Edukační aktivity našeho prvního orchestru mají obrovský záběr. Jedním z vrcholů každé sezony je Koncert společného orchestru žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie, letos byl den D 22. června 2025. Průvodcem a hybatelem byl Petr Kadlec, šéf edukací ČF, dirigentem charismatický muzikant a vzácný člověk Petr Altrichter. Protože se odpolední koncert překrýval s koncertem festivalu Troja, navštívil jsem dopolední generálku, což bylo po 35 letech poprvé. Projekt se odehrál ve spolupráci České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol (AZUŠ) České republiky a za partnerské podpory společnosti Progresus.

Fota Petra Hajská.

Program byl pestrý a byl protkán tanečností (dirigent s úsměvem prohlásil, že dělají tanečky): Felix Mendelssohn-Bartholdy – Hebridy, koncertní předehra op. 26; Jean Sibelius – Valse triste op. 44; Petr Iljič Čajkovskij – Valčík z baletu Spící krasavice; Edvard Grieg – Norský tanec op. 35 č. 3; Leoš Janáček – Čeladenský z Lašských tanců; Antonín Dvořák – Slovanský tanec op. 46 č. 8. Vrcholem byla Polka Bedřicha Smetany z Prodané nevěsty, o níž pan Altrichter prohlásil, že je to jedna z nejlepších oper, které byly v hudebních dějinách napsány.

Naše národní tvůrce v programu dirigent a mentor komentoval takto: „Janáček je ze všech skladatelů, které znám, nejgeniálnější v zachycení okamžiku. V tom, co člověk cítí v tu kterou chvílí, je Janáček úplně nedostižný. Ve všem, v operách, v klavírních dílech, ve smyčcových kvartetech. – Dvořák? Dvořák měl největší srdce, které znám. Do Dvořákova srdce se vešlo všechno. Někdo ho přemluvil, aby napsal Slovanské tance, ve Vídni se na to dívali trochu spatra: skladatel odněkud z Čech napsal nějaké tanečky… Jenže on za chvíli napsal něco jiného a pak zase něco jiného. Napsal symfonii, napsal Svatební košile, napsal Requiem. Co všechno byl Dvořák, to se dá slovně jen těžko formulovat. – A Smetana? Úžasný člověk. Ale přiznám se, že u něj jsem nikdy neměl daleko ke smutku. Někde uvnitř je mi Smetany strašně líto. On byl za svého života nedoceněný, nikdo si ho moc nevážil a on tím velmi trpěl. Neměl v sobě ten rozměr jako Dvořák, že by se na věci díval trochu z nadhledu. Smetana se v tom trošku topil, ale přitom psal úžasnou hudbu. Prodaná nevěsta je jedna z nejgeniálnějších oper. To nedokázal nikdo jiný – snad s výjimkou Rossiniho – vytvořit takovou veselou, vtipnou muziku.“

Úvod tištěného programu byl natolik výstižný a novinářem nepřekonatelný, že jej ocituji víceméně celý:

„Poprvé jsme se potkali v sobotu 12. října 2024. Do Rudolfina přijelo na 90 žáků ZUŠ a jejich učitelů. Odkud? Z Liberce, Jablonce nad Nisou, z Brna, Pardubic, Jihlavy, České Lípy, Havlíčkova Broda, České Třebové, Chotěboře, Poličky, z Ústí nad Orlicí, Nového Města na Moravě, z Doks, Nového Boru, Turnova, Tanvaldu a Železného Brodu, z Přelouče, Holic, Letohradu, ze Svitav, Ledče nad Sázavou a Veselí nad Moravou. Nejprve jsme se věnovali seznamovacím a poznávacím hrám, povídalo se o nejhezčím zážitku uplynulého léta, o tom, jak se kdo dostal k muzice, o tom, na co se kdo těší v našem projektu, případně z čeho má třeba obavy. Pak se na svůj budoucí orchestr přišel podívat pan dirigent Petr Altrichter, který je také dramaturgem našeho koncertu, protože vybral všechny skladby, které se hrají. Podle čeho vybíral? „Přemýšlel jsem o tom z takového pohledu, co by měl muzikant znát a co by měl dokázat pochopit. Máme tam spoustu tanců, ale chtěl jsem i něco trošku závažnějšího. A to je ten Mendelssohn hned na začátku. Na program jsem ale dal taky jednu věc, o které jsem dlouze přemýšlel, jestli je vhodná anebo není. Je to ten Sibeliův Valse triste. Sibelius, to je takový neskutečný svět. A jsou na něj různé názory. Někdo říká, že je to geniální hudba, někdo říká, že je to banální. Někdo má Sibelia rád, někdo jeho hudbu nesnáší. Valse triste je hudba velmi mystická a velmi tajemná. Ale nakonec jsem ji na náš koncert dal právě proto, že to je tajemné a mystické. Je to pohled na hudbu odněkud z jiné strany, než bývá běžné.“ Petr Altrichter pak podrobněji mluvil i o Mendelssohnovi, Čajkovském, Janáčkovi, Dvořákovi a Smetanovi a o skladbách, které pro náš Společný orchestr vybral.

Po říjnovém setkání následovalo soustředění v lednu 2025, kde se smyčci pracoval asistent Dominik Pernica a jednotlivým dechovým skupinám a bicistům se věnovali filharmonici. Děleným zkouškám smyčců patřila jedna únorová sobota, s panem asistentem zkoušeli tentokrát dechy a bicí. Poprvé se celý orchestr slyšel na dubnovém soustředění, kde s ním pracoval už také Petr Altrichter. Na odlehčenou a na roztančenou zahrála všem účastníkům Cimbálová muzika Jana Bradáče, mimo jiné i původní melodii Janáčkova Lašského tance.

Teď nás čeká závěrečný koncert toho několikaměsíčního společného hudebního příběhu. Ať nás na něm i na dalších cestách, které jsou před námi v budoucnu, provázejí slova Petra Altrichtera, která řekl na našem prvním setkání loni v říjnu: „Víte, na muzice je stejně nejkrásnější, když nás to baví! – Ale to platí i o životě. Představ si, že si chceš postavit dům. Nebo si představ, že se rozhodneš být třeba dirigentem. Nebo se rozhodneš udělat kariéru. Prostě dokázat NĚCO v životě. Tak dobře: postavím dům. Seženu peníze, lidi, projekt, projektanty, zainteresuji spoustu lidí, aby to vyprodukovali, stavební firmy, stavební dozor, rozjede se obrovská mašinérie a teď to trvá rok, dva, tři, čtyři… A pak si představ, že ten dům stojí a ty v něm nejsi šťastný. Anebo si vybuduješ kariéru, obětuješ pro ni všechno a zjistíš, že tě to nebaví. Tak je to úplně se vším a teď se vracím k muzice, protože na ní je nejkrásnější to, že ti u ní je dobře. Když si muzikant neumí udělat muziku sám pro sebe, ať ji raději nedělá vůbec. A když ji děláš sám pro sebe, je ti úplně jedno, jestli je v sále pět nebo pět tisíc lidí. Nemůžeš mít ani trému, protože si tu muziku děláš pro sebe a ona ti přináší radost. Když tobě radost nepřináší, tak je něco špatně. To je jako s tím domem. Můžeš do toho vrazit majlant, obětovat úplně všechno, ale k ničemu ti to nebude, když ti to nedělá radost.“

Ohlasy mladých hudebníků (i jejich pedagogů)

2014

Bylo řečeno, že se zde mohou stát všelijaké věci. A já musím přiznat, že jedna z nich se stala mně. Ano, zamiloval jsem se. Do Dvořákovy Deváté symfonie. Při závěru této skladby mi běhá mráz po zádech.

Naše koncertní filharmonička byla vstřícná a odpouštěla mi mé zálety do jiných tónin. Fascinovalo mě, že hraje bez pavouka, protože to je fakt COOL!

Být v kontaktu s filharmoniky, slyšet jejich rady a poznámky, pozorovat je při práci, bylo velice povzbuzující především pro celoprázdninové cvičení. Náš koncertní Ivan byl fakt frajer.

A to že jsem hrál pod taktovkou pana mistra šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, tak to budu s hrdostí vyprávět svým vnoučatům.

PS pro budoucí účastníky: „Cvičte, stojí to za to!“

2015

Musím poznamenat, že když jsem poprvé uviděla noty na Šárku a Dvořákovu Osmou symfonii, docela mě omylo. Myslela jsem si, že repertoár filharmonie bude drsný, ale ne až tak. Na druhou stranu tyhle výzvy jsou super.

Překvapili mě filharmonici: čekala jsem vstřícné a zdvořilé jednání, ale dostalo se nám jednání upřímně přátelského a myslím, že všichni měli své koncertní velice rádi. Obdivuji i jejich nesmírně skromný přístup.

Šéfdirigenta České filharmonie jsem si představovala asi úplně jinak. Připadal mi jako kouzelný dědeček. Upřímně mě překvapil svojí lidskostí. Moc se mi líbilo, jak nám hudbu přirovnával k příběhům, k situacím, to, jak se mile smál.

2016

Skladby, které jsme hráli, byly velmi pěkné, ale těžké, takže jsem byl nervózní, jak to dopadne. Pan učitel byl ještě nervóznější než já, a tak mě nutil chodit do hudebky celý týden.

Nádherná akustika Dvořákovy síně mi připomínala proud potoka, ve kterém teče křišťálově čistá a průzračná voda. Voda v potůčku se v průběhu následujících měsíců měnila v proudy vody řeky svatého Vavřince. Když v tu chvíli přišel den D a přišel Jiří Bělohlávek. Nával vášně, adrenalinu, pocitů se v mém těle valil jako voda, která padá z Niagarských vodopádů obrovskou rychlostí. Byl to neskonale krásný zážitek, na který nikdy v životě nezapomenu.

Díky této zkušenosti jsem získal maják, který mi bude v průběhu let udávat směr.

2017

Tolik různých lidí se prostě sejde, sedneme k pultům, a jakmile začne 1. takt, všichni si začnou rozumět. Mezi neznámými lidmi se jakoby najednou rozezní ohromný rozhovor. Někdy si skáčou do řeči, jindy čekají na odpověď druhého a pohotově se doplňují. Právě tato schopnost hudby, kterou jsem zde objevil, schopnost spojovat a sjednocovat, mě neuvěřitelně fascinuje.

Tatínek mi kdysi řekl, že nejlepší přátele potkám díky hudbě, jelikož ten, kdo na něco hraje a věnuje se tomu, je už sám o sobě dobrý. Že tento člověk nemůže lhát a krást. Vím, že to tak neplatí vždy, ale chci věřit, že u většiny tomu tak je. Díky hudbě můžete poznat lidské nitro, hudbou můžete říci to, co slovy nedokážete.

Když jsem tady před třemi lety byl, neuvědomoval jsem si, jak moc důležitou je Jiří Bělohlávek osobností. Nejen pro nás, ale pro Filharmonii. Pro nás to byl úžasný muž a dirigent, ale pro vás, podle mne, byl spíš jako otec. Otec, který se stará, aby vše fungovalo, jak má. Jako každý rodič se stará o své děti, on se staral o Filharmonii. Vše, co dělal, dělal z lásky, veškerá svá rozhodnutí dělal tak, jak si myslel, že to bude nejlepší. I když se to tak na první pohled nemuselo zdát… Když jsme ladili, neladili jsme jen nástroje. Ladili jsme svá srdce. Tak, aby tloukla všem stejně. Poněvadž hudba se nejlépe hraje srdcem. A on byl ten, který měl na toto ladičku.

2018

Musím přiznat, že přístup pana dirigenta Altrichtera mě překvapil a zároveň neskutečně naplňoval radostí. Jeho energie, zápal a nadšení pro věc byla ohromná a díky jeho přístupu se i mně – a věřím, že nám všem – hrálo dobře.

Moc by mě zajímalo, jestli jsou filharmonici i normálně tak milí, jako byli k nám, protože to by pak „být filharmonikem“ byla práce snů! Jejich přístup byl neskutečně příjemný, a i přesto nás toho hodně naučili. Měli s námi obrovskou trpělivost a nikdy jim nechyběl úsměv nebo hezké slovo. Prosím, vyřiďte jim, že jsou úžasní a že jim vážně moc děkuju.

Na první setkání jsem jel nervózní, natěšený a velice nepřipravený. Už při prvním pohledu do not se mi nad všemi křížky, béčky a odrážkami maličko přitížilo a před první zkouškou jsem studium těchto harmonií velice zanedbal. Štěstí bylo, že i všichni ostatní vypadali stejně vyděšeně jako já. Atmosféra ovšem byla naprosto skvělá. S každým dirigentem se pracovalo úžasně a přistupovali k nám, jako kdybychom už vážně byli členy Filharmonie. Obzvlášť se mi líbila jedna hláška: Máte tam 5 křížků, tak hrajte aspoň čtyři!

Už samotná příležitost hrát v tak velkém tělese byla úžasná, protože hra v malém orchestru o dvaceti hráčích se s tím nedá srovnávat. Být součástí něčeho tak velkého, tak silného… to nejde ani popsat slovy. Totiž když jste jen divák, posloucháte hudbu se stejným pocitem jako člověk, který sní o létání. Jenže jakmile jste uprostřed té hudby, jste její součástí, létáte!

Každým pohybem smyčce, každým fouknutím do hoboje, každým úderem do tympánů hledáme v orchestru cestu. Ta cesta, to je proces, při kterém se všichni vzájemně dozvídáme o sobě, snažíme se sladit dohromady. Jsou tam překážky, těžké noty či náročný rytmus. Ty překážky odstraňujeme. Teď si to spojme. Sejdeme se dohromady a hledáme společnou cestu. Je to ten důvod, proč jsem si tu tak snadno hledal přátele? Řekl bych, že vůbec tvorba živé hudby je krásná, tu krásu jí dali lidé. Pak jsou ti lidé také krásní na duši. To poselství, co jsem zde získal, bych tedy popsal takto: Hudbu dělají krásní lidé, hudbou si najdeš krásné přátele.

2019

Klasickou hudbu mám moc ráda. Ráda ji hraju i poslouchám. Jedna věc ale je poslouchat Dvořáka doma do sluchátek, ještě lepší a intenzivnější je poslechnout si ho na živém koncertě. Nic se ale nevyrovná tomu být sám aktivním spolutvůrcem a součástí orchestru. S ním bouřit, zpívat, plakat.

Když jsem viděla svoji žákyni sedět na zkoušce vedle největšího mistra, měla jsem slzy v očích. Promítla se mi doba, kdy mně byla přidělena jako holčička v šesti letech a já ji seznamovala s nástrojem a učila ji, jak ho držet.

Když kolem sebe vidím tolik krásných mladých lidí, inteligentních, kultivovaných a pracovitých, mám velkou radost. Ta síla, která z nich září, to se musí zažít…

Myslím si a doufám, že jsem jako hráč velice vyrostl, a to hlavně díky filharmonikům. Jejich rady a zkušenosti z nás během několika zkoušek udělaly opravdové muzikanty, kteří se nezaleknou ani Brahmse.

Zjistila jsem, že jsem schopná během krátké doby nacvičit hrozně těžké skladby a cvičit více hodin denně. Zjistila jsem, že nejsem jediný violista, co si neumí naladit. Zjistila jsem, že violisti jsou ti nejlepší a nejšílenější lidi a stejní blázni jako já.

Když se na nás filharmonici při zkouškách začali usmívat, měla jsem pocit, že je na mě někdo hrdý, že jsem dosáhla určitého cíle – brala jsem je jako svůj vzor. Takový pocit jsem v životě nezažila.

2021

Nejsilnější pocit je radost, že si mohu zahrát po boku úžasných lidí a vynikajících muzikantů, pro které není hudba jenom nějakým prostředkem relaxace, ale něčím důležitějším, něčím, co vychází z jejich hlubin, z jejich duše.

Slova jednoho z filharmoniků: Práce s mladými pro mě byla milým ujištěním, že i v dorůstající generaci bude dost těch, jejichž zájem o umění nebude zatlačen do kouta pod tíhou moderních technologií a měnící se dynamikou života. Je skvělé vidět tu oborovou pestrost budoucích profesí každého z jednotlivců, a přitom schopnost společného sjednocení se při práci nad Dvořákovou hudbou.

Co mi to dalo? Uvědomila jsem si, že i špičkoví hráči jsou také jenom lidi – jsou chápaví, empatičtí, i přes to, že jsou vzorem. Zahrála jsem něco, co jsem nikdy nevěřila, že zahraji. Pochopila jsem, že muzika není jenom o správných notách, ale také o procítění, technice, naklonění smyčce… o dání do toho kusu sebe. Také mě velice zaujala beseda s panem dirigentem a hlavně slova: „Pokud člověk nemá klid uvnitř sebe, pokud není sám se sebou srovnaný, těžko bude ten klid hledat v muzice.“

2023

Na začátku před rokem nám řekli, že budeme hrát věci z pohádek. Ale to, že tady takovou menší pohádku prožijeme i my, nám nikdo neřekl. Zažila jsem něco, co už se asi nikdy nezopakuje. Poznala jsem plno nových lidí a z mnohých se stali mí přátelé, se kterými můžu sdílet radost z hudby. V každé pohádce se ovšem najde nějaká zápletka. Někdy mám pocit, že jsme měli chuť to každý mnohokrát vzdát. Ale naštěstí to ani jeden z nás z lásky k hudbě neudělal.

Ještě nikdy jsem nepotkal člověka, který by takhle najevo ukazoval své zapálení pro muziku. Miluju to, jakou radost z nás Petr Altrichter má, vždycky když zahrajeme správně jednu část skladby. Jak vnímá a prožívá muziku, je prostě neskutečné. Dovolím si říct, že za těch pár hodin jsem pod jeho taktovkou vyrostl hudebně do výšky jako nikdy v mém životě.

Jeho čisté vnímání hudby je čirou radostí. Poctivost a láska, se kterou přistupuje ke každé frázi či jen jediné notě, je okouzlující a zároveň hojivý balzám na moji duši, která to vnímá a cítí stejně. (…) Vím, že až nastanou těžké časy, vzpomenu si na něho… uslyším jeho hlas a povznesu se nad chaos a zlobu, kterou tento svět bohužel s sebou také nese. Pane dirigente, ze srdce děkuji za vše, co jsem se od Vás mohl naučit a že dokazujete, že cit pro krásu, radost a poctivost ještě v tomto světě nevymřely.

Kdyby nebyl dirigentem, byl by básníkem. Pan Altrichter umí o hudbě vyprávět tak nádherně, cítí každou notu i každou pomlku. Ví, jak chce, aby naše hudba zněla, a dosahuje toho takovým způsobem, že často ani nevím, že jsem změnil výraz nebo nadlehčil smyčec. Hudba je řeka a on na ní dělá peřeje. Řeka je možná bezpečná, ale teprve v peřejích se ukáže pravá síla vody.

Dnešní svět se nachází ve velmi zvláštní fázi a bohužel nemůžeme říct, že je to ve všech směrech skvělé místo. Na mladou generaci jsou kladeny ve všech směrech poměrně velké nároky a tím, že se svět čím dál tím víc přetechnizovává a zrychluje, vytrácí se z něho postupně určité hodnoty, které by v něm za každou cenu měly zůstat. Mezi ně počítám úctu k tradici, umění obecně, lidství, k člověku… a tím, že projekty, jako tento existují, daří se všechny tyto hodnoty stále udržovat a bránit jejich vytrácení.

Po letech hraní často začínám ztrácet inspiraci, v soutěžích ji nenacházím, koncerty tak často u nás také nejsou, tento projekt mi vždy pomáhá najít cestu k nástroji, lásku k hudbě, ke společné souhře.

2024

Na začátku jsem vůbec nevěděl, do čeho se pouštím. Bylo to strašidelné: co budu dělat, když nebudu dost dobrý? Když to nezvládnu? Teď jsme na konci, a když se dívám zpátky, uvědomuji si, jak moc mi to dalo. A už jsem také doopravdy pochopil, proč tady jsem. Protože hudba je něco nádherného a protože mi dělá radost.

Díky projektu jsem poznal kousek sebe, někde hluboko. Poznal jsem smysl hudby a hrozně príma a zajímavé lidi… I když už dalším rokem kvůli jinému vzdělání nebudu žákem ZUŠ, budu šířit svou hudbu nekompromisně.

V říjnu jsem napsala, že bych si moc přála najít další kamarády se stejným zájmem – hudbou. První zkouška s nástroji proběhla v lednu, nikoho jsem si z října nepamatovala, ale jednoho člověka jsem znala. Docela dobře a dost dlouho, nějakých 10 let. Seděl tak klidně vzadu, psal si poznámky a moc mi fandil. Byla to moje paní profesorka. Bez ní bych v tomto projektu neměla šanci. A taky bych chtěla říct, že to, co člověk hledá, je někdy blíž, než si sám myslí.

Když vstoupil poprvé pan dirigent před orchestr, zatajil se mi dech. Přišel uragán, neuvěřitelná energie sálající do všech stran. Prostě něco neuvěřitelného. A doufám, že nejsem jediná, kdo si všiml, ale pan Altrichter má místo rukou andělská křídla… Ta gesta! Jak orchestr pod jeho vedením úplně neuvěřitelně rozkvetl, nelze ani popsat.

V životě jsem nepoznala tak autentického a empatického člověka. Ke každému přistupuje jako k sobě rovnému a pod jeho taktovkou se cítím v bezpečí, jestli to lze říct. Jeho radost k životu a k hudbě, kterou má v očích, je nakažlivá. Zpočátku jsem se bála skladeb, které vybral, protože jsem ani jednu neznala, ale teď už vím, že jestli někdy v budoucnu na tyto skladby natrefím, budu mít před očima radostně skákajícího pana dirigenta Altrichtera…

Tenhle projekt má ukazovat, že svět bez hudby by nebyl šťastný a neměl by smysl. Nyní cítím obrovský smutek nad snad nejstinnější stránkou tohoto projektu, totiž že se blíží k úplnému konci. Navzdory tomu se cítím šťastně. Tenhle projekt sice končí, ale hudba ne. To, co jsme zde zažili, si budu schovávat jako nejcennější poklad, který mi bude pomáhat překonat všechny překážky a nástrahy života, které mě budou chtít dostat pryč z krásné cesty hudby. Chci poděkovat za všechno a všem, díky kterým tohle můžu zažít.

Hudba je mocná. Celý život je pro mě majákem a čím starší jsem, tím více si to uvědomuji. Děkuji jí. Děkuji také všem, kteří byli součástí tohoto projektu.

Slova dětí, teenagerů a učitelů mluví za vše! Jak na mě generálka působila? Nevím, jak dopadl koncert, ale i přes občasné intonační odchylky některých účastníků, jemné problémy s rytmem u Dvořáka a souhrou ve Smetanovi, byl zvuk kombinovaného orchestru pozoruhodně barevný, sytý a nabitý emocemi a překvapivě precizní. Například kouzelné byly citové proměny v Mendelssohnovi a mystický zpěv smyčců v Sibeliovi. Bylo to oblažující předpoledne včetně vtipných hlášek Petra Altrichtera, jenž byl duší a hybatelem koncertu. Dlužno dodat, že úžasnou leadryní a komunikační partnerkou mu byla koncertní mistryně Magdaléna Mašlaňová, jinak zástupkyně koncertního mistra primů České filharmonie. Z mateřského orchestru byli součástí společného orchestru další filharmonici – ve smyčcových skupinách vždycky po třech, u kontrabasů dva, v dechových skupinách a u bicích jeden.

Znovu musím opakovat problém, který občas cítím i v nejlepších orchestrech – jestliže hladina nadšení u profesionálové je občas sinusoidní, u mládežnických orchestrů z počáteční trémy stoupá na emočně vysokou frekvenční linii, technicky v několika parametrech amatérskou, ale většinou konstantní. A taková byla moje zkušenost s elitními žáky základních uměleckých škol.

Luboš Stehlík

Fotogalerie Petry Hajské

Petr Altrichter a Petr Kadlec.

Magdaléna Mašlaňová.