Patrick Lambert je velkým milovníkem a znalcem české hudby a bývalým hudebním redaktorem a dramaturgem BBC Radio Three. K jeho největším láskám vždy patřil Leoš Janáček. Přináší svůj osobní pohled na to, jak Britové poznávali hudbu „vzdálené země“.
Vzestup Janáčkovy slávy od skromných začátků
Rosa Newmarch a Mischa Léon.
Rosa Newmarch – Janáčkova anglická zastánkyně
Často se zapomíná na to, že Leoš Janáček své možná nejvíce národní dílo – Sinfoniettu (1926) – dedikoval jedné Angličance, pozoruhodné paní Rose Newmarch.
Tato žena v meziválečném období ve Velké Británii nadšeně propagovala československou hudbu. Vedena obdivem k nově vzniklému nezávislému Masarykovu státu pomáhala na jaře roku 1919 organizovat Československý festival v Queen’s Hall v Londýně. Účastnilo se ho mimo jiné Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení moravských učitelů a orchestr Národního divadla v Praze. V témže roce ji Karel Kovařovic pozval do Prahy, kde měla možnost vidět Její pastorkyni. Bylo to pro ni jako zjevení a brzy dospěla k názoru, že Janáček je jedním z největších a nejoriginálnějších tvůrčích géniů nejen v Československu, ale v celé Evropě. Osobně se s tímto hudebním skladatelem seznámila v dubnu 1922 během své návštěvy v Brně, kde shlédla Káťu Kabanovou. Následně byla stejně neúnavná a energická při uvádění Janáčkovy hudby pro britské publikum, jako on při jejím komponování, i když si byla vědoma toho, že Janáčkův vysoce individuální projev, založený na hlubokém studiu nápěvků mluvy, znamená velkou výzvu pro anglické interprety i posluchače. Šest měsíců po jejím setkání s tímto moravským mistrem Rosa Newmarch statečně představila Zápisník zmizelého londýnskému publiku ve druhé ze svých dvou veřejných přednášek o československé hudbě, konaných ve Wigmore Hall. V jazyce originálu jej přednesl dánský tenorista Mischa Léon, kterého Rosa Newmarch poslala nastudovat toto dílo do Brna s jeho skladatelem.
Janáček: Sinfonietta, rukopis.
Málo vnímavá kritika
Po své přednášce spojené s recitálem Rosa Newmarch podala Janáčkovi zprávu, že Zápisník se setkal se značným ohlasem veřejnosti, když už nebyl doceněn kritikou v novinách:
Viděla jsem, že krásný přednes pana Mischy Leóna dojal mnoho lidí k slzám… Co se týče tisku, právě teď jej zastupuje skupina beznadějně hloupých, úzkoprsých a umanutých šovinistů… Ale jsem si jista, že byste byl spokojen s ideálním způsobem, jakým bylo vaše dílo prezentováno veřejnosti; a to je jen začátek bitvy. Netřeba zdůrazňovat, milý Mistře, že i kdyby všechny noviny světa vaši hudbu nepochopily, nezměnilo by to pranic na mém přesvědčení, že jste v současné době jedním z největších skutečně původních tvůrčích hudebníků v Evropě. To jsem říkala včera a budu to říkat dál ad libitum. (28. října 1922)
Janáčkovu brněnskému nakladateli Pazdírkovi napsala v podobném duchu:
Myslím, že písňový cyklus našeho drahého Mistra Janáčka na moje publikum hluboce zapůsobil. Mnoho lidí mi po přednášce přišlo říci se slzami v očích, jak hluboce je tato nádherná hudba dojala. Sir Henry Wood prohlásil, že nikdy nic podobného neslyšel. Mischa Léon při své interpretaci podal skvělý výkon a můj sbor mladých dam zpívající za mřížkou působil vzdáleným a nadpozemským dojmem. Ale musím říci, že tisk se zachoval velmi hanebně. Co si pamatuji, ještě nikdy jsme neměli tak nekompetentní a úzkoprsý hudební tisk jako právě teď. Bylo tam hodně novinářů, ale dozvěděla jsem se, že mezi nimi existovalo jakési mlčenlivé spiknutí. Chtěli tím zazdít mne s mojí „anti-britskou propagandu“, jenže tím zazdili sami sebe a připravili se o možnost přijít s nějakým svým inteligentním pohledem. Ale Mistra Janáčka pominout nemohou. Jeho hudbu budou muset přijmout, dříve či později, protože se vyznačuje geniální kvalitou. Toto je pouze začátek kampaně. Veřejnost bude chtít slyšet víc. Kdyby tak měl Mistr nějaké orchestrální dílo, dokázala bych ho dostat na program Symfonických koncertů. (31. října 1922).
Henry Wood s Janáčkem.
Jako oficiální autorka slova k programu Symfonických koncertů Henryho Wooda v Queen’s Hall byla Rosa Newmarch v dobré pozici, aby ovlivnila obsah programu těchto koncertů. Sama sebe žertem nazývala hybnou silou. Netrvalo dlouho a Henry Wood uvedl orchestrální baladu Šumařovo dítě, i když, jak jinak, na kritiky neudělala valný dojem:
Jak bylo celkem pravdivě uvedeno v programu, balada pana Janáčka se pouze snaží být jasnou a přitažlivou programní hudbou. Na to se dá říci jedině to, že pouhá snaha hudbě nestačí. (The Times, 5. května 1924)
Janáčkova návštěva Londýna
Rosa Newmarch se tím nedala nijak odradit a jejím dalším krokem v „boji“ o Janáčka bylo zajistit pro něj oficiální pozvání k návštěvě Anglie; Janáček byl první český skladatel, který měl být takto vyznamenán po Dvořákovi v roce 1884. Janáčkova návštěva se uskutečnila na jaře roku 1926. V uvítacím výboru byl Sir Henry Wood i jeho kolega dirigent Adrian Boult a skladatel Ralph Vaughan Williams, kteří byli oba okouzleni operou Příhody Lišky Bystroušky, kterou slyšeli na Pražském mezinárodním festivalu v roce 1925. Během Janáčkovy návštěvy Londýna se ve Wigmore Hall dne 6. května konal jeho komorní recitál, kde zazněla Houslová sonáta, Pohádka, Smyčcový kvartet (Kreutzerova sonáta) a Mládí. Janáček ironicky poznamenal v dopise Kamile Stösslové: „Co se tu ode mne hraje, je pěkná hudba; pro ty klidné Angličany jako stvořená.“ (1. května 1926). Janáček by byl raději, kdyby byla nějaká jeho opera inscenována na divadle, ale Rosa Newmarch mu taktně vysvětlila, že tato naděje je trochu nerealistická, protože byl prakticky neznámý: „Obávám se, že se budeme muset spokojit se skromnými začátky.“ Nakonec došlo k tomu, že tento proces zbrzdila generální stávka, a koncert Janáčka dost zklamal. Připadalo mu, že diváci i interpreti jsou příliš chladní, příliš korektní. Přisuzoval to vlivu okolního moře, že přispívá k ředění a omezení emocí! Došlo k dalšímu zklamání: stávka Janáčkovi zabránila odcestovat do Oxfordu, kde měl obdržet čestný doktorát, který mu univerzita chtěla udělit. Byl nicméně nesmírně vděčný Rose Newmarch za to, že se jej tak energicky zastává: „Jsem až překvapen, co jeden člověk může dobrého vykonat. Věřte, že na to nestačí kolikrát celé společnosti, co ona dokáže,“ prohlásil ve svém projevu a vrátil se domů s ujištěním, že je reálně možné, že Její pastorkyňa bude inscenována v Londýně. Po pravdě řečeno to trvalo dalších 30 let, než se pod taktovkou Rafaela Kubelíka dne 10. prosince 1956 uskutečnila její britská premiéra v Royal Opera House, Covent Garden.
Sinfonietta
Bezprostředně po Janáčkově návštěvě Londýna od něj Rosa Newmarch dostala skvělou zprávu. Povzbuzen jejím úsilím probudit nadšení pro jeho hudbu a překonat to, co nazval konservatismus hudební mysli anglické, jí Janáček v dopise informoval, že se rozhodl jí věnovat své nejnovější orchestrální dílo. Takto mu odpověděla:
Nemohu vám dost poděkovat za to, že jste mi věnoval Sinfoniettu! Jsem nesmírně hrdá na tu čest, protože, víte, drahý Mistře, já jsem přesvědčena o vašem velkém a jedinečném významu. Není to otázka názoru: Já to cítím v kostech, že vaše hudba je velká hudba. Proto je radost s ní být spojována. (28. února 1927).
Do roka tato energická Janáčkova přítelkyně zařídila britskou premiéru Sinfonietty:
V pátek 10. února dirigoval Henry Wood vaši Sinfoniettu na koncertě určeném k živému rozhlasovému přenosu v Queen’s Hall. Moje Sinfonietta byla skvěle zahraná; trumpety a pozouny a tuby byly opravdu vynikající. Sir Henry, který je velmi potěšen originalitou a svěžestí této skladby, ji velmi pečlivě nastudoval. Já jsem byla velmi hrdá na to, že je věnována mně… Ale naši kritici se vyznačují směsí hlouposti a strachu. Na zkouškách se zdálo, že se jim vaše hudba velice líbí, ale pak, když o ní měli něco napsat, nikdo neměl odvahu vyjádřit svůj názor! Tihle pánové se bojí všeho nového! Ale přesto to bylo pro vás vítězství… počet hráčů potřebných pro žesťovou sekci bude nepochybně představovat překážku při hraní v provinciích, ale jsem si jistá, že ji Sir Henry zase uvede, až se naskytne nějaká příležitost. V každém případě hodně přispěla k tomu, že vaše sláva zde roste. Teď budu pracovat na uvedení Mše, jen co mi ji Universal Edition pošle. (13. února 1928).
Rosa March splnila slovo a Glagolská mše, zpívaná v jejím vlastním překladu, zazněla v premiéře 23. října 1930 na Norwichském festivalu pod taktovkou Sira Henryho Wooda a o pět let později se dočkala prvního rozhlasového přenosu přímo z nových studiových prostor BBC v Maida Vale, kde orchestr BBC dirigoval Sir Henry (28. června 1935). Sir Henry také dne 16. října 1928 v Londýně provedl premiéru Tarase Bulby na zvláštním československém koncertě v Queen’s Hall.
Vzhledem k tomu, jak velice si Rosa Newmarch dedikaci Sinfonietty zasloužila, je politováníhodné, že i když se její jméno objevilo na titulní straně partitury v prvním vydání Universal Edition z roku 1927, už se nikde nevyskytuje v revidované verzi vydané nakladatelstvím Eulenberg 50 let po skladatelově smrti. Je také smutné, že po všech snahách Rosy Newmarch o publicitu Janáčkovy hudby během celého jeho života hlavní hudební kritik Timesů H. C. Colles v Janáčkově nekrologu napsal, že angličtí hudebníci mají pouze zběžně povědomí o Janáčkově hudbě a že krom toho průměrný anglický hudebník neprojevil žádnou velkou ambici Janáčka lépe poznat. (18. srpna 1928)
Role BBC
Během zbývajících předválečných let to byli hlavně hostující čeští hudebníci, kteří hráli Janáčka, a poměrně často je v tom podpořila BBC vysíláním jejich nahrávek. 1. kvartet (Kreutzerova sonáta) byl poprvé vysílán v prosinci 1928 v provedení Zíkova kvarteta, 2. kvartet (Listy důvěrné), který tehdy existoval jen v rukopise, zazněl v podání Pražského kvarteta v listopadu 1936 a Klavírní sonáta (1. X. 1905) byla provedena Rudolfem Firkušným v jeho debutu ve vysílání BBC dne 21. prosince 1937. Téhož roku byla Česká filharmonie na turné v Británii s třiadvacetiletým Rafaelem Kubelíkem zastupujícím Václava Talicha. Na svém koncertu na rozloučenou v Londýně dne 29. října 1937 hráli Tarase Bulbu. Kritik listu The Musical Times nebyl příliš nadšen:
Taras Bulba, který myslím zazněl v Anglii jen jednou předtím, je pro tohoto skladatele s neklidným mozkem dost charakteristický. Nápady se mu jen hrnou a posluchač musí být stále ve střehu, aby je strávil, i když ve svém souhrnu nakonec nedospějí k ničemu jinému než jen k pouhé posloupnosti.
Role, kterou sehrála BBC při zvyšování povědomí o Janáčkově hudbě, nebyla plně doceněna, a to i přesto, že její vysílání slyšelo daleko více posluchačů, než kolik by naplnilo koncertní sál nebo operní dům. Na začátku února 1939 požádalo BBC Radiojournal v Praze, aby umožnil živý studiový přenos koncertu české hudby s Talichovým orchestrem pod jeho vedením, naplánovaný na den 23. dubna. Navzdory tomu, že měsíc před jeho konáním došlo k německé okupaci, se toto vysílání uskutečnilo. Na koncertě zazněla Talichem aranžovaná svita z Lišky Bystroušky. V časopise BBC The Listener vyšel celostránkový článek pod názvem „Velký český skladatel“. Jeho autorem byl pětadvacetiletý Wilfrid Mellors, jehož učebnice Man and His Music [Člověk a jeho hudba] (publikovaná roku 1962) se o čtvrt století později stala doporučenou četbou nás, studentů hudby na Trinity College v Dublinu. Wilfrid Mellors pak působil jako profesor hudby na York University a jako externí zkoušející byl přítomen na mé státní závěrečné zkoušce. Jeho článek byl pozoruhodně citlivý, když se vezme v úvahu, že jediná literatura o Janáčkovi, která tehdy v angličtině existovala, byl příspěvek Rosy Newmarch ve známé hudební encyklopedii Grove’s Dictionary (její kniha The Music of Czechoslovakia [Československá hudba] s kapitolou o Janáčkovi se teprve připravovala k vydání) a žádné gramofonové nahrávky jeho hudby nebyly k dispozici. Leoš Janáček byl podle jeho názoru jedním z velkých Originálů:
Janáčkův způsob vyjadřování je sui generis ve svých projevech, a to tak úplně, že byl odmítnut jako nekompetentně neohrabaný. Takové hodnocení je stejně tak ignorantské jako impertinentní; člověku se teoreticky nemusí Janáčkova hudba líbit, protože vyžaduje znepokojující změnu orientace na straně posluchače, ale popírat její jistotu a originalitu záměru je hloupé, protože Janáčkova technika prozrazuje jednoznačnou sebedůvěru génia… V této zemi je Janáček prakticky neznámý a pravděpodobně tomu tak bude i nadále, protože zatímco jiní solitérní umělci jako Delius a Sibelius měli své Beechamy [dirigent Sir Thomas Beecham], Janáček si žádá víc – operní scénu ekonomicky a esteticky schopnou prezentovat jeho tvorbu. Ta ignorance je politováníhodná, protože Janáčkova hudba, ačkoliv je převážně ponurá, je silná s rázností hrdé a původní mysli. Ať veselá nebo bolestná, hudba tak humanisticky upřímná jak technikou, tak náladou posiluje lidského ducha; a dnes je nám této posily ještě více zapotřebí, než když před 10 lety Janáček zemřel.
Naštěstí vyhlídky Janáčkových oper na anglické provedení nakonec nebyly tak chmurné, jak předpokládal Mellors. V roce 1951 přispěchala na pomoc v Londýně působící Sadler’s Wells Company z Rosebury Avenue, která uvedla první inscenaci Káti Kabanové pod taktovkou mladého Australana Charlese Mackerrase. Mezitím BBC připravila půdu svými četnými relacemi, které byly tehdy živé, pokud nešlo o gramofonové nebo zahraniční rozhlasové nahrávky.
Role Rafaela Kubelíka
Velmi brzy po válce, v lednu 1946, byl Rafael Kubelík pozván do Londýna, aby dirigoval Symfonický orchestr BBC na dvou veřejných koncertech, z nichž druhý, uváděný v Lidovém paláci na Mile End Road, měl být zakončen Janáčkovou Sinfoniettou. Nicméně dokonce i v Londýně byl problém najít dost žesťových hráčů, a tak přestože bylo toto Janáčkovo dílo již ohlášeno v Radio Times, nezbylo než jej nahradit Vltavou a čtyřmi Slovanskými tanci. BBC to napravila o 10 měsíců později, kdy se Kubelík vrátil, aby provedl Sinfoniettu v Royal Albert Hall (13. listopadu 1946). Kubelík začal být se Sinfoniettou úzce spojován, a pak dirigoval další koncerty BBC v únoru 1949 a v květnu 1953, kdy v rubrice Hudební deník Radio Times uvedlo následující:
Janáčkova Sinfonietta se strhujícími krajními větami, které vyžadují soubor 12 trubek, by se měla stát vrcholem týdne, jak to vědí ti, kdo vlastní Kubelíkovu nahrávku tohoto díla. V Janáčkovi máme málo známého skladatele, který může hodně přispět k našim hudebním zážitkům.
Zmíněnou nahrávku natočil Kubelík s Českou filharmonií v Praze v říjnu 1946 u příležitosti 50. výročí tohoto orchestru (HMV C3573-75; CD Testament SBT 1181). Byla to první Janáčkova nahrávka, která se stala všeobecně dostupnou ve Velké Británii, a přes nechápavou recenzi v časopise The Gramophone (květen 1947) tato gramofonová deska dosáhla vysokého nákladu, čemuž pomohlo to, že byla vydána v méně drahé fialové edici HMV. Kubelíkova popularizace Janáčkovy hudby v tomto poválečném období byla dalekosáhlá. Další vysílané nahrávky zahrnovaly Tarase Bulbu (květen 1951), Glagolskou mši (květen 1952) a premiéru skladby Amarus (květen 1954).
Cesta k přijetí oper
V roce 1948 BBC připomnělo 20. výročí Janáčkova úmrtí vysíláním následujících českých rozhlasových nahrávek: Její pastorkyňa v provedení Karla Nedbala (8. a 27. července), Káťa Kabanová v provedení Břetislava Bakaly (28. prosince) a Glagolská mše v provedení Rafaela Kubelíka (1. října), a záznam z Kubelíkova Janáčkovského koncertu uvedeného na festivalu Pražské jaro 5. června, měsíc před jeho emigrací na západ. Tyto důležité rozhlasové přenosy se opět dočkaly reakce v celostránkovém článku v časopisu The Listener (17. června), jehož autorem byl tentokrát Gerald Abraham, který byl stejně jako Rosa Newmarch specialistou na slovanskou hudbu. Gerald Abraham toho roku navštívil festival v Praze a byl ohromen cyklem Janáčkových oper uvedených v Národním divadle v Brně. Obdivoval mimořádnou rozmanitost Janáčkových témat, ale cítil, že pro anglickou produkci by se za některé z těchto oper muselo zvlášť prosit:
Přestože Liška Bystrouška a opera Z mrtvého domu jsou dokonale exportovatelné, zřejmě by nebylo vhodné je exportovat do země, která ještě nepoznala Janáčkovo obecně uznávané mistrovské dílo Její pastorkyňa. Až se naše operní veřejnost seznámí s Její pastorkyňou a Káťou Kabanovou a začne si uvědomovat, že Janáček je jedním ze tří nebo čtyř velkých operních-skladatelů 20. století, bude dost času rozšířit jejich znalosti o něm a představit jim fantastickou, symbolickou zvířecí operu i ponurou operu s prakticky výhradně mužským obsazením.
Byla to moudrá a prorocká slova!
Petr Kadlec
(iniciace, redakce, editace, překlad)
