V dětství, dospívání a v době hudebních studií jsem přečetl či prostudoval metráky knih, foliantů, rukopisů, hudebnin od 16. po 20. století a časopisů. Pravda, po roce 1994 intenzita čtení v důsledku mé novinářské profese hodně polevila, nicméně nějaké tucty knih se mi do rukou dostaly. Nedávno jsem našel v poštovní schránce knihu se záhadným titulem Můj stát / Putování po mé vlasti aneb Smetanovi v patách. Autorem je Viktor Velek.

Tento muzikolog s doktoráty z Brna a Vídně dělá všelicos – učí na ostravské Fakultě umění, spolupracuje s Českým rozhlasem, je autorem řady studií, zabýval se mimo jiné aktivitami české vídeňské menšiny, inicioval realizaci rekonstrukce českého historického velkofilmu o svatém Václavovi z roku 1929, k němuž psali hudbu Jiří Křička a Oskar Nedbal. Vydavatelem je Euromedia Group, edice Pikola. Začnu koncem – je to nejpoutavější česká hudební publikace, kterou jsem měl v rukách v tomto tisíciletí!

Každá dobrá kniha má úvod, preface, avant-propos, vorwort. Zde se jmenuje „Jak to všechno začalo“. Jako červená niť prostupuje knihu otázka „Jak vlastně psát o hudební skladbě, či o hudbě vůbec?“. Navíc hudba má smysl jen v případě, že zní, anžto má vlastní řeč.  Mám pocit, že na pouhých 128 stranách svádí autor hlavně boj o mládí, aby hudbu a svět Smetany pochopili děti a teenageři. Myslím, že se mu to podařilo, nicméně pro drtivou většinu budou muset být aktivními pomocníky rodiče, starší sourozenci, možná učitelé či kamarádi. 

Skvěle je pojata vizuální rovina, která sděluje příběh Bedřicha Smetany a oslovuje jak děti a teenagery, ale i dospělé – stovky výtvarně nesmírně kultivovaných kreseb, komiksových bublin a v případě „analýzy“ Mé vlasti i notových ukázek. Není to žádný konduktus, ale komplementární, rovnocenná součást knihy. Autorkou ilustrací a grafické úpravy je Lenka Jasanská; nelze pominout Lucii Wittlichovou, jež se s panem Velkem a paní Jasanskou podílela na konceptu publikace. (Téměř dokonalá byla odborná a jazyková redakce.)

Jedním z důvodů, proč mě kniha od prvního přečtení zaujala, je schopnost autora (u teoretika-odborníka zcela mimořádná) vyjádřit a popsat myšlenku, téma stručně, bez balastu a nadbytečných slov (Josef II. by možná řekl bez zbytečných slov).

Začal od základu, tedy odpověďmi na otázky co je to hudba, co ji tvoří, co nám nabízí, o čem je, proč se lidé hádají, co je pěkné a co není, k čemu ji máme, k čemu je dirigent (bylo by zajímavé aspoň naznačit, proč někdo má a jiný nemá taktovku, včetně těch nejlepších)… Po proprání obecného se kniha dostane ke Smetanovi – otec, dětství, studia, Praha… Dokonce se dotkla revolučního roku 1848. Nemůže chybět Švédsko, i když je rychlé jak závodní dostavník. Zato důkladnější je popis doby po návratu z ciziny, boj za prosazení svých vizí, nemoci, citlivě je naznačen konec života. Samostatné kapitoly má Smetana – skladatel, Smetana – kapelník, jeho „vztah“ k politice, zápas s češtinou, s vírou, jeho ctnosti i neřesti, povaha. Docela velký díl textu je věnován vášni pro tanec. Samozřejmě nebylo možné se vyhnout Smetanovým osudovým ženám. 

Po pětatřicetistránkové ouvertuře se spisovatel dostává k meritu tohoto opusu – Mé vlasti, pro národ nejikoničtější skladby české hudby. (Pro disputaci by byla otázka, které dílo Bedřicha Smetany je nejvíce „státnické“ – Má vlast, Libuše nebo Triumfální symfonie?) Jenže správně nejdříve stručně ozřejmí podhoubí – reálné i filozofické. Potom vyloží každou báseň cyklu zvlášť. Musím dodat, že to pan Velek učinil tak chytře, moudře a jasně, že dílo by mělo být pro dítě, rodiče, seniora, učitele, muzikologa, dobře otevřeno k prvnímu i stému poslechu. Potěšilo mě, že v každé velké kapitole Vlasti je praktický Hudební minislovník a společenská krajina – fenomény doby: národní obrození (Vyšehrad), (novo)romantismus (Vltava), revoluce 1848 (Šárka), výuka hudby v Praze, česká hudební (e)migrace, umělci – literatura (Z českých luhů a hájů),   tradice do hudby otištěné, osobnosti doby – vědci (Tábor), co (ne)všedního přinesl den (Blaník). Nezapomnělo se na Smetanovy nepřátele, pokračovatele, evropské současníky, na organizátory jeho kultu, epigony, skladatelovy myšlenky, sochaře, exkurz do husitství, jež je významnou součástí Vlasti, na souborné provedení cyklu… Za důležité považuji připomenutí, že první komplet zazněl sice v roce 1882, kdy byl Smetana už jen pozorovatelem, hudbu měl pouze ve svém mozku a ohlas dovozoval z gest hudebníků, dirigenta a z vibrací zvuku, ale až přibližně od roku 1900 začala být Má vlast vnímána jako celek. K její mytizaci pak došlo v jubilejním roce 1924.  

Přes všechnu chválu a nadšení jsem se vypořádával s několika problémy. První je v názvu, v němž je autor určitě záměrně neurčitý – jde o Mou vlast nebo mou vlast? Jakkoli kamenem úhelným, ukotvením knihy je Má vlast, kniha je putováním i po naší vlasti, přesněji po Čechách, neboť Smetanu Morava asi moc nezajímala. Druhý je problém recepce a percepce. Autor, jistě ve shodě s vydavatelem, doporučuje knihu pro čtenáře od sedmi let. Nějak si neumím představit tak malé dítě jak s napětím čte knihu samo ve svém dětském prostoru. Moje vnučky sice nejsou geniální, ale docela inteligentní ano, ale nezvládly by to. Nevím, kolik takových čtenářů bych našel v základních školách, rodinách ba i zuškách. Museli by to být čtenáři mimořádně zapálení, talentovaní, inteligentní a motivovaní. Nicméně tam všude by měla být kniha „povinná“ či aspoň silně doporučovaná.

Myslím, že ve všech generacích (včetně alfa) se najde hodně spokojených čtenářů. (Pro učitele zušek, konzervatoří a hudební výchovy na školách by měla být povinná! Ledacos nového by se dozvěděli i učitelé vysokých uměleckých škol, hudební manažeři, novináři a úředníci veřejnoprávních a státních kulturních institucí.) Umím si však představit stovky pozorných čtenářů narozených v době války, generací Baby Boomers, X, Y a Z.

Vzhledem k potenci knihy, jejíž smysl nadřazuji nad vše, co tiskem vyšlo v Roce české hudby 2024, jsem považoval za užitečné dát prostor pro vyjádření autoru. Jeho odpovědi sice vysvětlují pár výše uvedených nejasností, nicméně můj komentář jsem nechal v původní podobě.

Pane Velku, vaše smetanovská kniha je nabitá fakty, kompilacemi a komparacemi. Jak dlouhý byl proces od myšlenky k tisku? 

V létě 2024 přišla ředitelka o.p.s. Dny české státnosti Lucie Wittlichová s nápadem, vydat další svazek edice Můj stát. To jest navázat na témata státní symboly, prezidenti, patroni a památná místa knihou, která by propojila „českou státnost“ a hudbu. Na podzim jsem se docela trápil s původní koncepcí. Tedy s příběhem, kdy do Prahy na prázdniny přijedou z Ameriky děti tam pracujících českých rodičů a babička s dědou jim připraví program ve stylu Putování po Mé vlasti. Rozepsal jsem úvod a Vyšehrad, ale nebyl jsem s tím vnitřně spokojen.

Proto jsme začali před Vánocemi od nuly a knihu pojali jako „Bedřich Smetana průvodcem světem hudby, vlastním životem a Mou vlastí“. Ilustrátorce Lence Jasanské jsem první kapitoly začal posílat před Vánocemi, hodně jsme pokročili v lednu a v únoru, ale osobní problémy jí neumožnily dokončit ilustrace a sazbu tak, aby kniha vyšla před začátkem letních prázdnin. Díky vstřícnosti nakladatele jsme dostali „odklad“ a kniha vyšla v srpnu. Takže, trvalo to přesně rok.

Kniha má vročení 2025. Proč ne 2024 s Rokem české hudby?  

Rok 2024 byl dle mého názoru až přeplněn akcemi, z nichž mnohé byly smetanovské. Další knize na toto téma by nebyla věnována odpovídající pozornost. Sám bych další aktivitu v roce 2024 nestihl a vytížená byla i ilustrátorka. Navíc, chtěl jsem zúročit výsledky ostatních autorů. Kniha je cíleně kompilativní a výjimečně jsem se nesoustředil na výzkum, ale na to, co vybrat, jak to seřadit a podat atd.

Zůstanu-li v tomto století, smetanovská literatura se pohybuje od kritického vydání dopisů po beletrii, jak vidno z nedávné produkce. Co si o ní myslíte? A jaký máte názor na smetanovskou literaturu minulého století?

K zhodnocení „žně“ nejnovější smetanovské literatury (ale i filmů a dokumentů) jsou tu mnohem povolanější osoby. Já jsem si dělal výpisky jak z tradičních titulů zaměřených monograficky, tak i pouze na Mou vlast. Pro mě byly důležité nejen ty z pera muzikologů, ale i popularizátorů. Víme už dlouho, že by si mnohé publikační výstupy zasloužily opravu omylů, doplnění, upřesnění. Už jen proto, aby je autoři naší doby dále nepřejímali a nešířili, což se bohužel děje. V tomto smyslu jsem svou knihu „pojistil“, pomohla jí smetanovská odbornice Olga Mojžíšová – problematická místa označila, okomentovala a já je upravil pro potřebu knihy. Cokoliv o Smetanovi je třeba číst s velkou rezervou a všem autorům bych doporučil „Nechte si to zkontrolovat od těch, pro něž je ediční práce na denících, korespondenci atd. denním chlebem“.

Ač to lze dovodit, kniha neobsahuje seznam „doporučené literatury“. Proč?

To souvisí s celkovou koncepcí edice Můj stát. Odbornost a akademičnost v ní je obsažena, ale ne tou tradiční formou, například poznámkami pod čarou, rejstříky či seznamem literatury. Smyslem našich knih je především získat zájem čtenáře, vtáhnout ho, faktografii podat civilně a s humorem. V závěru knihy určitý „seznam“ je. Nemapuje smetanovskou literaturu (to udělá dobře knihovní katalog, AI, Wikipedie apod.), ale přináší autorsky četný seznam různorodých skladeb navazujících na Mou vlast. To je obrovský bonus a možná inspirace pro pořádný výzkum formou diplomové práce. Potvrzuje to mimo jiné, jakou energií dodnes Má vlast na skladatele působí, viz například album Her Country (2024) skladatelky a pianistky Nikol Bókové.

Na konci knihy je doporučení, že je to knížka pro děti od sedmi let. Jakkoli váš jazyk i pojetí tématu jsou vstřícné, hutnost obsahu mě vede k otázce, jestli tak nízký věk není optimistický… Spíše si představím číslovky 17 nebo 70… 

To doporučení berme s rezervou. Předně: šíleně může vypadat nápad vydat knihu o vážné hudbě, zaměřit ji na jednoho autora a jedno dílo, a jako cílovou skupinu si vzít jen děti a mládež… Ale pohled se mění, když si představíme jako cílovou skupinu děti a mládež na základních uměleckých školách, děti se zájmem o hudební výchovu, jejich rodiče, prarodiče, učitele hudebních oborů, milovníky vážné hudby bez ohledu na věk, zájemce o širší kulturní kontext českých dějin 2. poloviny 19. století.

A pokračujme: představme si sebe sama ve věku sedmi let. Četli jsme jak literaturu pro tento věk, tak jsme prohlíželi knihy pro starší čtenáře a v nich hltali obrázky, jejich popisky atd. Já jsem si dle obrázků Verneův Tajuplný ostrov, který můj starší bratr četl, doslova vybájil a později jsem si tuto představu korigoval na základě přečtení několika set stran. Se Smetanou je to podobné: nejmladší čtenář začne obrázky, případně komentáři obrázků. Ilustrátorka Lenka Jasanská – soudě dle první ohlasů – odvedla skvělou práci: „Bedřich“ z knihy vystupuje jako člověk z masa a kostí, jako sympatický kamarád se smyslem pro humor. Když se takto pozitivně napoprvé „zapíše“, tak vznikne předpoklad k tomu, aby se dítě – úměrně s věkem – ke knize vracelo a postupně si ji osvojilo celou. Pravda, starší a dospělý čtenář to má lehčí, byť často říkám: „Nechtějte knihu přečíst za víkend, musí se dávkovat.“

Určitě vítaným odlehčením jsou vtipné komiksové bubliny. Byla jejich důvodem vstřícnost vůči generaci alfa? 

Převzal jsem model nastavený předchozími díly edice Můj stát a trochu jsme ho modifikovali. Jako pedagog se zkušenostmi s výukou na 2. stupni, střední škole i vysoké škole vím, že recipient ocení „zkratku“. To jest něco jako záchytný paměťový bod. Pokud je obrázek syntézou faktografie, humoru a kontextu, je vyhráno. Rád bych napsal, že ty obrázky baví všechny čtenáře a okamžitě. Tak to ale není a ani nemůže být. Každý má jinou životní zkušenost, jinou znalost dějin, dějin české hudby… Každý má ale možnost pochopit obrázek a jeho text tak, že si najde spojitost k příslušnému odstavci.

Obrázků „bez vazby na text“ je minimum a tady musí malému čtenáři poradit starší sourozenec, rodič, učitel. Třeba scéna otce a syna na lavičce. Otec se s nostalgií ohlíží za svým podnikáním a poznamenává k Bedřichovi: „Synu, jednou jsi dole, jednou nahoře“ a Bedřich odpovídá „Otče, život je jen náhoda.“ Pokud čtenář nezná písničku „Život je jen náhoda“ (Voskovec, Werich, Ježek), tak se musí ptát, pátrat, dešifrovat, využít skrytou indicii v podobě ježka lezoucího pod lavičkou. A to ho zase přivede do jiné oblasti hudby.

Neznám knižní produkci v Česku, ale mám pocit, že váš Smetana nemá koncepcí a kombinací sdílnosti a edukativnosti v českém knižním světě obdoby.

Děkuji za tu charakteristiku. K té více vrstevnatosti a širší čtenářské obci jsme došli jako autorský tým tak nějak intuitivně, prostě si lidsky rozumíme. A i kdybych se snažil sebevíce, nezapřu v sobě kantorské geny, až obrozeneckou potřebu šířit určitou osvětu. Snažil jsem se s velkou pokorou si představit někoho, kdo si to zaslouží. Byť je Bedřich Smetana pojem a fenomén, tak jen z určité perspektivy a zaslouží si pozornost typu, s kterou jsme přišli my. Od čtenářů mé knihy často slýchám: „Člověče, až teď začínám chápat, kdo to byl, co chtěl, jak žil, tu Mou vlast slyším jinak.“ A tehdy mám opravdu pocit určité satisfakce. Ukazuje se, že nejen pro mladší generaci jsou skladatelé vážné hudby ti „nudní, staří, vážní, přísní pánové na obrázcích v učebně hudební nauky“. Proti tomuto zjednodušení (které děti a mládež vidí jako první a dospělí si nesou v sobě) je třeba něco dělat.

Nabízelo by se, abyste podobně zpracoval i Dvořáka, který má stejně jako Smetana tiskové mezery… 

Ano, podobně by šel i Antonín Dvořák. Ale ne v edici Můj stát, protože ta je zaměřena na přibližování toho, čemu říkáme „česká státnost“. Při vší úctě ke Dvořákovi, s ohledem na českou státnost nevidím v jeho tvorbě ekvivalent Smetanovy Mé vlasti. Pokud by nabídka přišla, tak bych o Dvořákovi uvažoval.

Popravdě by asi šlo z větší části použít schéma ze smetanovské knihy Putování po Mé vlasti aneb Smetanovi na stopě. Tu jsme pojali jako tři díly ve smyslu od obecného ke konkrétnímu. Smetana čtenáře nejprve provede několika základními fenomény hudby. Pak se ilustrace mění, barevně je chudší a připomíná něco jako černobílý film, kdy čtenář hned vytuší přechod do doby Bedřicha Smetany. Ten nás provádí svým životem. Tato část vyžadovala největší muzikologickou přípravu. Vyhnul jsem se beletrizaci a civilním jazykem podal to nejpodstatnější, ovšem se smyslem pro vypíchnutí zajímavých detailů. V třetí části knihy Smetana provází čtenáře jednotlivými symfonickými básněmi a na to se nabalují sondy do života české společnosti jeho doby. Trochu je tu přesah k encyklopedii, ale rozsah knihy – naštěstí pro mě i pro čtenáře – nedovolil zahlcení informacemi.

Na Dvořáka mám sice jiný názor a nemám pocit, že například Svatá Ludmila, Te Deum, Husitská, Dědicové Bílé hory, Můj domov nebo Novosvětská by byly méně „státnické“ či národní, ale respektuji názor váš a vydavatele…  Bude mít kniha i jiný nosič než tiskový?

Nic takového neplánujeme. Nemělo by smysl do knihy vkládat CD či QR kód, který by např. z mobilu spustil Mou vlast. YouTube či Spotify není třeba suplovat. Rád říkám, že „moji knihu je třeba číst a zároveň poslouchat“. Doporučuji, aby si čtenář dříve, než si pustí například Vyšehrad, přečetl osm stran, které mu v knize patří. Jde přece o programní hudbu a má-li jí posluchač rozumět, musí o ní něco předem vědět. Jen tak se lze přiblížit Smetanovu autorskému chápání.

Ale k těm dalším možným způsobům užití. Teoreticky bych mohl například uspořádat něco jako komentovaný poslech Mé vlasti, promítat k tomu obrázky atd. Uvidíme, třeba se to nějak vyvine. Asi ne formou „audioknihy“, protože takový formát má svá pravidla a musel bych knihu de facto přepsat. Teď mi rozhodně prospěje určitý odstup a načerpání ohlasů a nápadů od čtenářů.

Luboš Stehlík