Orchestre philharmonique de Strasbourg, Chœur de l’Opéra national du Rhin, řídí Aziz Shokhakimov. Hudební režie: Daniel Zalay. Zvuková režie: Olivier Rosset. Text: A, F, N. Nahráno: 4.-5.4.2024, Palais de la musique et des congrès, Strasbourg. Vydáno: 2025. TT: 56:56. Warner Classics 5021732628237.
Nejrozsáhlejší orchestrální dílo Maurice Ravela, třídílná choreografická symfonie Daphnis et Chloé, M. 57, byla a stále je od svého prvého uvedení v roce 1912 vyhledávaným titulem každé ambiciózní ravelovské diskografie. Její život na koncertních pódiích již nevykazuje takovou frekvenci a baletní realizace – dílo bylo vytvořeno v první řadě jako balet – se dají spočítat v každé dekádě na prstech jedné ruky. Celý podtitul zní Choreografická symfonie pro orchestr a sbor a jeho objednavatelem byl ruský impresário Sergej Ďagilev. Ten však však s výsledkem nebyl v první verzi spokojen a chtěl se uchylovat k brutálním škrtům, což zase vyvolávalo nevoli Maurice Ravela. Ten extrahoval ze symfonie hudbu pro své dvě orchestrální suity, M.57a a M.57b, provedené v letech 1911 a 1913 (tedy v prvém případě ještě před premiérou kompletního baletu), které rovněž počítají s účastí smíšeného sboru, zpívajícího beze slov, brumendo, nicméně jej nevyžadují, na rozdíl od Symfonie. Hrávají se dnes podstatně častěji než kompletní znění, což zejména platí pro Suitu č. 2. Plné originální znění, v choreografii Michaila Fokina a s Vaslavem Nižinským a Tamarou Karsavinou v hlavních rolích, provedl 8. června 1912 Pierre Monteux v pařížském Théâtre du Châtelet. Jeho snímek natočený po 57 letech s London Symphony Orchestra (Decca LXT 5536, 1959) platí dodnes za referenční.
Nahrávka Pierra Monteuxe je i dnes dostupná, dokonce je znám i o čtyři roky starší snímek s Concertgebouworkest, a srovnávání s jinými nahrávkami pozdějších let je velmi lákavé, nicméně může být ošidné. Pokud máme brát tradované označení „referenční nahrávka“ za bernou minci, pak je zřejmé, že interpretační názor mladších dirigentských generací se typicky necítil nijak vázán tímto historickým snímkem. Platí to jak pro vyhraněný přístup Charlese Muncha (značně odlišná tempová dramaturgie) s Boston Symphony (RCA LM 1893, konec 50. let), tak pro André Cluytense a Orchestre de la Société des concerts du Conservatoire, jehož nanejvýš pozoruhodná nahrávka z roku 1963 (Columbia C 80764) vyšla v digitálním přepisu, leč bez remasteringu, před dvěma dekádami na labelu Testament. Já jsem měl možnost poslechnout si Cluytense s týmž orchestrem na záznamu ze Salle Wagram z června 1962, a přiznávám, že na mne tento živý a bezprostředně sejmutý snímek udělal největší dojem. Dal bych mu přednost dokonce i před onou slavnou referenční nahrávkou Monteuxe, i když připouštím, že se na tomto subjektivním dojmu může značnou měrou podílet i odchylná zvuková kvalita. Ne snad, že by snímek z roku 1959 byl o tolik zvukařsky horší, vždyť jsou to jen tři roky, co oba snímky dělí, ale orchestrální detail je u Clyutense výrazně lepší. A teď suďte: je to lepším umístěním mikrofonů, nebo prostě jenom tím, že dirigent některé detaily podcenil a nevyšly mu s takovou zřetelností? Uvažme v této souvislosti, že legendárnímu dirigentovi bylo v té době 84 let. Pro úplnost zmíním ještě další snímky, které se významně zapsaly do dějin ravelovské diskografie, především Ernest Ansermet, Orchestre de la Suisse romande, Decca LXT 2775, dále snímek z roku 1981, Charles Dutoit s Montreal Symphony Orchestra, který je též vysoce ceněný (The Gramophone). Z novější doby musím upozornit alespoň na snímek Decca, Riccardo Chailly a Royal Concertgebouworkest a na dvě nahrávky Boston Symphony Orchestra, s Bernardem Haitinkem (Philips) a Jamesem Levinem (DG). Ale i když zabrousíme do německé oblasti, najdeme zde pár zajímavých záznamů: Michael Gielen a SWR Symphonieorchester, 2008 a Jukka-Pekka Saraste a WDR Symphonieorchester, 2016.
Podrobné srovnání se vymyká možnostem této recenze – a to už se konečně dostávám k jejímu vlastnimu předmětu, nahrávce Warner Classics, vyšlé letos na jaře a pořízené loni v dubnu, s Orchestre philharmonique de Strasbourg, řízeným uzbeckým dirigentem mladé generace Azizem Shokhakimovem, který ve Štrasburku působí od roku 2021 jako šéfdirigent, zatím do roku 2026, pokud mu post nebude prodloužen (což už se jednou stalo). Celkový pohled alespoň na tu selektivní diskografii, již jsem zde vyjmenoval, mne vede ke stručnému resumé, že rozdíly mezi jednotlivými pojetími, pokud jde o tempa, o barevnou mapu celé Symfonie, či o kresebnost jednotlivých orchestrálních linií, jsou mimořádně markantní. Skoro hodina barvami hýřící partitury, opalizující opojnými impresionistickými valéry a témbry, tu líčícími mlhavou atmosféru probouzejícího se dne, zurčení potůčků ve skalistých meandrech, něžné laškování nymf či milostnou scénu Daphnise a Chloé, v kontrastu s agresivitou válečných výjevů, tanečních scén, vrcholících v závěrečném orgiastickém bakchanále – to vše poskytuje víc než dostatek příležitostí pro dirigenta, aby dílo uchopil po svém, a pokusil realizovat všechno to instrumentační mistrovství skryté v Ravelově partituře.
Netřeba jistě zdůrazňovat, že u takovéhoto díla vrcholného impresionismu platí dvojnásob, že náš sluchový dojem bude ovlivněn nejen dirigentskou koncepcí, kvalitou orchestru, ale také akustikou sálu a zvukařinou, použitou technikou a rozmístěním mikrofonů. Jedno je zcela zřejmé, pokud jde o vystižení galského ducha, možná i dobové výtvarněchoregrafické výpravnosti ve stylu Art nouveau, pak mému přehledu jednoznačně vévodí starší francouzské nahrávky. Cluytens, Monteux, Ansermet, ale i Dutoit. Stylové uchopení, nenucený přirozený půvab a šmrnc, výrazová bezprostřednost a sugestivita je tak silná, že jim odpustím(e) i drobné, nevýznamné manko v technické perfekci. Alespoň pro mne jsou to hodnoty kategoriálně cennější. U zmíněného Cluytensova snímku navíc máme z jeho tvárné, výrazné gestiky autentický dojem, že opravdu nasloucháme baletu, a taneční kreace už jen zbývá si doplnit dle své fantazie. Což nemohu v té míře říci o žádné z novějších nahrávek, byť mají třeba – zdaleka ne všechny – zvukově čistší a konkrétnější kontury. Platí to, a v plné míře, i o výkonu Štrasburské filharmonie. Těleso je to bezesporu vynikající technické úrovně, což dokazuje i zde, jen si, dle mého názoru, zasloužilo pro takovýto ravelovský snímek, i domácího, nebo aspoň románského dirigenta, krátce osobnost, jejímuž temperamentu je blízký galský esprit a snad i cit pro gestický rozměr této hudby. Postrádám zde nervní tep, kterým to pulsuje u Clyutense, jako semilatentní rytmické obligato, v němž ožívají snad i názvuky na módní prejazzové, spíše ragtimové intonace, které tolik okouzlily už Debussyho a které se, byť jen na několika místech a s ostychem, objevují i v Daphnisovi a Chloé.
Samostatnou kapitolou pak je, jakým způsobem je přistupováno ke sborové složce, zajisté velmi významné. Opět rozdíly přímo drastické. Víme z korespondence, že Ravel potřeboval jen onu barvu. Barvu, kterou by přidával tu v klimaxech orchestrálního tutti, tu v lyricky zasněných, tichých plochách. Vždy jen barvu smíšeného sboru, tedy oboupohlavní – dneska je povinnost říci genderově vyváženou – změť lidských hlasů. Ve čtyřech videch, SATB, leč! – a to nelze zdůraznit více – beze slov. To je to poslední, co Ravel ke své vizi antiky potřeboval. Plus minus toto dodržují starší kreace, i když dynamické poměry se značně mezi sebou liší. Pro mne až příliš často dominuje sbor nad orchestrem, v mé představě by měl chorální element jen nenápadně obohacovat celkový témbr, ale pouze jemně, a ne aby se s z toho stala sborová symfonie. Zvláště toto platí pro recenzovaný snímek. Tak jistě, Shokhakimov v zásadě respektuje Ravelovu představu, chœur sans paroles, ale jeho sbor nezpívá zavřenými ústy, brumendo, nýbrž na různé vokály indoevropského trojúhelniku. Nerad bych se mýlil, ale zdá se mi, že na všechny. Domnívám se, že jeho snaha o větší barevnou pestrost sborového zpěvu tu nejde úplně ruku v ruce s představou Ravela, který měl na mysli zastřený, tajemný zvuk, nořící se z lůna přírody. Byť zde, v Daphnisovi a Chloé, se mu daří objevovat nové pevniny, ba celé kontinenty, byl stále především impresionistou Debussym odkojeným. Tajemný zvuk mořských najád, znějících zdáli – jako bychom je slyšeli, ale nebyli si úplně jisti – to je adekvátní zvuk pro Ravelova Daphnise a Chloé.
Ke grafickému vybavení bookletu: tento přes všechny mé výhrady cenný snímek by si zasloužil po této stránce větší péči. Text z pera Stéphane Friédérich je až příliš stručný a kusý, zabývá se vlastně jen historií vzniku díla. Nic ke skladbě samotné, natož k interpretaci. A booklet postrádá i jakékoli technické údaje. Stalo se to podivným zvykem, a registruji to již několik let. Tiráž dnes obsahuje jen místo a dobu nahrávky, ale postrádá údaje o užité aparatuře a mikrofonech, což byla dříve nepsaná povinnost. Nutně to vyvolává jistá podezření.
Pokud jde o zvukovou stránku, přestože zvukoví inženýři mají dnes k dispozici nesrovnatelně vyspělejší technologie, zvukové kvality snímku to nedokumetují s plnou přesvědčivostí. I tady se názorně ukazuje, že správná zvukařská filosofie je často víc, než technika sama. Předpokládám, i když ho neznám z osobní zkušenosti, že štrasburský kongresový sál má vyhovující akustiku a že toho moc pokazit nemohl. Pak ovšem zvuk s poněkud zamlženou zvukovou perspektivou a nikoli ideální stereofonní bází jde za zvukaři. Bohužel ani detail tuto nahrávku zrovna nezdobí. Je smutným zjištěním, že čisté dvoumikrofonní snímky z přelomu 50. a 60. let předčí (opět ne všechny!) moderní snímky i ve zvukovém detailu. Možná s tímto konzervativním, audiofilním postojem nebude každý souhlasit. Je nesen přesvědčením, že nic lepšího než dvoukanálové stereo lidé zatím nevymysleli, a že zejména nadstandardy jako surround 7.1 nebo 9.1 jej nemohou vytlačit, jde-li nám stále o věrný, spektrálně čistý zvuk, usilující akustiku sálu co nejvěrněji restaurovat, a nikoli ji demontovat, či nahradit jinou. Obávám se, že dnešní cd nahrávky již jsou cílené na současné domácí aparatury, založené spíše na technologiích pro Home video – nebudu je zde vyjmenovávat – a jejich zpětná kompatibilita vůči dvoukanálovému stereu již není stoprocentní.
Ivan Žáček
