Mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením Forfest se koná v Kroměříži každoročně. Vznikl brzy po listopadových událostech roku 1989 a letos se díky neúnavnému snažení manželů Vaculovičových na začátku léta uskutečnil již jeho XXXVI. ročník. Středobodem pestrého festivalového dění, které zahrnuje výstavy, přednášky, besedy a skladatelské kurzy, je cyklus koncertů v Kroměříži, Kojetíně, Prostějově a Hodoníně.

Na programu zahajovacího koncertu, který se konal se již 13. dubna v Chrámu sv. Mořice byla Nedělní propria Františka Gregora Emmerta. Jednu z autorem schválených instrumentálních verzís citem a pokorou provedly houslistky Anna Hrušáková a Zdenka Vaculovičová, dále violista Petr Vaculovič a hornista Václav Vaculovič.

Zdenka Vaculovičová.

V neděli 27. dubna, tedy rovněž se značným časovým předstihem před hlavním proudem Forfestu, se v chrámu sv. Mořice v Kroměříži uskutečnil varhanní koncert Hany Ryšavé. Ke svému vystoupení přizvala houslistku Zdenku Vaculovičovou a sopranistku Barbaru Sabella. Na programu byly mimo jiné Tři chorály Antona Heillera, Variace Hugo Distlera, Dva chorály Flora Peeterse, to vše hráno na varhanní pozitiv před oltářem za spoluúčasti houslí Zdenky Vaculovičové. Fantasie na píseň Soudce všeho světa, Bože od Jindry Nečasové – Nardelli a dvě díla autorů Erkki-Sven Tüüra (Spectrum I) a Arvo Pärta (My Heart´s in the Highlands) již zněla z kůru od varhan. Pärta, rovněž kůru, zpívala Barbara Sabella.

Hana Ryšavá.

V sále Muzea Kroměřížska se v neděli 4. května uskutečnil komorní koncert, na němž vystoupil italský violoncellista Nicola Baroni. Program sestavil ze skladeb pro sólový nástroj a do své produkce na závěr zařadil dvě realizace, které využívají živou elektroniku. V tomto směru je významná jeho umělecká spolupráce se skladatelem a performerem Massimilianem Messierim ze San Marina. Na programu byla díla od Giovanni Battisty Degli Antoniho –  Ricercata č. 2 pro violoncello, od Krzystofa Pendereckého zaznělo Capriccio per Siegfried Palm a Sarabanda J. S. Bach in memoriam. Následovaly skladby Ygghur od Giacinta Scelsiho, Křivka s plošinou od Jonathana Harveyho, Petals pro violoncello a živou elektroniku od Kaiji Saariahy. Závěr koncertu patřil skladbě VAV – žalm pro violoncello a elektroniku od Massimiliana Messieriho. V novodobých skladbách s technickou podporou violoncellista exceloval, stará hudba v jeho snažení značně trpěla distonací.

Jako další předzvěst hlavního proudu koncertních akcí Forfestu Kroměříž 2025 se v sobotu 10. května v Městském divadle Prostějov uskutečnilo vystoupení komorního dua Lukáš Herůdek – kytara a Pavel Popelka – housle. Dominantní roli sehrála kytara. Na úvod interpret zařadil Pět bagatel pro kytaru sólo od Angličana Wiliama Waltona, Sonata Bulgarica Atanase Ourkouzounova, bulharského, v Paříži působícího kytaristy a skladatele, večer uzavřela. Housle Pavla Popelky zazněly ve čtyřech skladbách moravských autorů. Premiéru v Prostějově mělyČrty pro housle a kytaru od Radima Bednaříka a Krajiny – tři miniatury pro housle a kytaru Petra Vaculoviče. V programu koncertu zazněly rovněž dvě skladby renomovaných brněnských autorů: Jana Nováka – Sonata serenata a Pět hajduckých Miloše Štědroně. Interpreti podali profesionální výkon.     

V sobotu 7. června odpoledne se v Zahradním ateliéru v Kroměříži pod názvem Sedm velkých gongů uskutečnil koncert bicích nástrojů. S hodinovým programem se na něm představili Miroslav Noe a Petr Kohl. Nejrůznějšími perkusívními technikami rozeznívali sadu idiofonů. Hráči prokázali značnou profesionální vyspělost, když předestřeli nečekaně rozmanitou paletu zvukových efektů.  Dojem z jejich produkce je dvojí. Na jedné straně si obdiv zaslouží detailně propracovaný přístupu perkusionistů k jen úzce vymezenému instrumentálnímu arzenálu, na druhé straně lze konstatovat, že jejich vystoupení postrádá hlubší koncepčnost, jasný tvůrčí záměr. K tomu, abychom tyto zvukové kreace mohli považovat za hudební kompozice v pravém slova smyslu, má tedy vystoupení dua Noe – Kohl ještě daleko. Bylo by asi nejlepší, kdyby pro ně autentické kompozice začali psát skladatelé. Zejména mezi začínajícími, nově smýšlejícími hudebníky by jistě našli vděčné a nápadité příznivce. 

Sedm velkých gongů.

Klavírní cyklus 24 preludií Vojtěcha Dlaska zazněl na odpoledním koncertě 15. června v galerii výtvarného umění v Hodoníně. Je to šedesátiminutový tok hudby, sestavený z krátkých, invenčně i žánrově rozmanitých, přehledných útvarů s mimohudebními, programními, poetickými obrazy. Zejména svým názvem dílo připomíná obdobný cyklus Johanna Sebastiana Bacha, invenčností a způsobem zpracování pak Fibichův klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky. Je to Dlaskovo závažné tvůrčí gesto.

Vojtěch Dlask.

Slovenský pianista Ondrej Olos hrál za účasti autora, dílo přednesl na vysoké technické i výrazové úrovni, s opravdovým zaujetím. Je však veliká škoda, že jeho a autorovy snahy zde v Hodoníně ve výsledném dojmu výrazně degradovala nedostatečná intonační příprava koncertního nástroje. Vzdor tomu lze koncert považovat za jeden z vrcholů letošního Forfestu.

Na programu večerního sborového koncertu ve čtvrtek 19. června byla výhradně duchovní tvorba. Ve vzácné shodě s liturgickým kalendářem, se svátkem Božího těla, ten den večer vystoupil v chrámu sv. Mořice brněnský akademický sbor Vox Iuvenalis.

Na úvod bylo zařazeno Ubi caritas, jehož autorem je Ola Gjeilo. Mladá zástupkyně sbormistra Marina Udodik ladnými pohyby svých rukou kladla důraz na jemnost a procítěnost výrazu sborového zpěvu. V následujících skladbách již řízení ensemblu převzal sbormistr Jan Ocetek, který pěvce vedl přesnými a jistými gesty.  Program pod jeho vedením pokračoval neobvyklou kompozicí. Byla uvedena pod titulem Missa a variis auctoribus, tedy jako mešní cyklus, v němž každá část pochází z pera jiného skladatele. Všichni autoři svá zadání splnili svědomitě a s hlubokým citem. Autorem Kyrie je O. Gjeilo, Gloria napsal K. Nystedt. Autorem Creda je P. Graham. Zatím, co všichni autoři zhudebnili latinské texty, Graham sáhnul po staroslověnštině. Proto tedy nikoliv Credo, ale Věruju. Inspirace Janáčkovou Glagolskou je zde patrná. Sanctus a Benedictus pocházejí od J. Vily, autorem Agnus Dei je F. Martin. Se slavením Božího těla přirozeně souznělo zejména zařazení Lux eterna od Erica Ešenvaldse a O Magnum Mysterium od Mortena Lauridsena.

Na závěrečnou část svého vystoupení se pěvci přesunuli z prostoru před oltářem na kůr k varhanám, odkud třemi kompozicemi připomenuli originální tvůrčí odkaz estonského skladatele Arvo Pärta (Cantate Domino, Salve Regina, De profundis), doprovodného varhanního partu se ujala Emílie Adámková. Vystoupení brněnských sboristů však rozhodně nevyznělo v temných odstínech. K výslednému dojmu svěžesti a radosti v závěru přispělo zařazení Pražského Te Deum pro sbor a varhany, které v přelomovém roce 1989 pro naši novodobou historii zkomponoval Petr Eben.

V inspirativním prostředí výstavní expozice Muzea Kroměřížska se v sobotu 21. června odpoledne konal koncert slovenského violoncellisty Jozefa Luptáka. Na úvod jsme vyslechli tři skladby Vladimíra Godára, O, Crux – meditace pro sólové violoncello, Passacaglia pro sólové violoncello a Pieta – meditace pro violoncello. Skladby byly napsány v rozmezí let 1999 až 2025. Vzhledem k tomu, že mají podobný charakter, rozhodl se skladatel prezentovat je nyní jako kompaktní třídílný cyklus. Všechny tři části Godárova cyklu pojí duchovní obsah, mají mnohdy náročnou vícehlasou strukturu. Vstupní meditace je oslavou Kříže, prostřední  polyfonní formou passacaglie symbolizuje Kristovu Křížovou cestu, závěrečná se svým meditativním obsahem obrací k Panně Marii, Matce Boží. Je v ní ukryt citát z písně Karla Kryla. Autor byl na koncertě přítomen, byl mile překvapen, když se dozvěděl, že se nachází v Krylově rodišti.

Jozef Lupták.

Kompozice pro violoncello, hlas a beatbox je dílem Jozefa Luptáka. V závěru svého vystoupení provedl ještě Suitu č. 6 D dur pro violoncello BWV 1012 Johanna Sebastiana Bacha. I zde, před kroměřížským festivalovým publikem, se prezentoval jako interpret bez technických problémů. Nelze mu proto mít za zlé, když Bacha neinterpretuje po svém, tedy nikoliv s motorickou přesností, ale záměrně s výraznými romantizujícími rubaty a s květnatou artikulací.   

Milan Paĺa.

Dalším slovenským umělcem na letošním Forfestu byl Milan Paĺa. Není zdejšímu publiku neznámý. V prostorách chrámu sv. Mořice jeho housle zněly například loni. Pro svoje vystoupení si oblíbil poměrně prostorné místo před oltářem. Doménou Paĺova repertoáru je soudobá virtuózní houslová literatura. Program, kterým se prezentoval u svatého Mořice minule byl sestaven výhradně z tvorby Františka Gregora Emmerta. Nyní zvolil čtyři kompozice čtyř skladatelů, používajících téměř identické vyjadřovací prostředky. Večerem tedy v různých konfiguracích zněla virtuózní arpeggia, akordické rozklady, flažolety, mnohdy i ve dvojzvucích, ostrá pizzicata, glissanda, tónové deformace. Všichni skladatelé shodně s oblibou využívají extrémní polohy tónového a dynamického rozsahu houslí. Autorem úvodní skladby Adieu… je Marián Lejava. Střídá motorické rozklady s dlouhodechými melodickými frázemi. Skladatel Anton Steinecker, na koncertě byl přítomen, svůj sedmidílný cyklus Notturni capricciosi věnoval Milanovi Paľovi k jeho 40. narozeninám. Skladba Jany Kmiťové má poetický název Žlté polia, modré nebo… . Na závěr svého úspěšného recitálu Milan Paľa zařadil vlastní rozsáhlou cyklickou kompozici Armero. Technickou náročnost houslové hry v ní vyšponoval do úplného maxima. Výkon to byl strhující.

V pondělí 23. června 2025 odpoledne pokračoval program Forfestu koncertem komorního dua Eva Čapková – zobcové flétny a Lukáš Herůdek – kytara. Zobcová flétna, nástroj, hojně užívaný v období renesance a baroku, nalézá v současné době stále více příznivců jak v řadách amatérských hudebníků, tak mezi profesionály. Velmi se rozrůstá kompoziční tvorba pro tento nástroj nejen u nás doma, ale prakticky po celém evropském kontinentu. Čapková s Herůdkem tvoří vzácně sehranou interpretační dvojici, v níž se účelně pojí virtuosita nástrojů, hráčsky sice značně odlišných, nicméně vzájemně se dobře doplňujících. Svůj program sestavili výhradně ze soudobé evropské tvorby nabízející možnost dostatečně manifestovat interpretační virtuositu. Oba ji v plné míře a s lehkostí využili.

Eva Čapková, Lukáš Herůdek.

Na úvod zařadili pětidílný cyklus německého skladatele Sörena Siegeho Cadiz. Francouz Thierry Alla je autorem skladby Hypnose. Jeho hudba hýří prvky náhody a dokonce i náznaky punktualismu. Z Anglické suity č. 4 Johna Duarteho pro flétnu a kytaru jsme vyslechli dvě části. Česká soudobá tvorba byla v programu zastoupena jen jednou, skladbou Reunion od Markéty Kapustové. Jistota, s níž skladatelka pro toto obsazení píše, svědčí o tom, že se jedná o obor jí blízký. Fantasie pro flétnu a kytaru od anglického skladatele Alana Davise nese název Tantris, což je slovní přesmyčka jména Tristan, známého nám z operního díla Richarda Wagnera. Závěrem programu zazněla optimismem hýřící skladba Entr´Acte Francouze Jacquese Iberta.

Odpolední koncert v úterý 24. června v Muzeu Kroměřížska patřil brněnské konzervatoři. Profesorka Barbora Šteflová představila čtyři studentky instrumentálních oborů.  Na úvod bylo zařazeno 8 kusů pro sólovou flétnu Paula Hindemitha v podání Magdalény Mackové. Následovaly Tři portréty pro hoboj Milady Červenkové, zazněly v podání Anny Fričové. Quattro studi per flauto sólo Jana Rychlíka přednesla Ludmila Trnavská. Všechny tři mladé hráčky prokázaly mimořádnou úroveň dovednosti nejen technické, ale i výrazové. Bohatou témbrovou a dynamickou škálou a promyšlenou artikulací s lehkostí překonávaly absenci souzvukové složky hry v jednohlasých skladbách. Hrály výtečně. Lze si zde dokonce klást otázku, co na té škole bude například studentka prvního ročníku Ludmila Trnavská následující roky studia dělat, když již nyní je téměř hotovou umělkyní.

Skladatelce Janě Mazourové se ve skladbě Metamorfózy pro cimbál podařilo soudobými hudebními prostředky vyjádřit dva protikladné lidské postoje, lásku a nenávist. Toto její intimní vyznání přesvědčivým způsobem tlumočila Barbora Juříčková. Při hře použila nejen různé typy paliček ale i tónové clustery hrané dlaněmi. Úspěšně řešila nedostatečné možnosti tlumení lomených melodických linií svojí důmyslnou pedalizací.

V podání Barbory Šteflové zazněla náročná kompozice Martina Michaela Tři věty pro sólový hoboj, závěr koncertu patřil třetí větě z Koncertu pro hoboj, cimbál a orchestr Dalibora Štrunce, studenta kompozice ze třídy profesora Pavla Zemka – Nováka. Skladba je psána tradičním jazykem a je plná optimistického výrazu. Vyslechli jsme její redukovanou verzi, omezenou jen na dva sólové nástroje.

Středeční večer 25. června byl u sv. Mořice vyhrazen varhannímu recitálu Pavla Černého. Umělec uvedl díla sedmi českých skladatelů, mezi něž zařadil i dvě svoje kompozice. Na úvod zazněla Vigilii Bohuslava Martinů, méně známé dílo z konce skladatelova života, dokončené Bedřichem Janáčkem. Ten je také autorem další skladby, nazvané Aria. Celý koncert Pavel Černý sám provázel přívětivým průvodním slovem. Kabeláčova Fantasia d moll,op. 32 je hudebním vyjádřením hluboce čistého prožitku, jasně z ní vyzařuje osobitost, přísná tvůrčí sebekázeň, naléhavost a novátorství. I další kompozice pocházejí z pera varhanám oddaným skladatelů. Je pro ně společné, že upřednostňují melodii, naléhavou hybnost a kultivovaný zvuk. Zejména tak lze v plné míře charakterizovat následující skladbu, Ciaccona brevis od Jiřího Strejce. Dvě různě pojaté podoby toccaty představil Pavel Černý ve svých dvou kompozičních juveniliích, v Toccatě C dur a Smuteční toccatě. V závěru večera zazněla díla českých komponistů, kteří byli současně i významnými varhaníky – Partita na Adoro te devote Jiřího Ropka a Passacaglia quasi toccata na téma Bach Miloše Sokoly.  

Jan Meisl pochází z Jižní Moravy, hudbu studoval v Praze, Bratislavě a v Moskvě. Ve čtvrtek 26. června obohatil program Forfestu svým široký uměleckým záběrem. Jeho vystoupení v expozici Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska trvalo celé dvě hodiny, provázel je vlastním průvodním slovem.  Uvedl se v první řadě jako skvělý hráč na bajan. Recitál zahájil provedením české, téměř legendární akordeonové kompozice Zřícená katedrála Václava Trojana. Interpret si tím nasadil laťku opravdu vysoko, dílo zvládnul obdivuhodným způsobem jak po technické, tak výrazové stránce. Rovněž provedení dvou skladeb Petra Fialy z autorova raného období – Aforismy a Balady bylo skvělé, autor by jistě musel být spokojen. Vyvrcholením úvodní části Meislova recitálu bylo nesporně provedení nesmírně náročné, novátorské kompozice tatarské skladatelky Sofie Gubajduliny Sonata Et expecto, napsané přímo pro vyspělý akordeon typu bajan.

Jan Meisl.

Již tento přednesený program sám osobě by mohl být dostatečným obsahem samostatného akordeonového recitálu. Nikoliv však pro Jana Meisla. Ten po krátké pauze pokračoval. Nyní však hrál výhradně svoji vlastní tvorbu. Nejprve přednesl trojici instruktivních skladbiček pro mladé akordeonisty – Pierot, Harlekýn a Kolombína, napsáno s lehkostí a hravostí (à la Loutky od Bohuslava Martinů), rovněž i další dva dětské tituly – Invence D dur, Passacaglia h moll, Portréty hudební minulosti a současnosti mají výchovné poslání, jak specificky akordeonové, tak obecně historicko-hudební. 

Třemi následujícími skladbami se Meisl uvedl jako skladatel s osobitým názorem na hudební tvorbu. Má milá – obsáhlé a barvité variace na lidovou píseň, meditativní charakter má skladba Adoramus te Domine. Akordeonista v ní dokonce zpívá, Modrý plamen je naopak skladba ryze světská, toccatového charakteru, předpokládá skutečného virtuosa.     

Pro závěrečný blok svého kroměřížského vystoupení si Jan Meisl přizval hráče na zobcové flétny Vojtěch Pálku. Spolu přednesli tři Meislova dua – suitu Údolí balkánských pyramid, Čarovný lektvar a Letní taneční večer. Jsou psány ve stylu balkánského folkloru. S obdivuhodnou lehkostí a virtuozitou je zahrál žák základní umělecké školy. Jeho předností je technická vyspělost, čistá intonace, hbitost a lehkost projevu.

Termínem multimediální animace lze označit další akci letošního Forfestu. Jejím autorem je Petr Vaculovič, který při její realizaci spolupracoval s Václavem Vaculovičem, svým otcem, který není jen kulturním manažerem, hudebníkem, hráčem na lesní roh a pedagogem hornové hry. S neobyčejným elánem a tvůrčím nasazením se věnuje rovněž výtvarnému umění.

Petr Vaculovič: Naléhavost času.

Cyklus obrazů Václava Vaculoviče s názvem Naléhavost času se stal inspirací k elektroakustické tvorbě Perta Vaculoviče. Tak vzniklo téměř půlhodinové stejnojmenné multimediální dílo, animace, spojující synchronizovaně elektroakustiku s projekcí výtvarných objektů. Bylo provedeno v Konferenčním sále Muzea Kroměřížska v pátek 27. června. 

Umělecký přístup obou autorů vykazuje mnoho společného. Převládá klid, hloubka estetického prožitku a cit pro formální řád. Akustická složka je vytvořena s použitím v současné době obvyklých technologií a prostředků zvukové tvorby, dostupných v počítačovém prostředí. Naléhavost času Vaculovičových zapůsobila naprosto věrohodně a přesvědčivě. 

Sedláčkovo kvarteto.

Dalším velkým okamžikem letošního ročníku Forfestu byl koncert Sedláčkova kvarteta. Plzeňské komorní těleso hraje ve složení Michal Sedláček, Jan Maceček – housle, Tomáš Krejbich – viola a Matěj Štěpánek – violoncello. Recitál se uskutečnil v pátek 27. června, tedy v době, kdy Forfest vrcholil. Mezi obrazy Maxe Švabinského  plzeňští umělci provedli čtyři závažná česká kvartetní díla. Rafael Kubelík je znám především jako dirigent, jeho kompoziční tvorba stojí poněkud v pozadí. Kubelíkův Smyčcový kvartet č. 3 nese název Fantazie a je projevem nejen přísného tvůrčího řádu, ale i svěží invence. Jednovětá, formálně soustředěná, naléhavá kompozice je plná životní energie. Jiří Teml (1935) letos slaví 90. narozeniny. Jeho 3. smyčcový kvartet „Fantastické scény“s Kubelíkem spojuje energičnost a tektonická soustředěnost. Skladatel tímto svým dílem vzdal hold svému tragicky zesnulému příteli, muzikologovi a hudebnímu publicistovi Pavlu Skálovi. Nejmladší z trojice, Lukáš Sommer, ročník 1984, svůj smyčcový kvartet nazval Elfka, což je ženské jméno. Asi proto je skladba ve svém výrazu poněkud jemnější, lyričtější. Naléhavostí a myšlenkovou silou je charakteristické naopak závěrečné dílo recitálu Sedláčkovců, Smyčcový kvartet č. 2 „quasi una fantasia“ Henryka Góreckého (ročník 1933). Nalézáme v něm jak dramatické pianissimové plochy, tak tragické údery těžkých konsonantních souzvuků. Interpretace Sedláčkova kvarteta je precizní, dynamicky i výrazově vyvážená, přesná, obdivuhodná technickou dokonalostí všech čtyř hlasů. Naléhavá forte a fortissima dosahovala hodnot, pro něž se prostory Švabinského výstavní expozice staly poněkud stísněnými.

Pavel Zlámal.

Dva koncerty letošního Forfestu Kroměříž se konaly v chrámu sv. Jana Křtitele. V pondělí 30. června tam vystoupil brněnský klarinetista Pavel Zlámal. Program, který přednesl (Chrámové meditace pro sólový klarinet) byl vskutku neobvyklý. Nebyla to ucelená, formálně vystavěná kompozice, podvečer byl naplněn devíti improvizovanými, nicméně soustředěnými bloky, utvářenými volně plynoucími meditacemi osobitého hudebního jazyka, kultivovaného léty studia interpretačních technik virtuosního charakteru klasické, soudobé a jazzové hudby. Bylo možné unášet se dlouhodechými melodiemi, nejednou ozvláštněnými mikrointervalovými postupy, tónovými deformacemi a zvuky netónové povahy. Večer měl název „Ticho před stvořením“ – devět meditací pro klarinet sólo. V jednom případě interpret klarinet alternoval saxofonem. Je to dobrá myšlenka, v tomto případě by však nebylo na škodu, kdyby těch alternací bylo víc, například klarinety soprán, bas, saxofony alt, baryton.

Jednotlivé meditace byly od sebe odděleny čtením textů Jana Zahradníčka, vybranými z jeho elegické básnické sbírky Znamení moci (1951). Básník se v ní obrací k Bohu. Texty přednesla v sedmi vstupech Zdenka Vaculovičová. Z jemné modulace jejího hlasu vyzařovala vyrovnanost a klid. Hluk městského provozu, který pronikal do sakrálního prostoru rušil, zejména v pianissimových partiích, kterých nebylo málo. Na druhé straně však zapůsobil jako reálný protipól, kontrast, vůči metafyzice Zahradníčkova a Zlámalova poselství.

Závěrečným koncertem XXXVI. ročníku Forfestu Kroměříž se stalo vystoupení italského komorního souboru OYO. Uskutečnilo se v chrámu sv. Jana Křtitele v úterý 1. července. Massimiliano Messieri, dlouholetý příznivec festivalu, přivezl do Kroměříže OYO již podruhé. Měli jsme možnost vyslechnout jej i před rokem. Zatím, co loni mladí italští hudebníci hráli skladby ze svého vlastního repertoáru, tedy převážně italské, pro letošní Forfest nastudovali i dvě české kompozice, doporučené jim dramaturgií Forfestu.

OYO.

Chrámové sólo pro klarinet, stručnou skladbu Pavla Zemka – Nováka provedl Edoardo Del Pra‘, skladbu Haiku II pro sólové housle od Luca Ricciho přednesla Julia Soldani. Haiku III od téhož autora pro sólový altsaxofon nastudoval Edoardo Del Pra‘. Všechny tři skladby vykazují značnou podobnost co se týče charakteru a volby výrazových prostředků. Autoři jemným způsobem využívají prvky mistrovské hráčské techniky, přitom však zůstávají jednoznačně na diatonickém základě. Pomalé meditativní melodie dodávají rozvážnost a lyrický výraz. Následující skladba, Vzpomínka na moře od Marianny Actio, je cyklickým útvarem pro smyčcové kvarteto, v němž se v závěrečné třetí větě ke kvartetu připojí sopránové sólo. Jedná se o poslechově nenáročnou kompozici, v níž rovněž převažují diatonické postupy. Poněkud výbojnější skladbou je meditace Probuzení v parnu lesa pro klarinet a smyčce Massimiliana Messieriho.  Ani tato hudba neskrývá diatonický základ, přírodní inspirace jsou připomínány častým výskytem tremol. Klarinet v této skladbě nemá sólistické ambice, je jen drobným témbrovým ozvláštněním kvartetního zvuku.

Skutečně závažným vyvrcholením koncertu a celého Forfestu se stala duchovní kantáta Lava me (Umyj mě) pro soprán a smyčcové kvarteto na slova Žalmů a bulharského mystika Petra Danova od ostravského skladatele Jana Grossmanna. I tato skladba se do repertoáru Ensemble OYO dostalo z podnětu dramaturgie Forfestu, která chtěla v programu koncertu mladých italských hudebníků organicky prolnout soudobou italskou hudbu s českou.

Grossmannovo rozsáhlé cyklické dílo klade vysoké nároky na vokální part, nejen po technické stránce (velký hlasový rozsah, výdrž, náročná ensemblová spolupráce), ale zejména po stránce výrazové (dílo je hlubokým apelem víry a lásky). Ruská sopranistka Anastasia Jegorovová podala obdivuhodný, procítěný výkon. O její vysoké profesionalitě svědčí to, že dílo nastudovala bez konzultací se skladatelem. Vzdor tomu svým zaujatým přístupem skladbě dodala nejen estetickou, ale i myšlenkově mimořádnou obsahovou hloubku. Přítomný skladatel nešetřil gesty chvály. 

Vojtěch Mojžíš

Rozhovory o hudbě – Vojtěch Mojžíš a Pavel Zemek.

Zahradní ateliér.