Londýnský symfonický orchestr zahájil před dvaceti lety Mou vlastí se Sirem Colinem Davisem, jako první zahraniční orchestr v historii. Letos se vrátil se současným šéfdirigentem Sirem Antoniem Pappanem, který není u orchestru dlouho, vystřídal Sira Simona Rattla, který tu působil poté, co skončila jeho šéfovská éra s Berlínskými filharmoniky. LSO je tedy nezpochybnitelný světový orchestr, který má za sebou velkou historii, a své dobré pověsti dostál. Jeho zvuk je řekněme objektivnější, chybí mu něco z vídeňského lesku a berlínských hlubin, ale hraje neobyčejně poctivě a přesvědčivě.
Hned otvírák v podobě Berliozovy předehry Korzár byl originální a strhující. Nabídl pro tohoto autora typické virtuózní smyčce, které měly preciznost i temperament – a v kontrastu s tím melodická sóla dechových nástrojů. Byl to plnokrevný barvitý Berlioz, jak ho neslýcháme zase tak často. Jeden z nejosobitějších tvůrců 19. století a velký zvukový vizionář.
Po drobné přestavbě přišla s dirigentem na pódium Lisa Batiashvili, která u nás poprvé debutovala s Newyorskou filharmonií dobře v roce 2011. Tuto hvězdu gruzínského původu jsme také mohli vidět jako sólistku Evropského koncertu Berlínských filharmoniků, když hostovali vloni v Gruzii. Ve Smetanově síni Obecního domu přišla na pódium ve žlutých šatech s velkou modrou mašlí, takže evidentně v barvách Ukrajiny. Szymanowského Houslový koncert zahrála skvostně: celý part se nese ve vysokých polohách jako éterický zvuk, ale nebyla to jenom mystika.
Batiashvili nejen dokonale intonovala, ale dokázala střídat výrazové polohy společně s orchestrem. Koncert vyzněl mnohem romantičtěji, než jak jsem ho naposledy slyšel s Frankem Peterem Zimermanem. Také orchestr byl velmi barevný a střídal jakousi archaickou zvukomalebnost s modernějšími postupy, zkrátka neobyčejný pohled na pozdního romantika a modernistu Karola Szymanowského.
Text v programu od Jiřího Slabihoudka navíc citoval sólistku, která o koncertě říká v souvislosti s nedávnou nahrávkou: „Vypráví o lásce a bolesti muže, který musel popřít své city k jinému muži, protože v jeho době takovou lásku odsuzovali lidé i zákon. Hudba tančí mezi erotikou a lítostí, mezi snovým světem a hořkou skutečností. Je to tak romantické, a tak krásné dílo, v mnoha ohledech velice smyslné. Zpívá o lidské křehkosti, něze a lásce a samozřejmě i o zoufalství.“ Sólistce se toto zajímavé vcítění do skladatelovy duše podařilo.
Potlesk byl dlouhý a srdečný takže houslistka promluvila k publiku a upozornila, že barvou svých šatů skutečně vyjadřuje podporu Ukrajině a uvedla přídavek Requiem for Ukraine, skladbu, kterou v roce zabrání Krymu 2014 sama objednala u skladatele Igora Lobody. Zaznělo také poděkování za podporu, kterou Češi této zemi projevují.
Po přestávce zazněl Život hrdinův, padesátiminutová symfonická báseň Richarda Strausse. Tento skladatel to u nás nemá lehké, mnozí ho považují jen za vnějškového efektního autora – a text v programu v této tradici pokračoval, když zmínil hlavně autobiografické prvky a skladatelovo ego. To vše v díle najdeme, ale Straussovo kompoziční mistrovství je jedinečné a strhující. S instrumentací uměl to, co málokdo – i když Don Juan a Enšpígl jsou ještě o něco svěžejší. V programu naopak nebyly uvedeny jednotlivé věty nazvané Hrdina, Hrdinovi nepřátelé, Hrdinova družka, Hrdinovo válečné pole, dílo míru a nakonec smíření a rezignace. Slavné houslové sólo v části Hrdinova družka, které může být chápáno jako laskavě ironický a posléze zamilovaný portrét manželky Pauliny, přednesl koncertní mistr bravurně a s velkým citem. Ale za pozornost stály i doprovázející harmonie dechových nástrojů. Horny ve velkém obsazení zněly čistě, pichlavé flétny a klarinety hrdinových nepřátel měly potřebnou jízlivost a celý orchestr se v měkkém zvuku neustále proměňoval.
Pappano dílo jako by pomalu vypravoval, bylo to expresivní a téměř operní pojetí, rád prodlužoval pauzy a zdůrazňoval různá rytmická překvapení. Christian Thielemann při loňské návštěvě na Dvořákově Praze nabídl jiné pojetí, koncentrovanější a hutnější, homogenní a více symfonické. Asi bych mu přece jen dal přednost, ale Pappanovo barvité vyprávění také mělo svojí působivost. Závěrečná věta byla méně mystická než u Vídeňáků, ale zase v ní byl zřetelnější citový vklad a výrazová hloubka. Takže rozhodně ne povrchní exhibice, ale promyšlené a vnitřně zaujaté provedení, trochu méně precizní v detailech, ale o to bezprostřednější. Straussovskému lehce archaickému stylu, humoru a plným barvám nezůstal nic dlužen. Jen by to chtělo trochu modernější koncertní sál, kde člověk slyší zřetelně orchestr a ne jenom ruchy z publika.
Po dlouhém potlesku poděkoval také Pappano publiku a přidal expresivní a zasněnou část Nimrod z Variací Enigma, který mizí v dálce do ztracena a je to méně obvyklý a velmi krásný přídavek. Orchestr byl zjevně ve svém živlu, asi i víc než před lety u Mé vlasti, a rádi ho zase uslyšíme. To nebude dlouho trvat, protože je hostem sezony České filharmonie příští rok v červnu.
Jindřich Bálek
