Berlínský festival YOUNG EURO CLASSIC dává od roku 1999 prostor studentským orchestrům z celého světa. Letos se na něm od 1. do 17. srpna představila mladá generace hudebníků ze Španělska, Francie, Holandska, Skotska, ze Skandinávie, Slovenska, Rumunska, Gruzie, Arménie… Ale vlastně z celé Evropy, protože jeden večer patřil – pod taktovkou Vasilije Petrenka – Mládežnickému orchestru Evropské unie. Na závěrečném koncertě se představili dokonce i hudebníci z Afghánistánu.
Na Young Euro Classic jsem byl poprvé loni v srpnu, ale po roce mě nalákal znovu. Více než dva týdny defiloval pestrý výběr mladých orchestrů před publikem ve velkém sále Konzerthausu, jehož 1400 míst bylo prakticky vždy zaplněno. Už to je úctyhodné – mít během léta tolik publika pro studentská tělesa! Je to jeden z důkazů výjimečnosti tohoto festivalu i berlínského obecenstva, které na mladé evidentně rádo chodí. A ví proč.
V srpnu 2025 jsem zažil poslední čtyři festivalové koncerty: severský O/Modernt New Generation Symphony Orchestra, Orchestre Francais des Jeunes, Afghan Youth Orchestra in Exile a Slovenský mládežnícky orchester. A právě jeho vystoupení pro mě bylo mimořádně (a nečekaně) silné.
Dramaturgie byla sestavená zajímavě. Tvořila ji hudba Jána Levoslava Belly (jedné ze zakladatelských postav slovenského národního obrození), současného skladatele Vladislava Šarišského, Beethovenova současníka a rodáka z Bratislavy Johanna Nepomuka Hummela a – Antonína Dvořáka. Sólistou na trubku byl Stanislav Masaryk, dirigovala Francouzka Sophie Dervaux, jinak též pozoruhodná fagotistka Vídeňských filharmoniků.
Mladí Slováci hráli moc dobře. S velkou a přirozenou muzikalitou, která asi nejvíc rozkvetla ve Dvořákově Šesté symfonii. Sympatická na jejich vystupování byla určitá rozechvělost. Některé mladé orchestry se dnes vydávají cestou, kdy to se svým vizuálním působením na pódiu a se vším možným „spontánním užíváním si“ společného hraní malinko přehánějí. Tady bylo vše neokázalé a skromné, a přitom nelhostejné. Těžiště vystoupení bylo každopádně v hudbě samotné, ne v žádných efektech kolem.
Na samém začátku celého večera – ještě než zazněl plánovaný hudební program – se odehrály tradiční festivalové rituály. Na úvod každého koncertu nejdřív zazní pěkná hymna YOUNG EURO CLASSIC (mimochodem napsal ji slavný maďarský dirigent Iván Fischer), pak publikum pozdraví ve svojí mateřštině některý ze členů vystupujícího orchestru, a nakonec má řeč některý z pozvaných hostů. Festival se docela úspěšně vyhýbá projevům oficiálním a floskulním. A proslov před vystoupením Slovenského mládežníckeho orchesteru byl prostě vynikající. Hovořil Michal Hvorecký, slovenský spisovatel působící v Bratislavě, jehož slova dala celému večeru zvláštní naléhavost. Po několika úvodních větách řečník zamířil přímo k jádru věci:
„V Německu mohl člověk během posledních – už skoro dvou – let slyšet ze Slovenska skoro jen špatné zprávy: o posunu země doprava, o rozsáhlém útoku na právní stát, o radikalizaci hluboce rozdělené společnosti. A také o brutálních zásazích do svobody a nezávislosti kulturní scény. Byli jsme uváděni jako varovný příklad katastrofy, do které vede koalice s krajní pravicí. Ale zároveň také jako země, kde se masivně protestuje proti těmto nebezpečným tendencím, kde se kulturní prostředí stalo solidárnějším ve větší míře, než tomu bylo kdykoli od pádu komunismu.“
Michal Hvorecký.
Celý sál včetně mladých hudebníků při těchto slovech zpozorněl. Byla to jasná řeč, bez úhybů a odboček, taková, která se snaží něco upřímně a doopravdy pojmenovat. A to má vždycky velkou sílu. Michal Hvorecký zároveň vše sděloval vlastně věcně a klidně, neburácel, nedramatizoval, neobviňoval… Sdílel to, co ho trápí a nad čím kvůli tomu přemýšlí. Právě v tom může být největší hodnota krizí, které zatřesou tím, co považujeme za samozřejmé: že nás totiž mohou vést k novému porozumění světu kolem.
„Právě v hluboké krizi slovenská společnost pochopila výjimečnou hodnotu umění, literatury, divadla a hudby. A také nutnost podporovat kulturní tvůrce, když jim je odebírána tvůrčí svoboda, prostor k práci, veřejné financování i klíčové kulturní instituce. Mimořádnou hodnotu pro nás měla mezinárodní solidarita. Vědomí, že nejsme v Evropě sami, nám často dodávalo odvahu a sílu pokračovat, nevzdat se.
Na tomto hudebním festivalu stála vždy v centru pozornosti základní evropská myšlenka, na kterou dnes příliš často zapomínáme: svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a ochrana lidských práv – včetně práv menšin. Humanismus nekončí na národních hranicích – je univerzální. Stejně jako hudba – jazyk, kterému všichni rozumíme i bez překladu.“
Někdo by možná namítl, že se tohle do koncertní síně před hudební vystoupení nehodí. Ale proč vlastně ne? Vždyť hudba nevzniká (a ani se neposlouchá) odděleně od života. Berlínské publikum každopádně naslouchalo s účastí a vděčností. Michal Hvorecký navíc nekončil u popisu toho, uprostřed čeho teď Slováci žijí, ale jeho řeč šla jaksi nad to a byla v ní i naděje. Naděje, že se kultura ani v těchto dobách – tváří v tvář arogantním, cynickým a nebezpečným útokům – nemusí vzdávat, ale naopak se může stávat tím, v čem je její největší síla: hodnotovým pojítkem mezi lidmi, které překračuje všechny myslitelné hranice.
I v hudbě, kterou mladí Slováci hráli, bylo něco zvláštně silného. Hudba promlouvala jinak než jenom „že to hezky zahráli“. Bylo znát, že mladým muzikantům na tom, co svojí hudbou říkají, opravdu záleželo. Proto jejich hraní oslovovalo, proto se jim podařilo navázat s obecenstvem kontakt. Člověk při poslechu hudby přemýšlel o tomto čistém zdroji krásy a harmonie, který lidi propojuje a podporuje v těžkých chvílích jejich životů. A navzdory okolnímu dění díky ní mohou objevovat sílu společně žitých hodnot.
Po posledních tónech Dvořáka se sálem berlínského Konzerthausu rozezněl vřelý potlesk. Na tvářích hráčů bylo vidět radost i dojetí. A pak se nám všem zatajil dech, když začali zpívat: „Aká si mi krásna, ty rodná zem moja. Krásne i tie hory, kol teba čo stoja. Krásne je i nebo nad tými horami! Žehnám ťa, vítam ťa vďačnými slzami!“ Suchoňova píseň Aká si mi krásna, snad vůbec nejnádhernější kus slovenské hudby, zazněla jako přídavek v podání Slovenského mládežníckeho orchesteru s velkým citem, jemností a niternou pokorou. Jako by se tady hudbou doslovil i závěr berlínské řeči Michala Hvoreckého: „Já a mnoho mých kolegyň a kolegů z kulturní sféry jsme byli v uplynulých dvou letech čelními představiteli stále autoritářštější moci obviňováni, bylo nám vyhrožováno, byli jsme uráženi a ponižováni. Často jsem si kladl otázku: proč v tak rozvrácených časech vůbec psát, tvořit umění? Proč se tím zabývat? Neexistuje na to univerzální odpověď. Ale od chvíle, kdy se člověk stal rozpoznatelně člověkem, tvořil umění. Tato schopnost se zdá být člověku vlastní. Dnes, v době velkých výzev, přicházíme k vám – s tóny pro toleranci a rozmanitost místo nenávisti a vylučování.“ Je dobře, že jsme tento slovenský hlas mohli v Berlíně zaslechnout.
Petr Kadlec
