Julius Caesar v Egyptě, dnes ve světě snad nejhranější opera Georga Friedricha Händela, je první inscenací velkého barokního jevištního díla, kterou Národní divadlo moravskoslezské uvede s orchestrem, který interpretuje tzv. starou hudbu na historické nástroje a jejich přesné repliky. Inscenace je realizována ve spolupráci s Hudebním festivalem Znojmo a s renomovaným souborem Czech Ensemble Baroque. Z šesti sólových postav opery jsou tři mužské role psané pro vysoké hlasy kastrátů, dnes obsazené renomovanými zahraničními kontratenory (Andreas Scholl, Valer Sabadus, Franko Klisović). Po pěti červnových reprízách v ostravském Divadle Antonína Dvořáka se pak inscenace přesune na tři červencové festivalové večery právě do Znojma, kde bude prezentována v upravené scénické podobě ve velkém sále paláce zvaném Domeček. Pro toto uvedení zvolili inscenátoři verzi, kterou provedli Andreas Scholl (ten je Caesarem i v této ostravsko-znojemské inscenaci ) a Cecilia Bartoli v Opéra Royal de Versailles v rámci svého festivalu Cecilia Bartoli v roce 2024. Tato verze více koncentruje dramatické vyznění díla a vyhovuje i jeho požadovanému zkrácení. Vzhledem k jeho historicky poučené interpretaci se tedy svým způsobem jedná o českou premiéru. V rušných dnech před ostravským uvedením, které zazní 19. června, jsem oslovila režiséra inscenace, ředitele Národního divadla moravskoslezského pana Jiřího Nekvasila.
Stará hudba a barokní opery zejména se těší stále většímu zájmu publika. Čím jsou, podle vás, pro diváka jedenadvacátého století tak přitažlivé?
Asi v prvé řadě je to tím, že je to hudba krásná, příjemně se poslouchá, může na někoho působit spirituálně, kontemplativně. Jistou atraktivitu určitě přinášejí specializované soubory hrající na historické nástroje. Je to zážitek v mnohém exkluzivní, máme možnost slyšet (a vidět) nezvyklé nástroje s jedinečným zvukem. Například theorbu, tu mám já velmi rád. No a také jedinečné hlasy kontratenorů, i způsob zpěvu ostatních sólistů a sboru, který je odlišný od běžné operní praxe. Takto interpretovaná stará hudba přináší naprosto jiný hudební narativ než hudba, kterou zařazují do repertoáru symfonické orchestry, komorní či operní soubory. Zde hlavní těžiště představuje hudba 19. století doplňována na jedné straně o díla klasicismu a na druhé 20. století. Barokní hudba přináší jiné hudební formy, podmanivý patos, emoce. Strhující virtuozita má zde zcela jinou podobu. Tím je zajímavá a přitažlivá a mnohdy velmi kontaktní i svým způsoben provozování.
Pro dirigenta je to úkol víceméně zřejmý: přiblížit se co nejvíc dobové interpretaci. Režisér má celou škálu možností jak naložit s vzácnou historií pro oči současného diváka. Jakou jevištní tvář bude mít tedy váš Händel?
Libreto Julia Caesara v Egyptě vychází z v té době dostupných historických pramenů, které si jeho libretista Nicola Franceska Haym dobře prostudoval. Námětem je historie Caesarova egyptského tažení a jeho milostné dobrodružství s mladou Kleopatrou, sestrou Ptolemaia, jehož Caesar dosadil na egyptský trůn. Děj opery se odehrává v Alexandrii roku 48 před naším letopočtem. A hned úvodní scéna exponuje drama, které obsahuje touhu po pomstě, urputný boj o egyptský trůn mezi Kleopatrou a Ptolemaiem. Zatímco uražený Ptolemaius se snaží vlákat Caesara do vražedné pasti, Kleopatra využívá svých ženských půvabů, malé lsti a převleku, aby získala a pojistila si náklonnost, a tím i politickou a vojenskou podporu Caesara. A to vše se děje v tehdy pro Evropu exotickém prostředí starověkého Egypta. V uvažování o scénické podobě jsme se spolu s výtvarníkem scény Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Hanou Kelar Knotkovou rozhodli svět barokního operního divadla vidět jako současnou divadelní stylizaci antického příběhu, barokní opery a světa a technologii 21. století. Pro vyprávění příběhu v Händlově operní stylizaci jsme zvolili cestu vycházející ze spojení barokního spektáklu, prostoru pro drama i výrazné současné divadelní stylizace a jevištního znaku. Tedy barvitá scénická koláž, vycházející z našeho čtení díla a jeho struktury. A tak i na vzniku a podobě výsledného scénického tvaru se podílely vedle klasického divadelního řemesla i nejmodernější technologie dneška.
Fota Martin Popelář / NDM.
Jak se vám spolupracuje s dirigentem Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque?
S Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque jsme poprvé spolupracovali na Znojemském festivalu v jeho začátcích v roce 2008 na realizaci opery Antonia Vivaldiho Dorilla in Tempe a o rok později na opeře Josepha Haydna Svět na měsíci. Již tehdy mě zaujal a doslova strhnul svým zápalem pro věc, spontánní živelnou muzikalitou podpořenou velkou erudicí. Je náročný, s jasnou hudební představou, inspiruje všechny a vytváří emocemi nabitý barvitý hudební zážitek. Již tehdy dokázal kolem sebe postavit sehraný ansámbl sestavený s vynikajících hráčů. A za ta léta se produkce Znojemského festivalu posunuly k ještě větší kvalitě, při interpretaci velmi náročných děl. Proto jsme také pro projekt realizace barokní opery v Národním divadle moravskoslezském zvolili za koprodukčního partnera Romana Válka, jeho Czech Ensemble Baroque a Hudební festival Znojmo.
A co sólisté?
Jsou výborní, vedle již zmíněných vytížených tří zahraničních kontratenorů jsou zde tři mladí vynikající čeští sólisté – Doubravka Novotná, Monika Jägrová a Michal Marhold. Práce je intenzivní, koncentrovaná a náročná. Když tvořím tyto řádky, máme před sebou tři poslední velké zkoušky před premiérou.
Co bylo pro vás na této inscenaci obtížné a čeho jste si s Caesarem plnými doušky užil?
Vzhledem k náročnosti projektu (provozní i finanční) a vytíženosti sólistů, připravujeme inscenaci v poměrně krátkém čase. Což znamená intenzivní dvoufázové zkoušení, víkendy v něm neexistují. Je potřeba hned od začátku jít bez zaváhání za výstavbou celku a zároveň zahrnout jednotlivý osobnostní vklad sólistů a jejich individualitu. S velkou části obsazení pracuji poprvé, což je na jednu stranu limitující a na druhé je to výzva navázat i v tak krátkém čase dialog, který vede ke společnému cíli. Hlavním těžištěm opery jsou hlavně da capo árie. Ty jsou hlavním obrazem emocí a psychických stavů či odhodlání jednotlivých postav v situacích, do kterých je děj příběhu zavádí. Zde je dáván větší prostor jednotlivým sólistům. Smysl a význam je však přesně stanoven. Na každé přípravě nové inscenace si užívám dobrodružnou, někdy klikatou a náročnou cestu od naplnění připraveného režijně scénografického konceptu k jejímu oživení prostřednictví interpretů a celé divadelní mašinérie. Vždy je to krásné dobrodružství, ne vždy se daří, někdy je to úmorná dřina, ale též velká vzájemná radost s tvůrčího dialogu, plná krásných objevů. Navíc i když mám za svou režijní praxi za sebou více jak stovku převážně operních inscenací, s barokní operou jsem se zatím setkal velmi málo. A tak s ještě větší dychtivostí si užívám dialog s tímto fascinujícím operním světem, inspirujícím a vyžadujícím jiné divadelní přemýšlení.
Co vlastně pro ostravskou operu tato inscenace znamená? Lze ji považovat za něco výjimečného?
Inscenaci Händelova Julia Caesara v Egyptě lze považovat pro naše divadlo za svým způsobem zlomovou. O takto koncipované koprodukci, díky které by se dostala na ostravské operní jeviště velká barokní opera v takovéto hudební interpretaci, jsme společně uvažovali s vedením znojemského festivalu Jiří Ludvíkem a Romanem Válkem již v předcházejících letech. Odrazovala nás provozní i finanční náročnost takového projektu, chceme-li dosáhnout požadované špičkové kvality. Na konci divadelní sezony 2024/25 jsme se rozhodli toto náročné dobrodružství podstoupit. Věříme, že taková produkce na ostravské operní jeviště rozhodně patří. Navíc neobarokní výzdoba hlediště akusticky jedinečného Divadla Antonína Dvořáka se jeví jako optimální prostor, ve kterém unikátní hudební zážitek umocní i jeho výpravná jevištní podoba.
Toto uvedení rozšiřuje dále dramaturgii operních produkcí našeho divadla, kterou se vydáváme za hranice repertoárové nabídky realizované naším operním souborem během divadelní sezony. Již od roku 2012 Národní divadlo moravskoslezské pořádá společně s Ostravským centrem nové hudby jako bienále mezinárodní operní festival NODO (Dny nové opery Ostrava). Na konci každé druhé sezony dáváme prostor pro prezentaci současných děl a klasiků nové a experimentální hudby. Rovněž s hudebníky a dalšími interprety, kteří se provozování této hudby intenzivně věnují. Julius Caesear v Egyptě stojí na opačném straně tohoto bohatého spektra operního žánru a otevírá divákovi v Ostravě další, nové dveře, zve k jedinečnému setkání, tentokrát se světem barokní opery.
Za rozhovor řediteli Národního divadla moravskoslezského a režiséru inscenace Jiřímu Nekvasilovi poděkovala
Zuzana Ledererová
