Za blíže nespecifikovaný čas bude mít Česko novou vládu. Na počátku listopadu vydala politická koalice, která ovládla stát, programové prohlášení. Na kulturu se dostalo ve 14. kapitole. Je sice úsporná, ale nabitá sliby. Kdyby se stoprocentně naplnila činy, bylo by to krásné. Připomeňme si některé sliby.
V úvodu jsou fráze které přináší každá vláda: „Kulturu považujeme za nedílnou součást našeho života a základ zachování národní identity. Budeme usilovat o posílení nezastupitelné role kultury, která nás činí jedinečnými v evropském i světovém kontextu.“ Kultura bude „svobodná“ (!), ovšem pod podmínkou využití „dostupných finančních i institucionálních nástrojů, včetně evropských fondů“. Kultura se musí systematicky podporovat „ve všech regionech České republiky“. Jediná jednoslovná reakce: Jak?
Koalice skrze nového ministra kultury slibuje „výrazné zvýšení platů pracovníků v kultuře, kteří dlouhodobě patří k nejhůře odměňovaným profesím ve veřejném sektoru“. (Je to pravda jako slovo Boží, leč kde na to vezme?) Nevím, co je míněno slibem obnovení spolupráce „s odborovými svazy v oblasti kultury“; trochu mi to připomíná minulé století. Nevím, co si představit pod souslovím „rozšiřování i zkvalitňování stávajících příspěvkových organizací“.
Mnohé plány budí realistický (nebo že by revoluční?) optimismus – vláda chce dokončit rekonstrukci Nové scény Národního divadla v Praze, podpořit výstavbu budovy Vltavské filharmonie v Praze, rekonstrukci Invalidovny Národního památkového ústavu, dokončení Janáčkova kulturního centra v Brně… Takže souručenství institucí, které plánují působit v zatím virtuální Vltavské filharmonii, Pražský filharmonický sbor, jehož sídlem bude Invalidovna, či Filharmonie Brno by měly plesat. Jenže vše se nakonec bude odvíjet od priorit vlády, naplněnosti státního měšce a zajisté i flexibility byrokracie. Navíc mnohé vize přesahují horizont nové vlády, kdoví co bude v 30. letech.
„Originální“ je podpora turismu skrze živé umění. Obzvlášť dobře zní závazek, že resort kultury „posílí propagaci a koordinaci kulturních aktivit napříč regiony prostřednictvím moderních nástrojů, interaktivních map, programů a přehledných informací pro veřejnost, aby byla kultura dostupnější a přehlednější“ a že kultura bude propojena s turistickým byznysem.
Jsem nadšen vidinou, že „prostřednictvím mikrograntů zajistíme udržení a rozvoj tradičních řemesel, výrobků a folklorních aktivit“. Doufám, že to znamená například odstranění diskrepance mezi podporou třeba festivalu ve Strážnici a Horňáckých slavností nebo rozvoj VUS Ondráš. Jedna věc však spojuje všechny vlády – prioritní podpora filmu, nebo-li filmové pobídky a módní audiovize.
Nevím, jak vy, ale závazek zrušení poplatků za veřejnoprávní média mě nechává chladným. Se svou manželkou nejlepší ze všech nemáme velké důchody, ale koncesionářská daň, snad dobře využitá, je stejně příjemnou morální „povinností“ jako od roku 2022 podpora Ukrajiny.
Klíčová větička 14. kapitoly je závazek, který musí veřejnost kontrolovat: „Naší prioritou je zachování jejich nezávislosti.“ Doufám, že sdělení, že „na základě analýz připravíme další legislativní změny, které povedou k aktualizaci definování veřejnoprávní služby“ není skrytou bombou. Vzhledem k historii proklamovaného ministra kultury chápu, že se resort kultury bude zabývat poplatky pro OSA a další kolektivní správce a že mu půjde snad o spravedlnost.
Každá proklamace si žádá radostné finále, a tak na konci vidím trošku socialistický vládní závazek pro dostupnost kultury všem: „Zavedeme systém slev na kulturní aktivity. Pro mládež, seniory a hendikepované občany zajistíme vstup do státních muzeí a galerií zdarma.“ Už se těším, jak bezplatně navštívíme s osmi vnoučaty Národní galerii, Zemědělské muzeum, Národní technické muzeum, Národní knihovnu, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husitské muzeum v Táboře, Rudolfinum, všechny údy Národního muzea… Svébytným muzeem je i Národní divadlo, takže bude snad k prohlídkám otevřena i Zlatá kaplička. Co všechno bude ze těchto slibů realitou, je však zatím vis maior. Od doby Johanna Gutenberga je známo, že papír toho hodně unese.
Luboš Stehlík
