Nebyla jen mimořádně pěvecky disponovaná a po předchozích úspěších už i zdravě sebevědomá, ale také odvážná umělkyně.
1. část
Pod domácím souslovím „slavné světové hlasy“ si hudební veřejnost většinou vybaví jména Gabriela Beňačková, Beno Blachut, Soňa Červená, Ema Destinnová, Libuše Domanínská, Jarmila Novotná, v posledních dekádách Magdalena Kožená, Štefan Margita, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, možná i Ludmila Dvořáková, Richard Novák nebo Marie Podvalová… Mezi jmény, na něž se zapomnělo, ale které na pěvecký Olymp patří, je i sopranistka Hana Janků (1940, Brno-1995, Vídeň). Členkou tehdejšího Státního divadla Brno byla v letech 1959–1973. Triumfovala na scénách slavných operních divadel (Milán, Drážďany…), po emigraci pak ve Vídni, Düsseldorfu, v Západním Berlíně, Bruselu, Florencii, Stuttgartu, Mnichově, Londýně i San Franciscu. Ke konci roku 2022 vydal nakladatel a knihkupec Šimon Ryšavý monografii Hany Janků s titulem Dobře utajená hvězda. Autorkou skvělé knihy je brněnská muzikoložka Jitka Fukačová. Redakce
Předehra ke slávě
Zpráva, že Hana Svobodová-Janků je angažována do milánské Scaly, se zdála být ze světa zázraků. Udivila operní příznivce stejně jako odborníky. Vždyť z udušené, přísně střežené země se v té době podařilo uplatnit v západních operních domech jen hrstce jednotlivců – pokud jejich mateřské scény neměly to štěstí, že o ně jako o celek někdo neprojevil náležitý zájem. Něco málo se vědělo o hostováních Libuše Domanínské, Iva Žídka a Zdeňka Kroupy v Rakousku, ve wagnerovských rolích začala vyjíždět Naděžda Kniplová, ještě před ní se na mezinárodních scénách prosadila Ludmila Dvořáková, své první zkušenosti, především ve Velké Británii a v Holandsku sbíral Vilém Přibyl. Trvale v zahraničí působila Soňa Červená, o té se ovšem mluvit nemohlo, a v širší veřejnosti snad ani příliš nevědělo. Odcházela totiž do spřáteleného Německa, ale pak, doslova na poslední chvíli, tu osudnou železnou oponu překročila. Přesněji přejela. Proniknout na Západ prostě nebylo vůbec jednoduché, ne-li takřka nemožné.
Hana Svobodová-Janků se zařadila mezi těch pár šťastlivců, kterým se to podařilo, dokonce velmi netradiční a elegantní cestou. Ale nejen to. Proti všem zavedeným zvyklostem si to zamířila přímo na jednu z nejproslulejších světových scén, vytouženou metu operních umělců, do slavného milánského divadla Teatro alla Scala. Stanout na jeho prknech bylo a je touhou mnohých, ale výsadou jen těch nejlepších. S kolika slavnými jmény je jen tento operní dům spojen! Svá díla tady uváděli italští skladatelští géniové Rossini, Donizetti, Bellini, samozřejmě Giuseppe Verdi nebo Giacomo Puccini, nádherným obrovským hledištěm i zkušebními sály zněla díla největších mistrů světového operního umění, za dirigentských pultem se střídali Arturo Toscanini, Tullio Serafin, Carlo Maria Giulini, Antonino Votto a další. Nekonečná je i plejáda velkolepých hlasů – Enrico Caruso, Benjamino Gigli, Mario del Monaco, Giuseppe di Stefano, Franco Corelli, až třeba po z nedávných časů známou rivalskou dvojici Maria Callas – Renata Tebaldi a jejich souputníky a následovníky. Byly jich desítky a mezi nimi jen nemnoho pěvkyň českého původu. Především Tereza Stolzová, přítelkyně a múza Giuseppe Verdiho, interpretka řady jeho postav, pro niž komponoval svoji Aidu, Ema Destinnová, Carusova partnerka, svého času jedna z nejoslavovanějších pěvkyň té doby, Jarmila Novotná, která se v La Scale objevila jako první z windsorských paniček ve Verdiho Falstaffovi. Samé pěvecké legendy.
Mladá brněnská sopranistka nebyla jen mimořádně pěvecky disponovaná a po předchozích úspěších už i zdravě sebevědomá, ale také odvážná umělkyně. Přesto potřebovala drobnou pomoc. Chtělo to takzvané „štěstí, které přeje připraveným“ nebo „dobrou vílu“, iniciativní a poučenou. Ta se našla v dámě znalé milánských poměrů, pro kterou bylo snadné zjistit, kdy probíhají konkurzy na alternantku Birgit Nilsson pro nové jarní slavnostní nastudování Pucciniho Turandot. A kdy tedy přesně musí být Hana pozvána na dovolenou do Milána, aby byla v pravý čas na pravém místě. Ta dáma, výborná výtvarnice, scénografka, ale především kostýmní návrhářka, se jmenovala Silvia Barbieri. S československým kulturním prostředím byla dobře obeznámená. Nejprve se uvedla v Bratislavě, kam ji pozval na představení Hindemithova Cardillaca hostující brněnský režisér Miloš Wasserbauer. Následovalo Brno. V červnu 1966 tam oslnily její kostýmy v inscenaci Händelova Julia Caesara. Když potom soubor o pár měsíců později připravoval Verdiho Otella, byla volba autorky kostýmů snadná. Záměrem tvůrců byla velkolepá honosná podívaná, v níž je kromě umění a popularity jevištních představitelů maximálně využíváno prostoru a technických možností nové divadelní scény. Spolupráce s italskou návrhářkou do tohoto záměru dokonale zapadla. Bylo to tehdy první setkání obou umělkyň, přibližně stejně starých a přibližně ve stejné době zahajujících své neobyčejné mezinárodní kariéry.
Na průběh audičního předzpívání byla potom pěvkyně často tázaná a ráda na něj vzpomínala. Jak by ne. Byla to v operním světě přece jen událost ojedinělá. I Maria Callas musela po dřívějším neúspěšném pokusu na svůj vstup do La Scaly čekat. Také Hana Svobodová-Janků, stejně jako mnoho jiných, ke královně operních scén vzhlížela s mimořádnou úctou a byla přesvědčená, že snažit se tuto pevnost zdolat je zatím předčasné. Naštěstí poslechla rady zkušeného a ambiciózního manžela a do Milána jela. – Tak tedy: mezi téměř čtyřiceti účastnicemi, při neskutečném parnu italského léta a po dlouhém čekání se dostala šestadvacetiletá, v širším mezinárodním kontextu neznámá a neprivilegovaná brněnská sopranistka ke slovu, přesněji ke zpěvu, jako poslední. Přednesla vstupní árii Turandot a umělecká komise nevěřícně žádala další árii. Svěžest, mohutnost a barevná krása hlasu s ohromujícími jistými zářivými výškami ji natolik uchvátila, že porušila stanovený řád a chtěla slyšet další zpěv. Přání poroty tlumočil sám Maestro Gianandrea Gavazzeni, velká osobnost operního světa, vynikající dlouholetý dirigent La Scaly, později její umělecký ředitel, prostě ten nejpovolanější z povolaných. Hana nabídla Šperkovou árii Markétky z Gounodova Fausta. Moudří a znalí pánové, zcela přirozeně uvyklí na prvotřídní hlasy, sice pochybovali, zda je po vysoce dramatické Turandot tato křehká a rozjásaná koloraturní árie tou správnou volbou, ale když pěvkyně jako další alternativu nabídla jim neznámou Smetanovu Miladu, přece jen zvolili Markétku. Následovala další žádost, „pokud Signora není unavená…“. Teď tedy došlo i na česky zpívanou árii Milady ze 2. dějství Dalibora, „Jak je mi?“. Už pomalu tušila. Druhý den, 8. července 1967, signora Hana Janku Svobodova podepsala smlouvu.
V Brně ji čekalo nejen vřelé uvítání, ale také hodně nové práce. Už v září potvrdila svou suverenitu ve skvělé, dodnes s uznáním i s nostalgií vzpomínané Jílkově a Věžníkově inscenaci Prodané nevěsty (20. 9. 1967). Po sérii světových hrdinek se Hana opět vracela k dílu Smetanovu, k postavě nejznámější, v tom nejlepším slova smyslu nejpopulárnější, která nesmí chybět v reper-toáru žádné české sopranistky. A její Mařenka skutečně okouzlila. Jistě stála v pozadí výkonu tak trochu i radost z ohromujícího úspěchu v Miláně.
„Nad touto hudební stránkou večer bděl šéf opery František Jílek. Je třeba zdůraznit, že orchestr se vzepjal k velmi dobrému výkonu a že téměř všechny partie sólistů byly obsazeny nejlepšími silami, jimiž v současné době brněnská opera disponuje. Výkon Hany Janků (Mařenka) je skutečně obdivuhodný. Myslím, že v celém jejím včerejším vystoupení nebylo snad jediného nedokonalého tónu.“ (Jindra Bártová, Klenot české opery, Rovnost, 21. 9. 1967)
„Tíha představení doslova spočívá na skvělém výkonu Hany Janků jako Mařenky. Sólistka staví svou roli předně na znamenitém hlasovém projevu; herecky by role vyžadovala více vtipu a šelmovství…“ (J. Trojan, Prodaná nevěsta v exportním balení, Práce, 26. 9. 1967)
„Sólistické obsazení přineslo o premiéře několik výrazných výkonů – především je to Mařenka H. Janků, která je prvotřídní zvláště po pěvecké stránce.“ (R. Rouček, Prodaná nevěsta v Brně, Zemědělské noviny, 21. 10. 1967)
Domácí kritické ohlasy plně korespondovaly s tím, co o kvalitách souboru a jeho protagonistech zaznívalo ze zahraničí. Koncem listopadu se totiž brněnští umělci představili v Německé spolkové republice a v Lucembursku. Zatímco v Její pastorkyni upoutal především „hlas světového formátu“ Viléma Přibyla, v Prodané nevěstě si vynutila mohutné bravo i slzy dojetí Hana Janků-Svobodová.
„Největším slovanským pěveckým překvapením byla rozpustilá, laškovná, a přesto zároveň i vášnivá Mařenka Hany Janků-Svobodové. Její sladký, lehký i triumfující soprán zrcadlil vzrušený temperament obzvlášť v duetu třetího dějství, společně s Jeníkem Jiřího Olejníčka, mladým hrdinným tenorem, který se stále více a více prosazuje zářivou výškovou podstatou.“ (Frankfurter Rundschau, 28. 11. 1967)
„K nápadným hlasům patřila sopranistka Hana Janků-Svobodová (Mařenka), občas ještě trochu drsný, ale neuvěřitelně rozsáhlý, ve forte přímo kovový soprán s dvěma zářícími vysokými C v hádavém dvojzpěvu a překrásnými pianovými tóny ve výškách. Příště ji uslyšíme z milánské Scaly.“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 28. 11. 1967)
Byla to nesmírně úspěšná pohostinská vystoupení. Frankfurtská televize vysílala záběry ze zkoušek, nadpisy článků zněly „Operní hody z Moravy“ nebo „Málokdy byla Prodaná nevěsta tak dobře prodaná“, pěvečtí protagonisté byli označováni jako „Weltstar“, František Jílek za dirigenta světové třídy, vysoce hodnocena byla Věžníkova vtipná režie i půvabná výprava Vojtěcha Štolfy, orchestr i sbor, a tisk uznával: „Něco tak dokonalého a souborného v pojetí i souhře si v Německu zatím vůbec nemůžeme dovolit.“ Brněnští umělci si pomalu začínali zvykat.
Neméně dobře si ostatně vedli už v květnu s čerstvě nastudovanými Janáčkovými Výlety páně Broučkovými na Florentském hudebním máji (Maggio Musicale Fiorentino) a zhruba o měsíc později ve Volksoper ve Vídni, kde v rámci Wiener Festwochen představili své pojetí Věci Makropulos a Dalibora. O brněnském operním souboru jako celku i o některých jeho protagonistech se už v zahraničí vědělo a psalo, a to v těch nejlepších souvislostech.
Mezi Milánem a Brnem zatím probíhala čilá korespondence. Technické podrobnosti o dubnovém hostování Hany Janků-Svobodové v Turandot, probírala se i nabídka vystoupení ve Wagnerově Valkýře v roli Sieglindy, později Brünnhildy, o něž Scala projevila velký zájem, ale které pěvkyně zatím odmítala. Její pozornost se teď plně soustředila na obě nadcházející premiéry, Turandot brněnskou a milánskou. Už tu krutou princeznu zpívala slovensky, německy, teď přišla na řadu mateřština a konečně originální verze, italština. A byl tu samozřejmě běžný denní život, jak ho přinášela příslušnost k mateřskému souboru.
Na únorovou brněnskou premiéru Turandot (23. 2. 1968) se nedočkavě čekalo nejen ve zpěvaččině rodišti, ale všude, kam zalétla ta úžasná zvěst o Hanině milánském překvapení. Bylo se skutečně na co těšit. Vědomi si výlučnosti situace vrhli se divadelníci do práce s netajeným elánem. Jako by je příklad úspěšné kolegyně provokoval k co nejpřesvědčivějším výkonům. Šálkova efektní scéna šla ruku v ruce s výtvarným pojetím nákladných pohádkových kostýmů Silvie Barbieri, režie zkušeného Oskara Linharta netoužila po šokujících inovačních efektech, ale po divácky atraktivní podívané, sólisté, sbor a orchestr se znamenitým Janem Štychem byli, jako už tolikrát, úctyhodnými partnery. Mít v souboru osobnost, na které je možno postavit představení a snažit se její výkon podpořit, se prostě vyplatilo.
„Tento velmi náročný a výrazově vypjatý part s bezpečnou jistotou interpretuje též Hana Janků, která své pěvecko-herecké schopnosti úspěšně osvědčila již na jiných našich scénách a nejnověji uplatní v italské slovní verzi ještě v milánské La Scala. Vývoj této výjimečně disponované pěvkyně a poněkud předčasný vzestup k úkolům velkého dramatického formátu měli jsme ostatně příležitost sledovat na brněnské scéně. Její Turandot patří k velkým výkonům.“ (Vinc. Straka, Pucciniho poslední dílo v brněnské opeře, Lidová demokracie, 1. 3. 1968)
„H. Janků promítá do pěveckého projevu zkušenost ze svých zahraničních hostování v této postavě a její hlasové zpodobení je velkorysé.“ (-p-, Brno uvádí Pucciniho Turandot, Poslední skladatelova opera opět na scéně, Svobodné slovo, 5. 3. 1968)
„Přestože Puccini Turandot nedokončil – zanechal operu v podobě geniální skizi – je jisto, že své místo v repertoáru vždycky najde. Ovšem za jednoho předpokladu, mají-li v souboru k dispozici představitelku pro náročný part titulní postavy. V Brně nemuseli jistě dlouho přemýšlet, kým Turandot obsadit, vždyť Hana Janků ji zpívala úspěšně již v Bratislavě, Drážďanech a Berlíně. Že ani v Brně nezklamala očekávání publika, nemusím zdůrazňovat. Je přímo fenomenální, s jakou jistotou se Janků pohybuje ve vysoké poloze, s jakou samozřejmostí ‚sází‘ jedno C za druhým. Jde přitom o nádherné veliké tóny, zpívané se vzácnou pěveckou kulturou. I představitelsky by tu byly všechny předpoklady, jenom na okraj chci poznamenat, že světlejší zabarvení hlasu předurčuje Janků především pro obor lyrický, což ovšem neznamená, že by se měla pěvkyně sama nějak omezovat.“ (Rudolf Rouček, Brněnská Turandot, Divadelní noviny, 27. 3. 1968)
„Hana Janků, která zpívala teprve v druhé premiéře (24. II.), je jistě výjimečná představitelka slavné postavy titulní hrdinky Pucciniho operního epilogu. Její hlas má barvu, sílu a nosnost, výšky pěvkyně jsou oslnivé. Janků má roli pozoruhodně vypracovánu i v dynamických odstínech, a dosáhne-li časem i takové výrazové kultury, jaké jsou její hlasové dispozice, bude to Turandot souměřitelná s největšími interpretkami této role.“ (Vilém Pospíšil, Turandot na velkém jevišti, Hudební rozhledy XXI, 1968, č. 7, s. 199)
Úroveň představení byla mimořádná, úspěch zasloužený a celková atmosféra společnosti v těchto prvních týdnech roku překypující nadějemi. Uvolněná, svobodná a další svobodu vyhlížející. Krásné jaro roku 1968 zachvátilo nejen Hanu Janků-Svobodovou, brněnskou kulturní veřejnost, ale celý národ.
Sotva měla čas vychutnat si chvilku pohody po premiéře. Soubor měl před sebou další pohostinská vystoupení, tentokrát v nové divadelní budově lipské opery. Slavilo se 10. výročí družebních vztahů obou uměleckých těles. Brněnští divadelníci, celkem dvě stě padesátičlenný soubor, nabídli ve dnech 11. a 12. března 1968 hned dvě s láskou pěstovaná díla. Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, s velkým ohlasem uvedené na Florentském hudebním máji, a Prodanou nevěstu, tak dobře „prodanou“ už na sklonku předchozího roku v Německé spolkové republice a v Lucembursku.
Ani lipští diváci nezůstali pozadu v přízni, s jakou své československé hosty přijali. Potlesk nebral konce, dlouhé referáty a spousty fotografií zaplnily mnoho deníků. Pozorné i obdivné hlasy kritiků patřily řadě sólistů, sboru, výpravě i režii. Vysoce byl hodnocen František Jílek, který se svým orchestrem mistrovsky zvládl Smetanovu hudbu jak v jejích temperamentních, tak v lyricky vroucích částech. Vysokého uznání se dostalo také Haně Janků-Svobodové.
„Dvě ‚hvězdy‘ bojovaly tento večer o palmu vítězství: Hana Janků-Svobodová jako Mařenka a orchestr Státního divadla v Brně, opět pod vedením Prof. Jílka. Hana Janků-Svobodová patří již dnes nepochybně k nejzářivějším pěvkyním našeho kontinentu. Toho večera připravila jako Mařenka svým jasným, nikoliv však ostrým a nenásilně vedeným, barevně mimořádně krásným, fenomenálně velkým hlasem, nezapomenutelný pěvecký zážitek. Avšak to, co předvedl Jílek se svým orchestrem, bylo neméně fascinující: perlivě lehce, průzračně, s ušlechtilou zvukovou kulturou téměř ve všech instrumentálních skupinách, zvláště u dechových nástrojů, řídil strhujícím, nikoliv však bezuzdným temperamentem Smetanovo mistrovské dílo, svěží jako čistá pramenitá voda. Vysoko se zvedaly v lipské opeře vlny nadšení.“ (Manfred Haedler, Nadšení pro brněnské hosty, Die Morgenpost, 15. 3. 1968)
„V souboru, důsledně zpívajícím s vysokou hlasovou kulturou, byla dominující silou Hana Janků-Svobodová. Její Mařenka, zbavená sebelítosti, byla ve shodě s názvem díla, svým zvučným, dramaticky zabarveným sopránem středem představení…“ (G. A., Oslavovaná „Prodaná nevěsta“, Union, 16. 3. 1968)
„Hana Janků-Svobodová zpívala Mařenku k dramatismu inklinujícím hlasem, Jiří Olejníček jako Jeník jí byl sympatickým partnerem… Za takto připravenou hudební slavnost se dostalo brněnské opeře mimořádného a srdečného potlesku.“ (Operní hosté z Brna, Sächsisches Tageblatt, 20. 3. 1968)
Ta pochvalná a povzbudivá slova si mohla přečíst až později. Čekala ji nejdůležitější role kariéry, italská Turandot. Podle smlouvy musela být v Miláně už 15. března.
(Pokračování)
Jitka Fukačová
