Chicago Symphony Orchestra je slavné těleso a v Praze vystoupilo 20. května 2025 vůbec poprvé. Léta se termíny jeho zájezdů do Evropy pravděpodobně nepotkávaly s Pražským jarem – a v jiných termínech sem orchestry tohoto formátu obvykle nejezdí, pokud se nepřidá Dvořákova Praha nebo Česká filharmonie jako pořadatel. Ani taková zastávka na evropském turné není snadná záležitost. Letos to konečně vyšlo v souvislosti s velkým mahlerovským festivalem v Amsterdamu, kde zazní všechny Mahlerovy symfonie v Concertgebouw s několika nejlepšími orchestry.
Chicago Symphony Orchestra. Fota Pražské jaro 2025 / Václav Hodina.
Jaapa van Zwedena jsem před několika lety slyšel jako hosta u České filharmonie a z orchestru dostal pozoruhodný výraz. Pak ale zajímavý Holanďan zmizel za oceánem. Není to marketingová dirigentská hvězda typická pro dnešní dobu, je to bytostný opravdový hudebník, který o hudbě nespekuluje a jde přímo do jádra věci. Také vzpomínám, že Mahlerovu Šestou symfonii přivezli naposledy na Pražské jaro jako závěrečný koncert při své návštěvě Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem, pro kterého je to velmi osobní oblíbené dílo a v Berlíně s ním debutoval. Tehdy stejně jako teď jsem litoval, že koncert nemá první polovinu s nějakým menším dílem. Přijít totiž z ulice a rovnou skočit do existenciálně komplikovaného proudu hudby, je vždycky obtížná věc a i při tom nejlepším tréninku se ideální soustředění dostaví až po desítkách minut. S tím ovšem nic nenaděláme.
Při příchodu do sálu se už orchestr na pódiu rozehrával a zvykal si na Smetanovu síň. Tu pak bez zbytku naplnil svým velkým a přitom velmi kultivovaným zvukem. Chicagský symfonický orchestr hraje tohoto Mahlera jinak než minuciézní Vídeňští filharmonikové, nebo Berlínští s Abbadem. Zvuk orchestru byl od začátku plný, znělý, výrazný a v podstatě robustní – přitom ovšem čistý a jasný. V drásavé první větě se mi zdálo, že trubky a pozouny vpadají až agresivně do smyčcových poryvů – ale i tohle mohl být záměr. Žádná pečlivě odvažovaná rovnováha, ale jedna velká mořská vlna. Nebo lépe, čtyři vlny za sebou.
První věta je nejexpresivnější a střídají se v ní vzestupy a pády. Všechny nástrojové skupiny hrály výrazně a naplno a o všech posluchač věděl i v polovině sálu, kde není všechno akusticky ideální. V něčem to působilo tak, že se s Mahlerem nikdo nemazlí – ale lépe je snad říci, že i tenhle energický příval je Mahler, je to jeho nezdolná vůle a vitalita uprostřed práce operního dirigenta. Je v tom také smělá umělecká vize. I když jsem měl chvílemi pocit, že preciznost není všude ideální, výsledný dojem byl prostě strhující.
Druhá věta ve stylizovaném pochodu ještě stupňuje drtivý účinek věty první – ale ukázalo se, že orchestr a dirigent dovedou energii rozvrhnout, takže se posluchač necítí zahlcen. A hodí se připomenout, že Chicagský orchestr byl oblíbeným tělesem i pro velmi analytického a precizního Bouleze, který s ním několik Mahlerových symfonií natočil. Vybavuje se mi to proto, že i na tomto koncertě s každou další větou preciznosti jakoby ještě přibývalo. Zatímco první věta zněla romanticky rozevlátě, druhá už měla pevné otěže. Někteří dirigenti hrají tuto symfonii s pomalou větou na druhém místě s odkazem na to, že takto ji původně Mahler zamýšlel – ovšem sám Mahler těsně před premiérou v Essenu změnil pořadí a Scherzo dal na druhé místo. Oba výklady mají tedy své argumenty a zastánce, mě se ten druhý zdá lepší.
Naprosto dojemná totiž byla po tolika zvratech věta třetí, protože orchestr si v plném zvuku udržel nádherný romantický a přitom nesentimentální výraz, byla to taková neobyčejně intenzivní idyla. Orchestr velmi výrazně frázuje, i sólové nástroje měly plnokrevný barvitý zvuk, ať už šlo o housle nebo lesní rohy. Největším překvapením pro mě byla věta závěrečná, která je nezvykle dlouhá (delší než každá z předchozích vět) a vrací se do ní něco z bojové vřavy věty první. Celé je to neobyčejně složitý „tektonický oříšek“, jak to na tak dlouhé ploše zahrát přehledně, aby nevznikal dojem nelogických návratů a nepředvídatelných repetic. Ale tady jako kdyby se orchestr ještě více semknul a podtrhl všechny momenty, které navozují dojem katarze a emocionálního osvobození.
Takže ta symfonie nakonec není tak „Tragická“ jak má v podtitulu – v závěru byla naopak jedinečně živá a neúnavná. Z hlediska orchestru také neunavená, v něčem skutečně ještě intenzivnější než předchozí věty, i když zase jinak. Jak tohoto efektu Zweden dosáhl, to je tajemství jeho přímočarého, citově neobyčejně pravdivého dirigování. Jakoby se tu vyhlásil boj všemu (nejen) vídeňskému estétství. To, jak vysokou má orchestr zvukovou kulturu, si člověk uvědomil jaksi nepřímo – při takto razantním provedení by s méně kultivovaným zvukem už byl posluchač brzy unaven a zahlcen. Tady ne. Chicago má tradici výrazných dirigentských osobností a především velkou éru podobně přímočarého a nespekulativního Georga Soltiho, ale ani jeho nástupce Daniel Barenboim nezůstával hudební pravdivosti nic dlužen. Takže bylo krásné zažít právě s americkým orchestrem a Zwedenem něco hlubokého a poctivého ze starých časů.
Jindřich Bálek
