Nejraději komponoval na chalupě v Lužických horách v malé osadě s krásným názvem Naděje. Jezdil tam se svým psem, jenž mu při psaní líhával u nohou, a když to páníčkovi nešlo, vyrazili spolu na procházku. Nejvíce hudby Luboše Fišera (1935–1999) se zrodilo právě tam. Nejen pro divadlo a koncertní pódia, ale také pro více než tři sta filmových, televizních a dokumentárních snímků.
Foto Pražské jaro 2025.
Hudbu ke svému prvnímu celovečernímu filmu Okurkový hrdina napsal v roce 1963, tři roky poté, co absolvoval operou Lancelot studia na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Emila Hlobila. Po Čestmíru Mlíkovském záhy objevili Fišerův mimořádný dar melodické invence a schopnost vcítit se do filmového příběhu i další skvělí čeští režiséři: Václav Gajer, Antonín Moskalyk (film Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou získal v roce 1965 Cenu kritiky na festivalu Prix Italia a hlavní cenu na festivalu v Monte Carlu) nebo Petr Weigl (krátký televizní film Bludiště moci obdržel na Prix Italia 1969 hlavní cenu v kategorii hudebních děl). V letech 1967–1968 se zrodila spolupráce s dokumentaristou Janem Špátou, ze které vzešly zajímavé snímky jako Respice finem, Kavkazský podzim nebo Znamení krve. Největší část Fišerových prací pro film spadá do sedmdesátých let, ve filmových databázích je z té doby evidováno neuvěřitelných sto sedm celovečerních filmů a k tomu zhruba třicet krátkých filmů a dokumentů.
Jeho schopnost přizpůsobit se různým žánrům byla neskutečná. V jednom roce dokázal zhudebnit psychologický snímek, dobrodružnou povídku, grotesku, detektivku, sci-fi i komedii. V té době píše hudbu pro snímky Jaromila Jireše (Valerie a týden divů), Antonína Moskalyka (Babička), Juraje Herze (Petrolejové lampy, Morgiana), Oldřicha Lipského (Slaměný klobouk, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech), Heleny Třeštíkové (Dvě jubilea Jana Zrzavého) či pro dodnes populární seriály Taková normální rodinka Jaroslava Dudka a Chalupáři Františka Filipa. „Otmar Mácha mi jednou vyprávěl, že když se točil televizní film Babička, přišel Luboš na natáčení s jedním archem A3, který měl celý takhle popsaný (ukazuje odshora dolů), a řekl: ‚Teď zahrajte tohle téma o tercii níž,‘“ vzpomíná na Fišerův způsob filmové práce skladatelka Sylvie Bodorová, která společně s ním, Otmarem Máchou a Zdeňkem Lukášem založila v devadesátých letech minulého století skladatelskou skupinu Quattro. „Tímto způsobem pak pokračoval dál, všechno měl srovnané v hlavě. V televizi mu tehdy dokonce nechtěli zaplatit honorář, protože nedodal partituru!“ dodává s úsměvem.
Quattro. Foto Pražské jaro 2025 / arcodiva.cz.
Na sklonku sedmdesátých let došlo k osudovému setkání s režisérem Karlem Kachyňou, se kterým Luboš Fišer vytvořil snímky, jež dodnes patří mezi klenoty české kinematografie: Lásky mezi kapkami deště, Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců, Sestřičky a seriál Vlak dětství a naděje. „Existují různé cesty k filmu,“ poznamenal kdysi Karel Kachyňa. „Některý snímek vznikne jen proto, že má nádhernou hudbu, jiný se inspiruje obrazem. Krásné je, když se propojí obojí.“ Karel Kachyňa našel v Luboši Fišerovi uměleckého partnera, který dokázal tento jeho vyřčený ideál bezvýhradně naplnit.
Porevoluční devadesátá léta znamenala pro Fišerův život zásadní zlom. „Jednou mi řekl: ‚Tohle jsem nikdy nezažil, roztočili jsme film a došly peníze.‘ Závěr jeho života byla jedna velká deziluze. Režiséři, se kterými spolupracoval, buďto zestárli, nebo nebyli schopni přizpůsobit se novým podmínkám. Takže Luboš na tom nebyl nijak extrémně dobře. Snažil se sice pochopit a dohnat společenskou změnu, stejně jako další členové Quattra ale trpěl tím, kolik toho uměl. Mácha, Lukáš a Fišer byli mistři, které převálcovala doba, v níž začaly být důležité úplně jiné věci,“ vzpomíná Sylvie Bodorová. „Převážnou část života také prožil v časech, kdy si společnost skladatelů vážila. Když někam v šedesátých, sedmdesátých letech přišel, bylo to jako když dnes dorazí Leoš Mareš nebo Agáta Hanychová,“ dodává. Navzdory složitým podmínkám patří Fišerova filmová tvorba z té doby k tomu nejlepšímu, co vytvořil, ať je to hudba k filmu Černí baroni, nebo Golet v údolí a Král Ubu, za které si dvakrát odnesl Českého lva.
Druhá strana mince
Navzdory obrovskému vytížení v oblasti filmu Fišer nikdy nerezignoval na tvorbu pro koncertní pódia. Naopak. Byl to pro něj únik. „Táta vždycky říkal, že vážná hudba je prestiž, filmová oběd,“ vyprávěl o něm jeho syn Jan. Dařilo se mu i na tomto poli. V roce 1965 obdržel první cenu v Mezinárodní skladatelské soutěži UNESCO v Paříži a třetí cenu v soutěži Pražské jaro za skladbu Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy. V roce 1986 mu byla udělena první cena v Mezinárodní soutěži televizních oper v Salcburku za operu Věčný Faust. Často se nechával inspirovat výtvarnými díly, například právě v Patnácti listech podle Dürerovy Apokalypsy nebo v Caprichos, která našla inspiraci ve stejnojmenném cyklu obrazů Francisca de Goyi. V sedmdesátých letech rozšířil svůj zájem o portréty velkých myslitelů ve skladbách Concerto per Galileo Galilei pro smyčce (1974) a portrétu pro varhany a orchestr Albert Einstein (1979). Témata hledal také v období středověku a renesance (Písně pro slepého krále Jana Lucemburského pro smíšený sbor z roku 1975, Róže pro smíšený sbor z roku 1977 a Per Vittoria Colonna pro ženský sbor a violoncello na slova Michelangela Buonarrotiho z roku 1977). Nejpůsobivější díla z tohoto období jsou však Nářek nad zkázou města Ur pro soprán a baryton sólo, tři recitátory, dětský, smíšený a recitační sbor, tympány a zvony z roku 1970 na sumerský text a melodram Istanu pro recitátora, altovou flétnu a čtyři hráče na bicí nástroje z roku 1980 na chetitskou modlitbu k bohu slunce. „Díky psaní pro film byl relativně bohatý a úspěšný, což mohlo vzbuzovat u některých kolegů tak trochu závist a nepřejícnost. Takto jim i sobě dokazoval, že také umí psát soudobou klasickou hudbu, že pro něj není problém napsat skladbu pro koncertní pódia. Nářek nad zkázou města Ur, to je přesně důkaz, ‚abyste si nemysleli, že tohle já neumím‘,“ říká Sylvie Bodorová. „V jeho skladbách se pojí racionalita s emocionalitou, to ho nejvíce charakterizuje. Mně osobně je líto, že nevzniklo více těchto autentických skladeb. Filmy stárnou, zatímco když napíšete tak krásnou klavírní sonátu jako on, bude se hrát věčně.“ Pro úplnost nesmíme zapomenout na některé ze skladeb z let devadesátých, například Träume und Walzer (Sny a valčíky) z roku 1993, Osmou klavírní sonátu z roku 1995 a Dialog pro trubku a varhany, který složil pro 49. ročník soutěže Pražské jaro jako povinnou soutěžní skladbu.
Nahoře: Patricia Kopatchinskaja a Joonas Ahonen. Foto Pražské jaro 2025 / Marco Borggreve.
Dole: Camerata Bern. Foto Pražské jaro 2025 / Marco Borggreve.
Na letošním festivalu Pražské jaro ožije Fišerova hudba v rukou skvělých interpretů Patricie Kopatchinské, Joonase Ahonena a Cameraty Bern. 16. a 18. května představí v Rudolfinu čtyři Fišerovy skladby: Sonátu pro housle a klavír „Ruce“, Sonátu pro sólové housle „In memoriam Terezín“, Třetí klavírní sonátu a skladbu pro housle, tympány a zvony s názvem Crux. „Hledala jsem nový repertoár, když se mi najednou dostala do rukou hudba Luboše Fišera. Byla jsem naprosto ohromena. Jaká síla! Jaká myšlenka! Okamžitě jsem ji chtěla hrát, zejména Crux, do toho jsem se úplně zamilovala,“ říká Patricia a jedním dechem dodává: „Myslím, že bychom měli tohoto skladatele učinit slavným, protože jeho hudba je neuvěřitelně osobní a silná a má v sobě něco velmi, velmi jedinečného.“
Za vším hledej ženu
Vedle houslí mají ve Fišerově katalogu výsostné postavení také skladby pro klavír. Proč psal často a rád zrovna pro tento nástroj? „Domnívám se, že za tím byla jeho velká láska k Zuzaně Růžičkové. Opravdu ji velice miloval již od svých studií na konzervatoři, kde byl jejím žákem. Miloval ji celý život, v tom dokázal být neskutečně věrný. A samozřejmě adekvátně tomu neměl rád Viktora Kalabise, který mu ji vyfoukl!“ usmívá se Sylvie Bodorová. „V roce 1989 se stal asi na dva měsíce ředitelem Pantonu, když už bylo jasné, že tohle nakladatelství půjde takzvaně ‚do kytek‘. Vždycky si do kanceláře přinesl lahvinku červeného, nechal si předložit ediční plán, vyškrtal všechny Kalabisovy skladby, vypil víno a odešel domů. Měl zkrátka velké srdce!“
Slavná Fišerova Třetí klavírní sonáta s podtitulem Fantasia a Sonáta pro housle a klavír „Ruce“ vznikly zhruba ve stejném období počátku šedesátých let, kdy se krystalizoval jeho osobitý kompoziční styl. Zatímco sonáta pro klavír žádný program nemá, Ruce ano, alespoň podle houslisty Ivana Štrause, který skladbu v roce 1961premiéroval. „Je to jen má intuice, když ale tuhle skladbu analyzujete, dala by se vykládat i jako volné zobrazení velikonoční křížové cesty s okamžiky bičování, nenávisti, úzkosti přes pohřební průvod až k oslavě zmrtvýchvstání v závěrečné apoteóze za zvuku zvonů,“ říká. Sonáta se také měla původně jmenovat Crux, doba však nebyla příliš nakloněna náboženským motivům, a tak pro její název našel Fišer inspiraci ve známé básni Ruce Otokara Březiny a zanechal nám tak malou hádanku: ruce jako symbol sjednocení lidstva nebo sepjaté do prosby či modlitby?
Velký Fišerův návrat k tvorbě pro housle přišel na počátku sedmdesátých let, kdy během sedmi let zkomponoval tři skvělá díla: Crux, Amoroso a Hudbu pro housle a orchestr. V roce 1981 pak vznikla ještě Sonáta pro sólové housle, která se někdy uvádí s podtitulem In memoriam Terezín (ten však nepochází od autora), a v devadesátých letech uzavírá Fišer svou tvorbu pro tento nástroj kompozicí Potpourri pro housle a orchestr a Koncertem pro housle a orchestr z roku 1997.
Vraťme se ještě na chvíli k pozoruhodné skladbě Crux, která byla Fišerovou formou politického protestu na začátku sedmdesátých let. Jde o variace, které se odvíjejí nad ostinatem v tympánech (ostinato znamená stálé opakování melodického nebo rytmického motivu nebo fráze, pozn. red.). V úvodním motivu houslí zaznívá citace z Fišerova Requiem „Libera eas. Fac eas, Domine, de morte transire ad vitam“ (Vysvoboď je. Dej Pane, ať přejdou ze smrti do života). Stejný motiv pak slyšíme i v závěru skladby s tím rozdílem, že se k němu přidává impozantní zvuk zvonů. Skladbu Crux proslavil houslista Gidon Kremer, který ji v sedmdesátých letech nastudoval. „Byli jsme kamarádi, chtěl, abych mu doporučil nějakou českou soudobou skladbu, tak jsem mu samozřejmě přinesl Fišera,“ vzpomíná Ivan Štraus. „Byl nadšený, naučil se ji asi během dvou dnů, a oznámil, že ji bude hrát na Žofíně, který už tenkrát dokázal vyprodat. No a odpoledne předtím, než se měl koncert uskutečnit, někdo volal Fišerovi a řekl mu: ‚Pane Fišere, dnes večer má hrát Kremer vaši skladbu Crux, že ano? No a my bychom byli rádi, kdybyste mu to rozmluvil, aby ji nehrál.‘ Fišer trochu ztuhnul, zeptal se, s kým mluví, a dostalo se mu odpovědi: ‚To vás nemusí zajímat, tady je ministerstvo kultury.‘ A tehdy velmi zvýšeným hlasem odvětil: ‚Tak když jste takový sprosťák, že se neumíte ani představit, tak mi polibte prdel!‘“
Requiem
„Luboš umřel jako první,“ vzpomíná Sylvie Bodorová. „Strašně těžce jsem se s tím srovnávala. Zavolal mi to Otmar Mácha v létě 1999. V červnu jsme měli s Quattrem poslední schůzku, dodnes ho vidím, šli jsme na autobus a on stál v takovém parčíku kousek od hospody a mával nám. Má poslední vzpomínka. Nemohla jsem vůbec pochopit, že už tady není. Když umřel, bylo to, jako kdyby mi odešel někdo strašně blízký. Měl velké srdce, něčím to byl ale člověk cudný a záhadný, dosti uzavřený, plachý, skrývající sám sebe pod tvrdou slupkou. A velmi osamělý. Myslím, že měl svou třináctou komnatu, kterou nikdy neotevřel. Všechen ten přetlak, který vznikal životem a střetem s realitou, ukryl ve své hudbě. Proto je v ní tak ohromná citovost. Pro mě byl Luboš Fišer absolutně největší hvězda české soudobé hudby 20. století a můj nejctěnější a nejmilovanější kolega a přítel,“ uzavírá Sylvie Bodorová své vzpomínky.
Krásnou vzpomínku na Fišera zanechal také muzikolog a hudební publicista Jiří Pilka: „Luboš Fišer psal vždy o člověku: vášnivém, ale i myslícím, něžném, ale i statečném. Fišer není filozof, dívá se ale na člověka ve všech jeho tvarech a podobách se schopností pochopit, co lidi bolí, a být spolu účasten tomuto trápení.“ Výsostně emocionální, zvukově strhující skladby Luboše Fišera uvedly na světová pódia takové umělecké osobnosti jako již zmiňovaný Gidon Kremer, Shizuka Ishikawa nebo Garrick Ohlsson.
Patricia Kopatchinskaja. Foto Pražské jaro 2025 / Marco Borggreve.
Na Pražském jaru se k nim 16. (Time & Eternity) a 18. května (Pocta Luboši Fišerovi) připojí také Patricia Kopatchinskaja, Joonas Ahonen a Camerata Bern. Další velká chvíle na Pražském jaru 2025 a pro českou hudbu obecně.
Iva Nevoralová
Camerata Bern a Patricie Kopatchinskaja. Foto Pražské jaro 2025 / Julia Wesely.
