Igor Františák je hybnou silou Svatováclavského hudebního festivalu – nejen jeho zakladatelem, jednatelem a ředitelem, ale i hlavním dramaturgem, který s vášní propojuje hudbu různých žánrů s výjimečnými místy Moravskoslezského kraje. V rozhovoru přibližuje svou minulost, přítomnost, vize, hodnoty i zákulisí festivalu.
Fota Ivan Korč.
Studoval jsi u legendy českého klarinetu Valtra Vítka, který ti následně předal klarinetovou třídu na tehdy nově vzniklém Institutu pro umělecká studia (dnes Fakulta umění Ostravské univerzity). Jak vzpomínáš na jeho hodiny?
Docent Valter Vítek se stal mým celoživotním mentorem a troufám si říci, že i jakýmsi druhým otcem. Jsem mu nesmírně vděčný za vše, co mi během mého studia pod jeho vedením – od konzervatoře přes vysokou školu až po doktorské studium – předal, a to nejen na profesní, ale i osobní rovině. Mnozí z mých kolegů, stejně jako já, vzpomínají na „tvrdé“ lekce, které nás výrazně formovaly. Byl výjimečný psycholog – dokázal nás motivovat a vést k nejlepším výkonům. Stále mě fascinuje, že mnoho jeho absolventů dnes zastává přední pozice v symfonických orchestrech či působí jako pedagogové na konzervatořích a vysokých uměleckých školách. Troufám si tvrdit, že docent Vítek patřil – a bezpochyby stále patří – k nejvýznamnějším osobnostem české klarinetové školy. Vedle jeho mimořádné pedagogické činnosti jsem vždy obdivoval i úctyhodné množství jeho rozhlasových nahrávek, které i dnes obstojí v silné konkurenci – například klarinetový koncert Rudolfa Kubína.
Z této už líhně vzniklo i Stadlerovo klarinetové kvarteto. Pokus se ohlédnout a vzpomenout na něco, co jste spolu zažili?
Stadlerovo klarinetové kvarteto jsme založili ještě během studií na konzervatoři – je to tedy už více než třicet let. Za tu dobu se v souboru vystřídalo několik vynikajících klarinetistů, které vždy spojovala radost z komorní muziky a upřímné přátelství. To považuji v komorní hudbě za nesmírně důležité. Klarinetové kvarteto sice co do atraktivity repertoáru nemůže zcela konkurovat smyčcovým kvartetům či klavírním triím, přesto jsme za ta léta vypilovali řadu programových kombinací, které považuji za dramaturgicky hodnotné a interpretačně kvalitní. Mezi důležité milníky našeho společného hraní považuji vystoupení v Sukově síni při uvedení premiér norského skladatele Trygve Madsena a premiéra skladby Aleše Pavlorka – prvního klarinetisty a dvorního skladatele „Stadlerovců“ – ve spolupráci s Talichovým komorním orchestrem (koncert byl zaznamenán Českou televizí – PH). Významnou kapitolou bylo také množství koncertů s aranží Dvořákových Biblických písní s basistou Martinem Gurbaľem, s nímž nás pojí rovněž dlouholeté přátelství. Ve „staronovém“ obsazení, kdy se po letech vrátil Zbigniew Kaleta na pozici prvního klarinetu a Jiřího Masného nahradil výtečný basklarinetista Jiří Porubiak, dostalo kvarteto nový impuls a energii k dalším uměleckým výzvám.
Stadlerovo klarinetové kvarteto.
Kdysi jsi byl členem úspěšné Ostravské bandy, která vznikla pro Ostravské dny nové hudby. Současně s tím propukla tvá láska ke staré hudbě.
Z dnešního pohledu jsem opravdu rád, že jsem mohl stát na počátku své klarinetové dráhy jako člen Ostravské bandy a odehrát desítky skladeb soudobé hudby nejrůznější kvality. Bylo to logické vyústění mého doktorského studia, během něhož jsem se zaměřoval na moderní techniky hry na klarinet. Vzpomínky na Ligetiho Houslový koncert nebo Andriessenovu skladbu Passion jsou pro mě dodnes nezapomenutelné a stále inspirativní. Pro mou další cestu vysokoškolského pedagoga byla tato zkušenost se soudobou hudbou nepopiratelným přínosem. Jak už to v životě bývá – někdy je třeba něco opustit, abychom mohli získat něco nového. V tomto smyslu pro mě představovala změna směrem k historicky poučené interpretaci a studiu hry na chalumeau, barokní a klasicistní klarinety skutečný dar shůry. Díky tomu jsem měl možnost spolupracovat se skvělými hudebníky a ansámbly a uskutečnit sny, které byly do té doby ukryté hluboko v mé mysli.
Stará hudba a historické nástroje – od chalumeau, barokní a klasicistní klarinet až po basetový roh – tě okouzlily jako interpreta. Vzpomínáš si na nějaké chvíle, které tě jasně vyhranily pro starou hudbu?
Zcela zásadním momentem mé hudební cesty bylo setkání s Rudolfem Tutzem, s nímž mě během let pojilo blízké přátelství i nespočet společných zážitků. Právě on mě zasvětil do světa historických nástrojů a vysvětlil mi, že je třeba nejprve pochopit jejich akustiku a výrazové možnosti – a nevnucovat jim přístup moderního klarinetisty. Jednou z Rudyho zásadních podmínek byla přímá spolupráce s interpretem, pro nějž nástroj vytvářel. Vždy říkal „potřebuji tě slyšet, jak tvoříš tón…. pak se nechám inspirovat a můžu pokračovat s jeho finalizací“. Stejně individuálně přistupoval i k fyziologickým dispozicím hráče – například k délce prstů nebo jejich postavení. Postupně mi zhotovil všechny klíčové nástroje potřebné pro interpretaci barokní a klasicistní hudby. Za malý zázrak považuji, že se před lety naskytla možnost – díky získání významného rozvojového grantu – nechat na Fakultě umění vyrobit celou sadu historických nástrojů. Bohužel tuto zakázku již nemohl dokončit sám Rudolf Tutz, protože náhle zemřel. Práci však úspěšně dokončil jeho syn Rudolf junior. Dnes se tak můžeme pyšnit špičkovým nástrojovým vybavením, které má naše klarinetová třída k dispozici. Pokud jde o samotnou interpretaci barokní a klasicistní hudby, zásadně mě ovlivnily osobnosti jako Nikolaus Harnoncourt, Frans Brüggen či John Eliot Gardiner. Za klíčové však považuji přímé setkání s Janou Semerádovou a Václavem Luksem. Pod Vaškovým vedením jsem měl opakovaně příležitost hrát v orchestru po boku výjimečného klarinetisty Christiana Leitherera, který se stal mým důležitým mentorem – a s nímž jsem také několikrát vystoupil jako sólista. S Janou jsem spolupracoval především na projektech barokní hudby, při nichž jsem hrál na chalumeau. Jsem jí nesmírně vděčný za důvěru a příležitost vystupovat s jejím skvělým ansámblem. Jak tuto hudbu hrát, frázovat a vnímat jsem se učil doslova „za pochodu“. A věřte mi – začátky nebyly vůbec snadné. Člověk si mnohdy nebyl jistý, zda se mu podaří vyloudit ten správný tón. Naštěstí jsem se ve hře na historické nástroje výrazně posunul – a dnes mi přináší nesmírnou radost a naplnění.
Foto archiv Collegia 1704.
Tvou sběratelskou vášeň kvalitních hudebních nahrávek pomaličku převážilo sbírání starých klarinetů. Naučil jsi se za tu dobu je sám i opravovat?
To je skutečná alchymie. Pokud máte k dispozici pouze fotografie a posuzujete nástroj na dálku přes internet, je to vždy tak trochu sázka do loterie. Jakmile však máte možnost nástroj fyzicky držet v rukou – a ideálně si na něj i zahrát – hned získáte jasnou představu o tom, do jaké podoby by bylo možné jej přivést. Za ta léta mi rukama prošly desítky historických nástrojů. Drobné opravy si většinou zvládnu udělat sám, ale v případě zásadnějších zásahů se obracím na Tomáše Plcha. Je mimořádně citlivý k detailům a vždy dokáže najít to nejlepší možné řešení ve prospěch konkrétního nástroje.
Jsi členem prestižního souboru basetových rohů Lotz Trio. Jaká je to pro tebe zkušenost hrát na tyto unikátní a velice citlivé nástroje? Jak složitá je interpretace, hledání intonace, technická dokonalost… Vždyť na něj ve světě nehraje moc lidí!
Pozvání ke spolupráci od bratrů Šebestových pro mě bylo skutečným darem. Společná práce na hledání ideálního zvuku, intonace a hudebního výrazu byla mnohdy náročná, místy až nelítostná, ale vždy nesmírně inspirativní. Dnes z této zkušenosti společně čerpáme – a troufám si říct, že v tomto oboru patříme ke světové špičce. Minulý rok jsme se navíc posunuli ještě dál a připravili nový celovečerní program na chalumeau a barokní klarinety. Byla to opravdová výzva – a přiznám se, že jsem zpočátku ani nevěřil, že se nám podaří v tak krátkém čase dosáhnout tak vysoké interpretační i technické úrovně. Na koncertech znějí tyto nástroje natolik přesvědčivě, že v mnoha ohledech překonáváme i některé renomované specializované soubory, které znám pouze z nahrávek. Jde o zcela jiný svět barokní hudby – v porovnání s naším tradičním repertoárem pro basetové rohy, jako je Mozart nebo Družecký – ale právě to hledání nových výrazových prostředků je nesmírně obohacující a vzrušující. Mezi námi třemi funguje silná muzikantská chemie a společné koncerty mě naplňují po všech stránkách. Často přijímáme pozvání od prestižních pořadatelů a máme možnost vystupovat na místech, o kterých mnozí hudebníci jen sní (MET, slavné muzeum hudebních nástrojů v Bruselu a v Berlíně, Stockholmský barokní festival, sál Puccini v Miláně a řada dalších – PH).
Lotz Trio.
Tvůj pracovní záběr je opravdu široký, jelikož mimo pedagogickou a koncertní činnost zvládáš být ještě dramaturgem a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu. Festivalu v kostelech, který vyrostl v původně silně komunistickém moravskoslezském regionu. V této chvíli se nabízí otázka: jaké byly nejsilnější okamžiky, které jsi zažil?
Za jeden z přelomových momentů považuji rozhodnutí po deseti letech přesunout termín konání festivalu z října na září – především s ohledem na teplotní podmínky v kostelích. Další velkou výzvou bylo uspořádání sta koncertů k 100. výročí založení Československé republiky. Ukázalo se, že to s vypětím sil zvládneme, ale zároveň jsme si uvědomili, že v takovém rozsahu už začínáme konkurovat sami sobě. Pak přišla pandemie covidu – a já jsem si skutečně říkal, že nad námi jsou rozevřená ona andělská křídla, o nichž jsme symbolicky mluvili ve festivalových sloganech. Zázrakem jsme tehdy nemuseli zrušit jediný koncert zářijového SHF, a to také díky naší festivalové „trojkoalici“ Spojeni hudbou, v jejímž rámci jsme plně podpořili české umělce. Zásadní změnu pak přinesl rok 2024, kdy jsme po dvaceti letech rozšířili koncertní prostory. Festivalové koncerty se dosud konaly výhradně v chrámech, nově ale probíhají i v historických a technických památkách po celém Moravskoslezském kraji. Pokud bych měl jmenovat některé umělecké vrcholy v podobě výjimečných hostů, pak mezi ně nepochybně patří mezzosopranistky Elīna Garanča a Magdalena Kožená, fenomenální kontraaltista Filippo Mineccia, houslistka světového renomé Isabelle Faust nebo brilantní italský klavírista Federico Colli. Zároveň jsem velmi hrdý na naše rezidenční ansámbly, jakými jsou Collegium 1704, Collegium Marianum či Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy. Vedle tradičních koncertů klasické hudby jsme měli čest přivítat i mimořádné osobnosti z oblasti jazzu a crossoveru – Dana Bártu, Ondřeje Rumla, houslového virtuosa Robyho Lakatose, jazzového houslistu Adama Bałdycha nebo ostravského patriota Jarka Nohavicu.
Svatováclavský hudební festival vedeš a připravuješ po dvaadvacáté. To je úctyhodné číslo. Jak těžké bylo jej rozjíždět v hornické Ostravě v prvních letech 21. století a jaká specifika a problémy řešíš v roce 2025?
Je to už opravdu dlouhá doba, kdy jsem poprvé zhmotnil myšlenku založit festival duchovní hudby na severu Moravy. Od začátku jsem si byl vědom, že nebude snadné prosadit se a přesvědčit osoby, které rozhodují o financích, že své záměry myslím vážně. Přesto jsme hned v prvním roce zrealizovali 31 koncertů – a to s neuvěřitelným ohlasem u publika. Mé vize se tehdy naplnily a já mohl začít systematicky budovat tento krásný festival. Za uplynulých 21 let (zrealizovali jsme přes 1330) jsme se vypracovali v respektovaný a skvěle hodnocený festival klasické hudby, který je dnes neodmyslitelnou součástí kulturní mapy České republiky. I dnes se však potýkáme s řadou problémů, které k organizaci takto rozsáhlého projektu nevyhnutelně patří. Nadále se snažím patriotisticky vytvářet v našem regionu hodnoty trvalého charakteru a zároveň posilovat kulturní turismus. Přes veškeré úsilí mě však stále mrzí, že se k nám nepřipojuje více partnerů, podporovatelů a milovníků krásného umění. Právě díky jejich vkladu bychom mohli festival nejen udržet na současné úrovni, ale dál jej rozvíjet.
Rámcem festivalu jsou v Ostravě vždy velká díla prodchnutá silným duchem. Letos to bude Brittenovo Válečné requiem, což bude díky sbormistru a nyní i dirigentu Lukáši Vasilkovi vlastně pražská repríza, a v Česku v podstatě neznámé oratorium Julese Masseneta Eva. Proč právě tato kompozice, proč tento rok a velmi mě zajímá tvůj názor na Masseneta?
Náš festival je od počátku úzce spjat s duchovní hudbou, což potvrzuje i naše motto: „Koncert v kostele je zážitek!“ Letos uvedeme vedle dvou mimořádných vokálně-instrumentálních děl také monumentální oratorium Christus Franze Liszta – v ostravské premiéře. Půjde o první takto rozsáhlou spolupráci našeho festivalu s Národním divadlem moravskoslezským, a věřím, že ji budeme dále rozvíjet i v budoucnu. Na uvedení Válečného rekviem se osobně velmi těším. Zároveň však pro nás jako organizátory představuje velkou výzvu, neboť na jeho provedení se bude podílet 230 hudebníků. Toto výjimečné dílo nese nesmírně silné emocionální poselství, a my je uvedeme jako připomínku 80. výročí konce druhé světové války. Slavnostní závěr festivalu bude patřit francouzské romantické hudbě – konkrétně české premiéře oratoria Eva Julese Masseneta z roku 1875. Letos tedy zároveň uplyne 150 let od jeho prvního uvedení v Grand Théâtre v Monte Carlu. Pro mě osobně je hudební svět Julese Masseneta naprosto fascinující. Jeho smysl pro orchestrální barvu, způsob využití jednotlivých nástrojových skupin a schopnost hudebního dramatu považuji za geniální. Upřímně věřím, že se Eva setká s vřelým přijetím u publika.
Mezi 2. až 28. zářím 2025 by se mělo odehrát 20 projektů. Položím neřešitelnou otázku: Jaké koncerty bys doporučil na první dobrou?
Rozhodně to bude Labyrint světa a ráj srdce v podání Marka Ebena a varhaníka Tomáše Thona v nejkrásnějším kostele regionu v Ludgeřovicích. Oba samostatné projekty fenomenálního hráče na barokní fagot Sergia Azzoliniho, který si do Ostravy přiveze své hudební kolegy. Také zbrusu nový program Nikol Bókové a Radka Baborák Her Country. Dále pak koncert charismatického a světově uznávaného cembalisty Mahana Esfahaniho s komorním orchestrem Prague Philharmonia, na kterém vystoupí zároveň jako sólista i dirigent. A v neposlední řadě letošní jubilanti – legendární španělský žesťový soubor Spanish Brass, který u nás oslaví 35 let své umělecké kariéry.
Mahan Esfahani.
Je škoda, pro houslisty tragédie, že byla zrušena účast Isabelly Faust. Jaký byl důvod, co se stalo, případně kdo ji nahradí?
Bohužel s tím musím souhlasit. Dostat do Ostravy takovou světovou houslistku není vůbec jednoduché. Letos jsem se navíc dostal do vážných potíží s financováním festivalu, což bylo z velké části způsobeno tím, že výsledky grantových řízení jsme obdrželi až v průběhu února – tedy v době, kdy jsme již měli zveřejněný celý program festivalu, a dokonce spuštěný předprodej. Je to vůbec poprvé za celou historii festivalu, kdy jsem byl nucen zrušit takto významný a prestižní koncert z finančních důvodů. Věřím ale, že se Isabelle Faust v roce 2027 do Ostravy s pochopením vrátí. V každém případě to pro mě představuje novou, hořkou zkušenost, která mě nutí přehodnotit budoucí plánování festivalu – a také důvěru v přísliby.
Jaké jsou více méně opory, řekněme stálí rezidenti, festivalu, a s čím na festival přijedou?
Rezidenční soubory našeho festivalu považuji za zcela zásadní partnery. Velice si vážím nejen naší dlouholeté spolupráce, ale i přátelství, které nás za ta léta pojí. Český filharmonický sbor Brno pod vedením svého uměleckého šéfa Petra Fialy se každoročně podílí na provedení velkých oratorních děl – a jejich pěvecké kvality nenechávají žádného posluchače chladným. Kromě závěrečného koncertu se tento sbor představí i samostatně v nejstarším ostravském kostele sv. Václava, kde uvede tři oratoria Petra Fialy inspirovaná životy českých světců. Jsou jimi Píseň sestry Anežky a bratra Františka, Pocta Janu Sarkandrovi a Křest svaté Ludmily – všechna na texty básnířky Zuzany Novákové-Renčové. Barokní soubor Collegium Marianum se sopranistkou Hanou Blažíkovou uvede nádherný program Bach – Pod křídly andělů, který bude natáčet Česká televize. Barokní orchestr Collegium 1704 s Václavem Luksem přiveze hned dva programy. V Evangelickém Kristově kostele v Ostravě zazní 9. září hudba G. F. Händela a J. D. Zelenky. Zelenkova Missa Circumcisionis, kterou letos v létě natočili na CD, zazní veřejně poprvé právě na našem festivalu. Druhý program nabídne hudební ztvárnění Polyphema – kyklopa z Homérových eposů – s charismatickým italským basistou Luigim de Donatem v hlavní roli.
Podobně jako například Pražské jaro opatrně vstupujete do jazzového světa. Proč právě projekt Jiřího Slavíka?
S Jirkou Slavíkem se známe možná už dobrých čtyřicet let. Tehdy nás jako děti spojoval folklór. Jiřího si vážím nejen jako výjimečného a inspirativního muzikanta, ale především jako čistého, opravdového a umělecky pevného člověka. Jeho úspěchy jsou nepopiratelné – je držitelem Ceny Anděl, světově uznávaným kontrabasistou a nově také profesorem na Anton Bruckner Universität v Linci. Jeho autorský projekt Nostalgia je vyústěním dosavadní kompoziční práce i mezinárodní spolupráce se špičkovými jazzmany. Nové akustické jazzové trio, které představí, je dokonale sehrané – a jeho dva britští kolegové jsou profesory na prestižní Royal Academy of Music v Londýně. Koncert budeme navíc realizovat v unikátním prostoru Muzea nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici. Upřímně věřím, že to bude mimořádný zážitek – jak pro muzikanty, tak i pro festivalové publikum.
Vždy jsem měl pocit, že jste festivalem, kde je za málo peněz hodně muziky. Kolik je letos to „málo peněz“?
Svatováclavský hudební festival organizuji už 22 let v Moravskoslezském kraji. A není náhodou, že se o našem regionu říká, že je „rázovitý“… Každou korunu, kterou získáme z veřejných zdrojů, od sponzorů nebo jednotlivých dárců, musím investovat maximálně obezřetně a účelně. Celkový rozpočet festivalu včetně celoročního provozu se pohybuje kolem 15 milionů korun, ale tato částka je ve skutečnosti silně poddimenzovaná. Kdybych za ta léta svou poctivou prací a dosaženými výsledky nepřesvědčil řadu dnešních partnerů, kteří nám poskytují některé své služby v režimu barterové spolupráce, neumím si představit, že bychom si mohli dovolit tak kvalitní umělecký program – nebo tak výraznou mediální prezentaci festivalu.
Žijeme v kritické době blízkých i dalekých válek, podivné politické i společenské situaci, růstu (nejen antisemitské) negace. Hudba může být polyharmonická, ale vypadá to, že na problémy světa nestačí. Zvnějšku vždy působíš pozitivně nebo je to jinak?
To je velmi široká otázka. Bolesti dnešního světa mě zasahují a zraňují možná víc, než se na první pohled zdá. Války se vedly odnepaměti, ale je pravda, že se už dlouho neodehrávaly tak blízko našich hranic. Ještě víc mě ale trápí chaos a nepřehlednost dnešní doby. To, co bylo ještě před pár lety jasné a dalo se vysvětlit „selským rozumem“, dnes už často neplatí. Stále častěji mám pocit, že do dnešní doby „tak trochu nepatřím….“. Více než třicet let po revoluci žijeme ve svobodné zemi, ale ukazuje se, že ideály a demokratické systémy nám samy o sobě lepší život nezajistí. Je až šokující sledovat, jak se naše společnost vzdaluje hledání kvality a smyslu života a stále více podléhá konzumnímu stylu. Kulturní, etické a lidské hodnoty jsou často odsunuty na druhou kolej. Přesto jsem přesvědčen, že žijeme – a tím myslím v Čechách a na Moravě – v ideálním čase a na ideálním místě. Máme nádhernou zemi, bohatou kulturní historii plnou výjimečných osobností, bystré a pracovité lidi a dobrý, někdy svérázný smysl pro humor. Ti, kdo mě dobře znají, vědí, že nejsem bezvýhradný optimista. Ale rád se usmívám, bavím a miluji vtipy všeho druhu – i ty nekorektní! Mým životním motorem, a vlastně i formou víry v lepší budoucnost, je snaha udržovat kulturní tradice, nabízet lidem různorodé koncerty na inspirativních místech a spolupodílet se na vytváření krásy a hodnot. Ideálním nástrojem k tomu je pro mě právě Svatováclavský hudební festival. Srdečně vás proto zvu na jeho 22. ročník.
Luboš Stehlík
Fotogalerie
