Od sedmdesátých let jsem obdivoval hlas Luciana Pavarottiho (12. 10. 1935 – 6. 9. 2007). V oblasti opery 2. poloviny 19. století a prvních dvou dekád 20. století je dosud nepřekonaný, a to včetně pestrého vějíře od Kaufmanna a Bernheima až po domácí stoupající hvězdičku Daniela Matouška. Glosu k jeho výročí jsem uveřejnil na počátku tohoto roku, nyní ji (aktualizovanou) vědomě publikuji znovu, neboť je únavné poslouchat pokusy vyrovnat se mu a vidím zatím jen tenorový úhor.
Fota Decca.
Je v genech lidstva opírat se o výročí a milníky. Nejinak je tomu v umění. Minulý rok byl plný českých výročí a na piedestalu byl Bedřich Smetana. Rok 2025 byl klidnější, ministerstvo kultury, pokud vím, si dalo pro obecnou nadstandardní podporu klasické hudby tacet, nicméně záminek pro slavení bylo hodně. Jestliže například v trojkových letech oživnou wagneriáni a verdiáni, v šestkových se probudí byznys kolem Mozarta, v nultých akceleruje vše kolem Beethovena, v roce 2025 ovládly Rakousko, Evropu a možná i svět Straussovy valčíky. Velký rok měli milovníci staré hudby – Bach, Palestrina, Perotinus… – i milovníci hudby Maurice Ravela atd. Jakkoliv zažívá ruská kultura nedobrý čas, výročí Dmitrije Šostakoviče bylo připomenuto v Evropě, Americe i v Česku velmi důstojně (ostatně údajně nepatří mezi oblíbené umělce diktátora Putina).
Nevím, jak Česko, ale Itálie, Metropolitní opera New York, hlavní evropská hudební centra… a určitě firma Decca Records… mohutně oslavily výročí narození Luciana Pavarottiho. Mezi 60. až 80. lety minulého století to byl nejzajímavější tenorový hlas světa, který je dodnes idolem milionů lidí a cílem stovek tenorů, hlavní propagátor krásného zpěvu, majitel nejen geniálního hlasu, jehož význam bych přirovnal k Enricu Carusovi, ale i velkého srdce, jehož celoživotní vášní bylo rozdávat lidem radost.
Když dosáhl všeho, co pěvec může, zpíval na nejlepších operních scénách a prodal miliony nahrávek a získal si srdce desítek milionů lidí, rozhodl se vstoupit na nebezpečnou půdu megaprodukcí, nejdříve sám, potom pod hlavičkou Tří tenorů a nakonec, když už pro něj vydělávání peněz nebylo důležité, vymyslel nový formát benefičních koncertů – Pavarotti & Friends, kdy v letech 1992 až 2003 lákal do rodné Modeny hvězdy populární hudby. Výtěžek z akcí byl věnován na humanitární účely, včetně mezinárodní pomocné agentury War Child a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jenž měl tehdy ještě vysoký kredit. (Prahu navštívil dvakrát, bohužel za svým zenitem: v prosinci 1996 zpíval v holešovické hale na Výstavišti, ještě smutnější byl jeho recitál s klavírem v dubnu 2005 v Sazka Areně, dnešní O2 Arena.)
Jeho koncerty pro statisíce lidí a ještě více polyžánrové produkce v Modeně byly kritikou (včetně české) nemilosrdně odsuzovány, nicméně je nesporné, že část lidí skutečně podnítily zkusit klasickou hudbu nebo aspoň do jejího světa nahlédnout a že miliony dolarů podpořily charitativní projekty včetně pomoci válkou postižených dětí. Zajímalo by mě, kolik milionů věnovaly charitě dnešní koncerty různých rádoby tenorových formací, klasických a popových umělců a kolik peněz umělců podpořilo děti na Ukrajině… Navíc Pavarottiho crossoverové koncerty v Modeně měly vždy světovou uměleckou úroveň, což o dnešních napsat nemohu. Jsem rád, že nám minulé století dalo umělce jako byli například Pavarotti (alias Big P), Caruso, Menuhin, Bernstein, Mehta, Rostropovič…
Luboš Stehlík
