Smetanovu Mou vlast dirigoval v roce 2025 na Pražském jaru Semjon Byčkov. Česká filharmonie zahájila festival se svým šéfdirigentem po jedenácti letech – naposledy to byl Jiří Bělohlávek v roce 2014. Mezitím jsme ovšem slyšeli například Tomáše Netopila v roce 2018 a v paměti mi zůstala i starší pozoruhodná kreace Paava Järviho, rovněž s Českou filharmonií.

Zatímco Bělohlávka jsme před jedenácti lety vnímali jako zkušeného znalce a očekávali jsme dokonalé a zralé pojetí, Byčkov se s dílem začal ve zralém věku teprve seznamovat, poprvé ji nastudoval obezřetně v rámci abonentní sezony, pak pro televizní přímý přenos, nahrávku a pro několik zájezdů. Výsledek stojí za to, i když nebyl ve všech ohledech strhující.

Máme-li začít celkovým dojmem, tak tím byla jakási vážná důstojnost a nápadný návrat k romantičtějšímu a zvukově plnému pojetí. To velmi slušelo Vyšehradu, ovšem Tábor a Blaník už působily místy únavně. Vyšehrad měl nápadně pomalé a slavnostní tempo a v závěru se tok hudby téměř zastavil. Když se ale podobná síla naloží na Tábor a Blaník, byl výsledek už těžkopádný. Hráči hráli soustředěně a celou dobu naplno, nebylo znát sebemenší zaváhání, ale jakoby nebylo kde vydechnout nebo kde se nadechnout. Neslyšel jsem už dlouho tak silové pojetí ústící do těžké husitské vozové hradby. Ani jinak dobře zahrané pastorale v Blaníku tak nepřineslo vylehčení a závěr neměl potřebnou radostnou energii. Celou dobu to bylo o síle, kterou Byčkov ždímá z orchestru, aby získal maximálně expresivní zvuk. Bylo pro mě zajímavé porovnat, jak poslední kreace Bělohlávkova, kterou mezitím vydala Decca, působí zpěvněji a je plná daleko jemnějších nuancí. A to jsme vždycky Bělohlávkovo pojetí považovali za to usedlejší.

Nejde ovšem přeslechnout, že je filharmonie ve skvělé kondici a odevzdala maximum. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že je to pro hudebníky životní skladba. Ale už jsme ji slyšeli inspirovaněji. Při jubilejním 80. ročníku se také dalo přemýšlet o tom, že pokud se hraje v jeden den stejná skladba tolik let, vzniká skutečně něco výjimečného. Ne že by měl hudební život stát na takovém opakování, ale je opravdu zajímavé, jak tohle dílo působí jako milník a pevný bod v neklidné době. Nějak i bylo víc prostoru si uvědomit, jak zajímavě je zkomponována fanfára z Libuše a jak toto dílo umí jedinečně navodit slavnostní atmosféru. Tady nejde o to, aby ozdobila jednoho sympatického prezidenta, ale aby navodila náladu, že teď může přijít něco významného.

Bylo sympatické, že si Semjon Byčkov nevymýšlel tempové zvláštnosti a rozvrhl tempa přehledně a jasně. Jasné bylo i propracování dynamiky. Ve Vltavě byla radost slyšet flétny a na začátku také nezvykle expresivní skupinu viol, hlavní téma nechal smyčce přednést lyricky a zpěvně – ovšem když bouří Svatojánské proudy a hraje celý orchestr, zpěvnost se vytrácí. Podobný dojem jsem měl z Luhů a hájů, kde bylo fugato jemně zazpíváno, ale vzápětí se přidává celý orchestr a už převažuje jen dojem velkého patosu, žádná radostná roztančenost a přirozená lyrika. Také Šárka byla především velké symfonické plátno s co nejvýraznějšími barvami a konturami, i když nechyběl intimní zvuk klarinetu a dynamicky vystavěná milostná scéna. Ocenit se musí smysl pro stavbu a monumentalitu, což ke skladbě svým způsobem patří, ale bylo to hodně na úkor zpěvnosti. Sympatické bylo, že dirigent orchestr nehnal do efektních rychlých temp a zachoval vážnost a serióznost. Bylo v tom ale hodně jakési sošnosti a silovosti. Brána k letošnímu pražskému jaru byla z velkých kamenných kvádrů…

Jindřich Bálek

Fota:

© Pražské jaro 2025 / Petra Hajská

© Pražské jaro 2025 / Václav Hodina

© Pražské jaro 2025 / Vojtěch Brtnický