Pozvat po dlouhém čase do Prahy Gustav Mahler Jugendorchester byl velice dobrý nápad. I když se orchestr rodí pokaždé znovu a znovu, symbolizuje nejspíš stabilní nejvyšší kvalitu. Tolik mladých lidí na pódiu zanechá zaručeně pozitivní dojem, ale tady se k němu 9. září přidalo stoprocentní nasazení, preciznost a zralé umělecké vedení. Vrcholem se stala závěrečná pomalá věta Brucknerovy Deváté symfonie, ale dobré to bylo od začátku. Jediná drobná chybička, tištěný program uváděl třívětou symfonii jako čtyřvětou a znalcům to dávalo podnět k dohadům, jestli se nechystá nějaká originálně revidovaná verze. Ale ne, byla to klasická verze třívětá.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
V první polovině zazněl Houslový koncert Ericha Wolfganga Korngolda se sólistou Renaudem Capuçonem. Bylo asi mnohokrát řečeno, že to je spíše filmová hudba a že existují hlubší houslové koncerty. Skutečně, rodák z brněnské německé židovské rodiny byl úspěšný jako operní skladatel a autor scénických hudeb a po nucené emigraci do Ameriky se stal významným autorem hollywoodských filmů. Později byl některými sám znechucen kvůli banalitě námětů a vrátil se k absolutní hudbě právě tím, že v roce 1945 složil tento koncert. Nicméně duch filmové hudby mu zůstal, i když se snažil o větší koncentrovanost. Renaud Capuçon dal koncertu přesně to, co potřebuje: lehkost a překrásný sladký tón, který jakoby odkazoval na romantické filmy pro pamětníky. Člověk musel přistoupit na to, že neslyší Bacha nebo Beethovena, ale pak si koncert mohl naplno užít. Capuçon nemá jediný problém a svrchovaně skladbou provázel, právem je to tak vyhledávaný houslista posledních desetiletí. Také přídavek s doprovodem orchestru byl zcela v duchu filmové hudby: Pablo Casals – El cant dels ocells / Song of the Birds / Zpěv ptáků (Ptačí píseň).
Po přestávce přišel na pódium orchestr v ještě opulentnějším složení. Zvuk byl ale natolik kultivovaný, že komorní Dvořákovu síň nezahltil. Houslová sekce skoro dvojnásobná, čtyři horny a čtyři wagnerovské tuby, nezvyklé posazení s kontrabasy a violoncelly vlevo…
Brucknerova Devátá je dlouho komponované poslední dílo, kde se autor loučí se životem a v první větě jakoby kladl náročné otázky. Je pravda, že v podání mládežnického orchestru neměla první věta takovou existenciální naléhavost, ale zahraná byla naprosto čistě. Také vášnivá a trochu dusná atmosféra druhé věty zněla v podání mladých lidí především čistě a průzračně. Žestě působily možná trochu méně výrazně, ale i tak byly barvité a přesné. Zatímco v první větě Manfred Honeck orchestr mírně šetřil a místy se vytrácelo napětí, třetí adagiová věta zanechala očistný katarzní dojem. V jednolitém napjatém proudu následovalo jedno téma za druhým a základní téma chorálové se vracelo v napjatých pianissimech. Finále tedy naprosto dechberoucí. Podařilo se dodržet i dlouhé vteřiny ticha po posledních taktech. Ducha precizních kreací zakladatele Claudia Abbada dokázal podržet i Manfred Honeck. Vždycky jsem ho trochu podezíral ze záliby ve vnějším efektu, ale tady mu mladí lidé nabídli absolutně niterné pojetí! Vyznělo to jako pokorné setkání mladých lidí s něčím velikým.
Hned o den později, ve středu 10. 9. koncertoval na stejném místě Paul Lewis a na programu měl být Mozart, Larcher, Brahms a Beethoven. Lewise známe díky tomu, že před časem natočil s Jiřím Bělohlávkem všechny Beethovenovy klavírní koncerty a má i kompletní nahrávku jeho sonát. Na Dvořákovu Prahu se vrátil po několika letech, když předtím hrál velmi citlivě a jemně Brahmsův Klavírní koncert č. 1. A je dobře, že ředitel festivalu a dříve též koncertní klavírista Jan Simon rozpoznal jeho výjimečnost mezi klavíristy dnešní doby a pozval ho na recitál. Je to totiž naprosto neokázalý umělec, který slouží partituře a neudělá jediný efekt navíc.
Fota Dvořákova Praha.
Hned na začátku ovšem klavírista překvapil, protože místo Mozartovy Sonáty C dur zahrál bez varování Beethovenovu Sonátu č. 5 c moll op. 10 č. 1. Bylo moc dobře, že Jan Simon před přestávkou i pro něj nečekanou změnu z pódia ohlásil alespoň dodatečně. Jinak by si většina lidí myslela, že ten Mozart byl trochu divný, ale zajímavý. Lewis hrál jednu z temnějších raných Beethovenových sonát s velkou rytmickou pregnantností a typickým vnitřním neklidem, mohl možná o něco zřetelněji artikulovat, ale bezpečně zachovával styl. Následovala čtyřvětá Sonáta Thomase Larchera, dílo dvaašedesátiletého rakouského skladatele v české premiéře – ta světová se konala letos v březnu ve španělském Oviedu právě v podání Paula Lewise. Ten ji evidentně vzal za svou a nabídl skoro půlhodinové rozlehlé dílo s romantickými rysy a toccatovou prokofjevovskou větou na závěr. Je zajímavé s jakou dovedností autor dosáhl moderními postupy veskrze romantického účinku. Několikrát sáhl klavírista přímo do strun klavíru, jednou hrál celým předloktím, ale jinak žádná extravagance a avantgarda. Jakoby to byl další signál, že skončila doba radikálních experimentů a skladatelům zase jde o přímé a srozumitelné sdělení.
U tří Intermezz Johannesa Brahmse, které zazněly po přestávce, bylo té meditativní zahloubanosti snad až příliš. Ale jsou to introvertní díla komponovaná jako op. 117 a jako poslední lyrické zastavení starého muže. Poté se Lewis s lehkostí a promyšlenou důkladností pustil do Beethovenovy Sonáty c moll. Přes všechny klady provedení – tempovou kázeň, úhozovou kultivovanost, stylovou čistou – jsem se nemohl zbavit dojmu určité jednotvárnosti.
Úvodní věta mohla být vášnivější a dlouhá geniální Arietta – ta neuvěřitelná symbióza písně a variačních proměn – mohla mít výraznější oblouk a gradaci. Vzpomínám na provedení málo známého Petra Rösela, který dovedl přednést dlouhé trylkové pasáže před závěrem ještě vyrovnaněji a éteričtěji… Ale bylo jasné, že i Lewis přesně ví, co hraje, je to mystická sonáta vzniklá v době kompozice Missy solemnis, kterou zajímavě popsal a tím zpopularizoval Thomas Mann v VIII. kapitole svého románu Doktor Faustus. Velkolepé loučení se sonátovou formou, promyšlený a odvážný experiment. Je důvod využít každé příležitosti ji živě slyšet a Lewis, jehož jemný Beethoven se víc blíží Schiffovi než Richterovi, rozhodně obstál. Sympatickým gestem bylo i to, že nepřidával, jakoby prostě vše důležité řekl.
Jindřich Bálek
