Göteborští symfonikové se představili na Pražském jaru jako mimořádně sympatický orchestr. Jeho vylehčený a přitom výrazný zvuk se krásně vyjímal ve všech skladbách večera. Orchestr o sobě asi nepotřebuje pořád říkat, že patří mezi deset nejlepších orchestrů na světě – a přesto hraje opravdu výborně.
Fota Pražské jaro 2025 / Petra Hajská.
Na jeho vzestupu má velkou zásluhu dlouhá šéfovská éra Neeme Järviho v 80. a 90. letech minulého století, během které nahrál velké množství desek včetně méně známého švédského repertoáru. A Järviho nástupci Christoph Eschenbach a Gustavo Dunamel věru nic nezkazili. Takovýto orchestr je také snadnější přimět zahrát i skladbu, která není běžně v repertoáru a nastuduje ji pečlivě a s uznáním. Hostování tohoto typu mohou být stejně důležitá jako návštěvy těch několika těžko dostupných orchestrů TOP…
Symfonickou předehrou byla 23. 5. Smetanova symfonická báseň Hakon Jarl, která vznikla jako jedna ze tří právě při Smetanově pobytu v Göteborgu. Orchestr to přijal jako repertoárové oživení a zahrál jí na jedné straně expresivně, na straně druhé s určitou elegancí. Od počátku mě zaujala kultivovanost a tvárnost celé smyčcové skupiny, její přirozeně homogenní zvuk a technická jistota. Nevím, jestli je to rukopis finského dirigenta Santtu-Matiase Rouvaliho (39 let), ale bylo zajímavé, jak plynule a přirozeně navazovalo jedno téma na druhé. Zatímco Hrůša s Bamberskými symfoniky vloni hodně stavěl na energické síle, tohle provedení mělo trochu jiného ducha. Přitom se nedá říci, že by hlavní téma neznělo naléhavě a romanticky. Báseň měla jednolitý přirozený oblouk, krásně rozezpívaná témata a dlouze doznívající závěr.
Relativně největším zklamáním byl sólista Chopinova Klavírního koncertu č. 1 e moll Jan Lisiecki. Jeho provedení mělo jednoznačné klady, ale tak výrazný dojem nakonec nezanechalo. Dobře zvolil tempo a krásně vyzpíval hlavní téma první věty, ostatní pasáže ale odehrál trochu obyčejně, úhozem sice kultivovaným, ale ne zvlášť barevně zajímavým. V druhé větě mu vyšlo pár romantických míst, zejména krátká kadence a následné ztišení – kromě nejvýraznějších melodií ale další pasáže zdaleka tak pěkně nerozezpíval. Nejméně výrazně pak vyzněla třetí věta, která má charakter vznešené, hrdinské polonézy a skladba tak dostane korunu. Lisiecki se ale držel hodně zpátky a jeho pojetí vlastně nebylo ničím výrazné, krom jakési celkové kultivovanosti a inteligence. Vlastně nikde se nedostal do popředí nad orchestr, který jinak doprovázel velmi jemně.
Uznávám, že Krystian Zimerman je v tomto koncertu trochu nefér srovnání, ale tahle jemná a křehká skladba potřebuje kus něčeho hlouběji básnického. Dojem potvrdil i přídavek, Chopinovo Preludium č. 4, které v sobě žádnou poezii nemělo. Byl to spolehlivý výkon pianisty, ze kterého chopinovsky jinošský zjev a nahrávky Deutsche Grammophon dělají větší hvězdu než je.
Pokud jde o orchestr, příslib první poloviny se v druhé polovině vrchovatě naplnil. Bartókův Koncert pro orchestr byl dokonale sehraný a celou dobu neobyčejně živý. Jedna pasáž logicky navazovala na druhou, a ani plné pódium v Rudolfinu nevedlo k tomu, že by dynamiky bylo příliš. Druhá a čtvrtá věta měla grácii a vtip, třetí začala téměř impresionisticky a přešla do velké expresivity. Přes všechny folklórní názvuky to bylo pořád velké symfonické dílo, výborné flétny a klarinety, prokreslené kultivované smyčce, muzikálnost… Tempa závěrečné věty nebyla přepálená a věta měla přirozenou velkou gradaci do posledního taktu.
Přátelsky vyhlížející orchestr po srdečném potlesku dvakrát přidával a místo osvědčených hitů představil své severské autory. Interludium Wilhelma Stenhammara a 3. část ze suity Karelia Jeana Sibelia. Při odchodu si hráči na pódiu srdečně podávali ruce, objímali se a přímo z nich sálal dobrý pocit z koncertu, ve kterém se opravdu představili jako těleso důstojné evropské úrovně.
Jindřich Bálek
