Je neděle 20. dubna 2025 – Boží hod velikonoční, největší slavnost křesťanského koloběhu, při níž se připomíná Kristovo zmrtvýchvstání, vítězství nad smrtí a vykoupení celého lidstva…
Lucas Cranach starší.
Mezi umělci a novináři, kteří stojí na opačné straně řeky, existují jak pevná spojení, tak vřesoviště, občas i mokřady. (Wikipedie: Bažina, močál, slať, mokřina, je území prosycené vodou… Je to zvláštní druh sladkovodního mokřadu.) Lze jimi „enviromentálně“ našlapovat, procházet, pohybovat se, ale s krajní opatrností a ohleduplností, vždy se slušností a znalostí terénu.
Copyright Pravoslav Kohout.
Dlužno dodat, že základem vztahu, který překračuje rovinu anonymní návštěvy koncertu či operního projektu, z níž vzejde publikovatelný článek, je nějaká míra komunikace, reálná či virtuální. Většina umělců zachovává korektnost, oboustranný fundamentální respekt dospívá maximálně na úroveň interview. Výjimečně se pomyslná zeď korektnosti z nějakých důvodů prolomí a umělec dokonce naruší společenská pravidla Gutha-Jarkovského… nebo tak učiní novinář.
Vyznávám, že u maličké množiny umělců jsem kdysi narušil etiku a sklouzl k velmi neformálnímu vztahu – tykání. Vždy kvůli lidským sympatiím i úctě k jejich umění. Nebylo to profesionální, ale stalo se. Ale neklesl jsem na úroveň novinářů, kteří familiárně tykají kde komu. Mimo moji schopnost chápání profese byli kolegové a kolegyně, kteří si udělali z umělce milence (milenku) či kmotra svého dítěte. Když máte s celebritou přátelský až familiární vztah, tak ji buďto nekriticky „adorujete“ nebo lžete, každopádně žurnalistická etika končí v šuplíku.
Fundamentálním problémem a slabinou nás novinářů je nevyvratitelný fakt, že umělci velmi často více než méně uměleckými schopnostmi, znalostmi i sluchem převyšují opačný břeh – novináře, kteří je tzv. kritizují. „Odborní“ novináři mají jen potenciální výhodu odstupu, nadhledu, zobecnění, zkušeností komparace a souvislostí, jakkoliv v některých případech diskutabilní. Nedivím se laické veřejnosti, že se podivuje nad (pro ni) nepochopitelným furiantstvím, že někdo může drtivě kritizovat umělecký výkon (hudební, výtvarný, literární, divadelní, baletní, filmový…), když jeho umělecký fundus a IQ zdaleka nedosahují fundament kritizovaného… To už je ale na svědomí novináře.
Co obě strany často majoritně spojuje, je nízký práh sebereflexe, kterou bych křesťansky nazval zdravou pokorou (neplést si se sebemrskačstvím). Přesto dialog, kritický i píjárový až glorifikační, mezi umělcem a novinářem bude pokračovat… dokud nás nenahradí umělá „inteligence“ (novinář skončí v muzeu určitě dříve…).
Copyright Pravoslav Kohout.
Na závěr z osobní sumy vzpomínek. Jedním z největších Umělců, které jsem během půlstoletí hudební praxe poznal, byl dirigent Jiří Bělohlávek. Od roku 1975 jsem měl k jeho géniu, schopnostem, názorům a slyšení velký respekt. Umění dirigenta Jiřího Bělohlávka jsem do hloubky poznával v roli posluchače s partiturou od počátku 80. let a v roli zpěváka v druhé polovině téhož desetiletí. Náš vztah bych označil jako rozkvetlé vřesoviště. Podobně jako byli mými symbolickými mentory v komorní hudbě té doby Smetanovci a Vlachovci, ve „velké“ hudbě jimi bývali Libor Pešek, Václav Neumann a Jiří Bělohlávek. Vztah k panu Bělohlávkovi se časem, aniž to věděl, prohluboval a umocnil se, když založil Pražskou komorní filharmonii; vyvrcholil pak po jeho návratu z britské mise v roce 2012 do čela České filharmonie. S nadějí i obavou jsem sledoval jeho zápas s nemocí, která jej 31. května 2017 odvedla z tohoto světa.
Když jsem se odhodlal 20. dubna 2017 oslavit hudebním salonem své šedesátiny, pozval jsem i pana Bělohlávka s jeho manželkou Annou. Nečekal jsem, že přijdou, ale stal se zázrak, na nějž budu vzpomínat do konce života. Přišli, v prostoru, který kdysi intimně znala Ema Destinnová, bedlivě poslouchali a setrvali nějakou dobu i po koncertu. Tehdy jsem měl to štěstí překročit hranice interview a off record chvíli mluvit s Mistrem z očí do očí. Dotkli jsme se pár témat – jeho názoru na život, na českou hudbu i přípravu na Mahlerovu 5. symfonii 5. května 2017. Zajímal se i o moji práci. Byl smířený s osudem, nesmírně empatický a pevný – prostě klidná síla.
Od jeho smrti, když pozoruji mikro svět české klasické hudby, si opakovaně uvědomuji, jak mi (nám?) po Jiřím Bělohlávkovi zbylo prázdno. České hudbě dnes chybí mimořádně silná osobnost se světovým kreditem, která by o ni každodenně pečovala a byla jejím motorem, někdo s výjimečnou směsicí vůle, uměleckého génia, komunikace, empatie, pokory a vize… Mám pocit, že některé veřejné i zákulisní skutky v současném dění v kulturním životě České republiky by se mu nelíbily. A tak jsem se rozhodl jej připomenout a sepsat na jeho památku mimo výročí, na oslavu Velikonoční neděle i cardellina tuto difúzní glosu…
Doufám, že jak BBC Symphony Orchestra, tak Česká filharmonie, Prague Philharmonia i Pražští symfonici, s nimiž Jiřího Bělohlávka pojilo delší soužití, naplánují důstojné připomenutí jeho nedožitých osmdesátin v roce 2026…
Luboš Stehlík
