Zelenka Festival Praha – Drážďany, který se letos konal po jedenácté, je již tradiční říjnovou součástí pražského hudebního života. Závěrečný koncert, jenž se uskutečnil v úterý 21. října 2025 v prostorách Rytířského sálu Velkopřevorského paláce v Praze na Malé Straně, přinesl po deseti letech návrat ikonických děl, které v druhé polovině 20. století stály na počátku znovuobjevení génia Jana Dismase Zelenky. Kompletní sbírku triových sonát totiž v letech 2014 a 2015 na festivalu provedl Ensemble Marsyas. Letošním hostem byl belgický soubor historických dechových nástrojů Ensemble Sarbacanes.
Program byl sestaven ze Sonát č. 2 g moll, č. 4 g moll a č. 5 F dur. Dramaturg téměř nemůže pochybit, když označí zařazení dvou skladeb v téže tónině jako programovou chybu. Právě Zelenkovy sonáty jsou však výjimkou, kde tato teze neplatí, jak ostatně dokázal i tento koncert. Každá ze sonát je totiž tak mimořádně originální a nápaditá, že zdánlivě nelogická následnost shodných tónin zůstává „podezřelá“ jen na papíře programu. Bez nejmenších pochybností to bylo také zásluhou souboru Sarbacanes, jehož členové předvedli naprosto bravurní výkon.
Hobojových partů se ujali Gabriel Pidoux a Ivan Podyomov, fagotu Alejandro Pérez Marin a continuovou skupinu tvořili Alexandre Teyssonnière de Gramont (violon), Loris Barrucand (cembalo) a Jan Čižmář (arciloutna). Krátce lze celkový výkon shrnout do dvou slov: virtuozita a bezprostřednost. Technicky mimořádně náročné party, kdy každá jednotlivá sonáta klade na všechny tři sólové nástroje opravdu velice vysoké nároky, hudebníci provedli s obdivuhodnou technickou jistotou, která se spojovala s přirozeně plynoucí muzikalitou. Vynikajícímu vyznění napomohla také velmi dobrá volba temp, ve kterých vyzněly jak koncertantní pasáže a virtuózní fugy, tak i kantabilní volné věty. Zvukovou atraktivitu, stejně jako přehlednost kontrapunktu pak umocnil rovněž dobře patrný rozdíl v barvě tónu každého z hobojistů, kde se projevovalo odlišné školení každého z nich. Nemohu opomenout ani fagotistu Marina, jehož hra byla vedle technické bravurnosti charakteristická také neuvěřitelnou lehkostí i v těch nejnáročnějších pasážích, například ve velkém úvodním sólu první věty Sonáty F dur.
Důležitou oporou bylo celé basso continuo. Je nutné velmi ocenit, že namísto velkého kontrabasu, který se dnes používá nejčastěji, hrál Gramont na menší violon in g. Jeho jemnější zvuk významně podpořil celkovou lehkost zvuku a poskytl svobodnější prostor sólovým nástrojům.
U cembalisty Barrucanda musím vynést zejména jeho velmi nápaditou realizaci číslovaného basu. Ta se pohybovala od bohaté harmonizace až po pouhou basovou linku, což s sebou přineslo dvě devizy. Jednak tím dokázal velmi účinně podpořil celkovou dynamickou bohatost, jednak ve vhodných místech poskytoval prostor pro loutnistu Jana Čižmáře, takže i samotné continuo mohlo vyniknout ve více barevných odstínech.
Snad jedinou připomínku bych měl k volbě modelu nástroje. Použitý Eisenach se mi kvůli svému subtilnějšímu zvuku nejeví jako nejlepší možnost a mnohem lépe bych si pro repertoár drážďanského dvora a širokého okruhu pozdního „saského“ baroka představoval Haase nebo Mietkeho, které nabízejí větší bohatost zvukových možností.
Zcela zaplněný sál soubor odměnil nadšeným a dlouhotrvajícím potleskem a hudebníci se i přes zjevnou a zcela pochopitelnou únavu rozloučili přídavkem v podobě Allegra z Vivaldiho Sonáty g moll pro dva hoboje a basso continuo. Pražská premiéra Ensemble Sarbacanes tedy byla velice úspěšná a lze si jen přát, aby měli i v budoucnu možnost se do Prahy znovu vracet.
Lukáš M. Vytlačil
