží o svých projektech přesvědčit Supraphon. Proč jste šla jinou cestou?

Projekt Chopin je důležitou součásti mé hudební výzkumné práce o vývoji písně na JAMU. Český rozhlas projevil zájem o mou práci a vzniklo tak vysílaní Akademie a posléze i možnost vydání Chopinových písní u Radioservisu.

Otázka, na níž jste určitě odpovídala bezpočtukrát: Zpěváky více či méně ovlivňuje spolupráce s dirigenty. Měla jste štěstí, když jste pracovala s velmi charismatickými umělci, jak se dnes módně říká – Harnoncourt, Christie, Minkowski, Welser-Möst, Herreweghe…

Mám to štěstí, že mohu dodnes spolupracovat s průkopníky, tedy lidmi plnými chutě stále objevovat něco nového. Harnoncourtovo přesvědčení: „Nemožnosti jsou ty nejkrásnější možnosti“ mě dodává odvahy každý den. Vámi jmenovaní mi byli vždy příkladem odvahy a schopnosti se plně vydat. Nic jim nebylo příliš těžké, drahé, obtížné, šli si za svým. To jsem se od nich naučila.

Co pro vás znamenalo dlouhé angažmá v curyšské opeře a proč jste dnes volnou umělkyní?

Právě kvůli mentalitě. To bylo totiž taktéž to průkopnické na skvělém intendantovi Pereirovi.  Nasadil hodně vysokou laťku, jak se mají věci dělat. Z opery jsem právě z toho důvodu i s Pereirou odešla a započala po čtyřicítce kariéru na volné noze, která mě velmi obohatila.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Mám pocit, že kdysi jste hostovala v Česku více, nejčastěji v rámci Svatováclavského hudebního festivalu. Dnes je Martina Janková vzácná jako pravá láska nebo skutečné přátelství, abych parafrázoval Alberta Einsteina. Proč to tak je a kde vás vaši příznivci budou moci slyšet? 

V sezoně 2026/27 se vrátím na SHF a do Brna. Právě tam nyní nastudováváme s vynikající specialistkou (kladívkový klavír), děkankou a budoucí rektorkou JAMU Barbarou Marii Willi nový dvořákovský program, který doprovází kompletovaní Bärenreiter Urtext souhrnného vydání Dvořákových písní, jenž vyjde na přelomu roku 2025/26.

Od roku 2020 jste docentkou oboru sólový zpěv na Zürcher Hochschule der Künste. Tato informace byla pro mě nová a potěšila mě. Předpokládám že písně, oratoria a opery jsou v nějaké polyharmonii. Jak učíte budoucí zpěvačky a zpěváky, jak a kam je vedete? 

Tato otázka se týče i té vaší poslední.  Vše, co jsem se naučila a stále učím ze svých vystoupení, předávám dál s tím nejlepším vědomím a svědomím. Tak se uzavírá pomyslný kruh a vše dostává smysl. Nesmírně mě těší, že si moji absolventi vždy něco odnesli a využívají  to ve své vlastní kariéře v Curyšské či Korejské opeře, na koncertech například s Amsterdam Barock Orchestra, nebo v ansámblech jako Basilejští madrigalisté, nebo i ve své pedagogické praxi jako učitelé zpěvu na konzervatoři a hudebních školách. Jde o to, aby každý našel svou vlastní cestu, to, co ho nejvíce naplňuje. Být pěvcem má mnoho rovin a vůbec se nesnažím o to, aby mě a mou cestu někdo kopíroval. Jedno máme všichni společné, nesmírně rádi a ze srdce zpíváme a o to jde především.

Na vašem webu jsem si nemohl nevšimnout citátu: „To nejcennější nám zůstane, jen když to předáme dál.“ Je to i motto celého vašeho života?

Tato nádherná myšlenka září dodnes na zdi pivního baru na Národní třídě v Praze. Můžeme tedy zavtipkovat, že byl pro mě pramenem Pilsner Urquell. Zároveň bývá tento citát připisován doktorovi, hudebníkovi, filozofovi a teologovi Albertu Schweitzerovi. Tehdy, když jsem ten citát objevila, jsem se připravovala na vystoupení na festivalu Zlatá Praha a oslovil mě natolik, že jsem si jej vyfotila ještě, než jsem odletěla na navazující koncerty do USA. Tam jsem se dozvěděla od kolegy, který na ZHdK vyučuje, že se tam uvolní místo a byla vyzvána, abych se do konkurzu na něj přihlásila. Do té doby jsem dělala jen mistrovské kurzy a o pravidelném vyučování moc nepřemýšlela. Bylo to jako potvrzení té myšlenky z Prahy. Do třetice mi švýcarská kolegyně po návratu z USA taktéž v tom smyslu o místu na Curyšské vysoké škole vyprávěla, a to už se prostě nedalo nazvat náhodou. Tak jsem se přihlásila a konkurz vyhrála. Od té doby předávám, jak nejlépe umím. A Pilsner Urquell piji dodnes velmi ráda.

Luboš Stehlík

 Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Je to hudba plná nepřikrášlené pravdy, která až bolí

Rozhovor Renaty Spisarové s Martinou Jankovou pro Radioservis

Forma písně je pro sopranistku Martinu Jankovou pramenem čisté vody a jedním z pilířů jejího celoživotního uměleckého směřování. Nové album s písněmi Fryderyka Chopina je tak už jejím sedmým písňovým albem (1. An den Mond, 2. Voyage, 3. Prague-Vienna, 4. Recollection, 5. Janáček Moravian Folk Songs, 6. Martinů Songs), které se věnuje vývoji písně.

Za jakých okolností ses začala zajímat o písňovou tvorbu Chopina a jaká cesta vedla od prvního seznámení s jeho písněmi až ke vzniku těchto studiových nahrávek?

Chopinovy písně jsem zpívala již jako studentka ostravské konzervatoře, ale teprve po vzniku nahrávek písní Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů jsem pochopila, že Chopinovy písně jsou jakýmsi předstupněm tohoto folkloristického zaměření a nesmírně důležitou kapitolou ve vývoji písně jako takové. Při nahrávání jsem měla k dispozici dvě edice: velice známou a používanou edici Paderewského z roku 1951 i novější edici z roku 2008 Jana Ekiera, s jehož žákem, nyní profesorem písňové interpretace na vysoké škole v Bernu Tomaszem Herbutem jsem vše nastudovala. Pouze u dvou písní (Jaro a Hulanka) jsem se pro lepší slovní spád držela Paderewského. Je také velký rozdíl, nacvičuje-li člověk repertoár doma, o samotě, nebo jej provádí před publikem. Z tohoto zprvu spíše intelektuálního poznání se na pódiu písním dostává „až pod kůži“, ocitá se v rovině instinktivní či podvědomé a stává se s hudebním dílem jednotou – tělem i duší. Před mikrofonem pak dochází k dalšímu stádiu uchopení, kde se intelekt a instinkt jaksi vybalancují.

Na tehdy devatenáctiletého Chopina přijíždějícího do Prahy měl vliv i národní buditel Václav Hanka. Čím ho inspiroval?

Václav Hanka, žák Josefa Dobrovského, navazoval na německého osvícenského filozofa, básníka a sběratele lidových písní Johanna Gottfrieda Herdera, který se s Jeanem Jacquem Rousseauem shodoval v pohledu na původní tradiční píseň. Tato podle nich byla vzorem, základem veškeré poezie a také nositelkou identity a kulturní kreativity národa. Proto vyzývali k jejímu sbírání. Viděli v ní nejstarší univerzální prajazyk lidstva. Zpěvák – bard je tak nositelem kulturní paměti národa.

Hanka, ovlivněn sbírkami ruských lidových písní Ivana Práče a srbských lidových písní Vuka Karadžiće, vytvořil po vzoru Macphersonových Ossianových zpěvů své Rukopisy královédvorský a zelenohorský, jež jsou považovány za jednu z nejvýznamnějších modifikací ossianismu v Evropě. Po „objevení“ Rukopisů (jež měly představovat písně a fragmenty eposu ze 13. století opěvující udatnost Čechů) se tak Hanka stal naprostou ikonou, za níž se vydávali umělci téměř z celé Evropy, jako v srpnu roku 1829 i mladý Fryderyk Chopin. Za uchování těchto starých bratrských písní, jež podle něj měly sílu vytrhnout utiskovaný národ z letargie, se mu odvděčil svým dvanáctitaktovým Pražským mazurkem G dur. A jak napsal ve svém dopise domů: „Hanka měl radost, byl to totiž mazurek opěvující jeho a jeho zásluhy na poli slovanské vzájemnosti.“ Hankova osobnost musela na Chopina velmi zapůsobit, neboť díky polským emigrantům s ním udržoval stálý kontakt i z Paříže až do roku 1843. Zřejmě se setkaly dvě spřízněné duše. Chopin se totiž již jako student Varšavské univerzity zabýval otázkami vystižení národního charakteru v hudbě a svou inspiraci nalézal právě v lidových písních a tancích. Od roku 1829 začal komponovat své první písně na texty Witwického básní vycházejících z lidové poezie (Piosnki sielskie).

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

O Chopinově klavírní tvorbě a hráčské virtuozitě víme téměř vše. Jaký byl ale Chopin coby tvůrce národní hudby 19. století a iniciátor folklórního hnutí ve 20. století? Jaký měl vztah k písni?

S živou tradicí lidové písně přišel Chopin do styku na venkově, kde opakovaně trávil prázdniny. Zde se setkal nejen s polským a ukrajinským, ale též s židovským folklorem. Na svatbách ve vesnici Szafarnia prý hrával s židovskými muzikanty „jako rozený Žid“. Provandroval i přilehlé vesnice na kujawsko-mazowské hranici (tedy území tzv. nadviselských Slovanů, jejichž jménem se ve svém Mazurku Chopin děkoval Hankovi) a městečka Gubliny, Sokołowo, Ugoszcz a Golub i okolí Stryżewa a Poturzynu. Procestoval od Pomorze (dnešní Pommern) přes Krakov celé Polsko až do pruského Slezska. Po návratu do školy se na hodinách církevní hudby vyloženě nudil, protože ho zajímaly právě ty lidové prvky, které se hudebním normám vymykaly. Byl unesen rytmickými finesami a originálními melodickými zvraty lidové hudby i jejím odchýlením od systému dur-moll. V nich nacházel základy svého nového hudebního výrazu. Zpěvy byl Chopin fascinován odjakživa. Vždy kladl důraz na zpěvnou linii a rétorický rytmus – jakoby vycházející z mluvy, proto i svým studentům klavíru doporučoval, aby „zpívali, když hrají“. Již jeho učitel Józef Elsner jej inspiroval svým názorem, že vokální hudba je hudbě instrumentální nadřazena. Hudba má podle něj vycházet z melodie, z hlasu přírody, tedy z lidského hlasu a zpěvu.

Do jaké míry se Chopin za svého pobytu v Paříži – právě v souvislosti s písňovým repertoárem – zajímal o aktuální dění ve své rodné zemi sužované dělením mezi Ruské impérium, Pruské království a Rakouské císařství?

Chopin se i přes své odloučení plně identifikoval s osudem své země. Franz Liszt se vyjádřil, že Chopinovi múza domova doslova diktuje své písně a Paderewski v jeho hudbě slyšel znít duši národa. Chopinovy písně nejenže dýchají lidovými nápěvy domova, ale také vyjadřují těžký osud Polska. Když se po vypuknutí varšavské revoluce (29. 11. 1830) chtěl Chopin okamžitě vrátit z Vídně domů a bojovat po boku svých přátel, vymlouvala mu to celá rodina i jeho přátelé a zdálo se, že se Chopin v cizině utrápí. Z té doby pochází píseň Smutná řeka ve fis moll plná disonancí po vzoru slovanské lidové písně. V Paříži, kde se Chopin stýkal s polskými emigranty a často improvizoval na národní historické i lidové písně, vznikl ponurý Zpěv ze záhrobí (Listí opršívá) na text básníka Wincentyho Pola tematizující listopadové povstání. Zde Chopin použil prvky mazurku, krakowiaku, historické písně, balady a vojenské písně. Poslední, nejdramatičtější píseň Nápěv na text Zygmunta Krasińského se zabývá vyhnanstvím (to polské zde Chopin dokonce přirovnává k exodu židů z vlasti). Vyjadřuje nejen stesk po rodné zemi, ale již také předtuchu vlastní smrti. Chopin v té době věděl, že svůj domov už nikdy neuvidí, a žádal proto, aby mu po jeho smrti bylo vyňato srdce a alespoň takto se navrátil do země. To jeho sestra splnila – Chopinovo srdce bylo ve Varšavě vloženo do jednoho ze sloupů kostela Svatého kříže a ozdobeno epitafem Leandra Marconiho: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mat. 6, 21)

Mezi dvaceti písněmi na albu najdeme i písně milostné…

Samozřejmě že se v písních odráží i jeho intimní vztahy k ženám. Své sestře Ludwice složil píseň Hezký chlapec. Píseň Moje holubička, původně zapsanou do památníčku hraběnky Potocké, spolu s písní Prsten později věnoval své snoubence Marii Wodzińské. Smutek z rozchodu s George Sand se vmísil i do již zmíněné dramatické písně Nápěv, kterou spolu se slovy „Nella miseria“ vepsal též do památníku hraběnky Potocké.

Chopinovy písně vznikaly převážně jako skladatelova intimní zpověď.

Chopin sám neprojevoval snahy o jejich veřejnou prezentaci ani vydání. Ve své poslední vůli údajně projevil přání písně spálit. Za to, že se Chopinovy písně dochovaly, vděčíme jeho blízkému příteli a interpretovi jeho děl Julianu Fontanovi. Se svolením Chopinovy rodiny písně posbíral a asi deset let po jeho smrti se dočkaly vydání.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Podařilo se Fontanovi najít opravdu všechny Chopinovy písně?

Chopin své písně považoval za zcela privátní záležitost. Věnoval je jen svým nejbližším a dá se předpokládat, že byly provedeny jen v úzkém kruhu jeho přátel, v podání jeho setry Ludwiky, snoubenky Marie a hraběnky Potocké. Některé věnoval svým vlasteneckým přátelům a zazněly při setkáních polských emigrantů. Nevíme, zda opravdu chtěl nechat písně spálit. Liszt, který na ně vytvořil šest klavírních transkripcí, si povzdechl, že Chopin pomyslel na jejich vydání příliš pozdě, byly již roztroušeny a částečně i ztraceny. Julius Fontana z těchto roztroušených manuskriptů sestavil po smrti skladatele publikaci obsahující šestnáct písní, jež v roce 1859 představil široké veřejnosti. Tyto na CD kompletujeme písněmi: Čáry, kterou shledal Fontana „nehodnou Chopinova jména“ a která byla vydána až v roce 1909-1913 v Lipsku, první verzí písně Není čeho třeba / Dumka a písněmi, které nemohly být kvůli carské cenzuře vydány – Zpěv ze záhrobí a Nápěv. Podle seznamu sestry Ludwiky Chopin–Jędrzejewiczové napsal Chopin ještě písně Płotno a Systém filosoficzny podstarościego na texty Stefana Witwického, píseň Pożegnanie na slova Wincentyho Pola a další dvě písně bez uvedení básníka – O, nie mów a Że Bóg jest – které se však bohužel nedochovaly.

Z čeho čerpají textové předlohy Chopinových písní? A jak se mezi ně dostaly písně s litevskými nebo ukrajinskými motivy?

Jelikož se polské národní umění orientovalo na polskou lidovou poezii a hudbu, vycházel Chopin z textů vlasteneckých polských básníků: Stefana Witwického (Piosnki sielskie a Piosnki ludu litewskiego), Wincentyho Pola, Adama Mickiewicze, Bohdana Zaleského a Zygmunta Kraśinského. Ukrajinské písně (především dumka) ovlivnily polský folklor díky potulným ukrajinským kolovrátkářům (lirnicy). Ukrajinský tanec kozák, který tančil dokonce i sám Chopin, byl samozřejmou součástí polských společenských akcí a tehdy stejně frekventovaný jako například mazurek či krakowiak.

Jaksi intuitivně tíhneme k poslechu, a tedy i interpretaci textů písní v originálním jazyce. Možná proto se světoví zpěváci neslovanského původu do těchto písní raději nepouštějí. U tebe byla situace jiná, narodila ses v těsném sousedství polských hranic…

A i přesto mi tento jazyk dělal velké potíže. Zdál se mi pro veliký obsah diftongů, nazálů a tzv. tvrdých konsonantů (sz, cz) skoro nezpívatelný. Překladem písní do angličtiny, němčiny a francouzštiny písně ztratily na svém toku a intimitě, proto se nedivím, že je mezinárodní interpreti obcházejí. Což je veliká škoda. Český překlad Jana Evangelisty Nečase (taktéž z 19. století) padne těmto elegantním polským básním „jako ulitý“.

Martina Menzi Janková. Foto Markus Senn.

Do jaké míry podle tebe promlouvají Chopinovy písně k dnešnímu publiku?

Je to hudba plná nepřikrášlené pravdy, která až bolí. Když jsem natáčela píseň  Zpěv ze záhrobí, schylovalo se k válce na Ukrajině a už tehdy to na mě těžce padlo. Přesně tak, jak to Wincenty Pol zapsal a Chopin zhudebnil, tak to dnes – „jedna ku jedné“ – najdeme v každodenních zprávách.

Do jaké míry jsi skrze Chopinovu intimní písňovou tvorbu pro sebe objevila nové světy?

Skoro každá píseň je psaná pro jiný typ hlasu a všechno to obsáhnout, to byla velká výzva. Je to mé první album, pro které od prvopočátku hledám manuskripty, překlady a píšu texty, což mou interpretační práci velmi obohacuje.

Renata Spisarová

Fotogalerie