Na státní svátek 28. října jsem měl dvě velké radosti. První bylo, že dvě nejstarší vnučky věděly, proč tento svátek existuje a jakým lidem za něj vděčíme, druhou byl večerní projev prezidenta republiky ve Vladislavském sále Pražského hradu a seznam vyznamenaných osobností. Proti Řádu Bílého lva pro Věru Čáslavskou, Helenu Illnerovou, Miloše Formana a Ivu Janžurovou by snad mohli být jej bolševici a nějací „rajchlové“. Potěšilo mě, že Řád Tomáše Garrigua Masaryka udělil pan prezident in memoriam mimo jiné Elišce Wagnerové a Medaili Za hrdinství Liboru Cicvárkovi.
Zvědavě jsem čekal na Medaile Za zásluhy. Za každou osobností je silný příběh a s poctou nelze než souhlasit. Jsem rád, že si prezident opět vzpomněl na klasickou hudbu. Operní pěvec Adam Plachetka si ji bezesporu zaslouží jako nikdo jiný v jeho věkové kategorii a oboru. Manželka Kateřina Plachetková, kterou svět zná pod jménem Kateřina Kněžíková, se při převzetí medaile právem dmula těžko skrývanou pýchou. Naopak jsem neměl radost, že se zapomnělo na českou žijící operní legendu legend, basistu Richarda Nováka, který nedávno slavil 95. narozeniny a jenž míval také světovou úroveň. Za to, co během sedmdesáti let udělal pro českou hudbu, by si zasloužil Řád TGM. Proč jej nenominovali a neprosadili například Národní divadlo Brno, které mu vděčí za mnohé, Ministerstvo kultury nebo Česká hudební rada? Je mi z toho smutno! Nicméně ze světa klasické hudby není sám, na koho prezidentovi muži a ženy zapomínají. Myslím, že pan Plachetka by jistě rád rok počkal… vždyť je stále ještě relativně mladý.
Luboš Stehlík
