Po Balíčku 1 (https://www.polyharmonie.cz/balicek-1-warneri/) nabízím balíček s českými jistotami – interpretačními i kompozičními. Nejlepší z mého výběru se mi jeví Mozart – The String Quintets (Radioservis). Je to úspěšný pokus o vstup do světové mozartovské fonotéky. Kompletních nebo téměř kompletních nahrávek Mozartových smyčcových kvintetů je vzhledem k oborové vyhraněnosti relativně hodně. Vyhledal jsem 19 projektů, i když je možné, že je jich víc. Jsou mezi nimi slavná jména i jména u nás neznámá. Jistě nejslavnější je Amadeus Quartet s violistou Cecilem Abramowitzem, jejichž komplet má velmi osobitý rukopis, ale v některých parametrech (čtení rukopisu, tempa, agogika, styl) je diskutabilní a poplatný době, tedy je to dávná historie. Značné výhrady mám k nahrávkám Budapest Quartet – Walter Trampler (Sony), Guarneri Quartet – Ida Kavafian (Sony); dílčí výhrady bych měl k projektovému ansámblu Capuçon, Ibragimova, Caussé, Henino, Hagen (Belveder) a Auryn Quartet – Nobuko Imaii (Tacet). Jen pokusem o autentický výklad je nahrávka Kuijken Quartet – Ryo Terakado (Denon). Líbí se mi nahrávka Nash Ensemble (Hyperion/La Dolce), ovšem referenční a historicky vrcholný je analogový nadčasový komplet Grumiaux Tria, Arpada Gerencze a Maxe Lesueura (Philips), který však poněkud „zápasí“ s repeticemi. Nejlepší provedení Mozartových smyčcových kvintetů je nahrávka Ebène Quartet a violisty Antoina Tamestita (Erato), bohužel jde jen o KV 515 a 516.
Do této konkurence odvážně vstoupilo současné obsazení Janáčkova kvarteta – Miloš Vacek, Richard Kružík, Jan Řezníček, Lukáš Polák (v KV 174 Břetislav Vybíral). Kromě odvahy a nadšení je hodná pozornosti unikátní fluktuace na postu první a druhé violy, které nerozumím a kterou obsadili často vynikající houslisté (KV 174 – Bohuslav Matoušek, 406 – Jiří Pospíchal, 515 – Libor Meisl, 516 – František Souček, 593 – Josef Špaček, 614 – Jakub Fišer). Kvalita zvuku je určitě jiná než u Ebenovců, výklad hudby i technika také. S nadsázkou bych mohl napsat, že české pojetí je „vřelejší“, nicméně zmíněnou fluktuací není zvuk jednotný, celkový dojem je u nahrávek Erata opojnější. Je však těžké konkurovat primáriovi Pierru Colombetovi a superviolistovi Tamestitovi. Mimochodem pro oba soubory a nahrávky platí slova Pierra Colombeta: „Když se k souboru připojí pátý člen, je to vždy důvod k oslavě, zejména pokud se jedná o další violu, která dodává středním hlasům větší kulatost a teplo: zvuk roste na substanci a živosti – kvarteto získává úžasný doplněk.“ Každopádně i komplet Radioservisu je „zářivý a energický, vyzařující eleganci a půvab“. V nahrávce Radioservisu mě nejvíce zaujaly kvintety 516, 593 a 614. Janáčkovo kvarteto sice zatím není kvalitou na stejné rovině jako Ebène Quartet, ale jejich nahrávku stoprocentně stojí za to poznat a je určitě o třídu zajímavější než historický komplet Talichova kvarteta s Karlem Řehákem (Calliope). Určitě je to tip pro předvánoční uvažování.
Stříbrnou medaili bych udělil titulu Soňa Červená – Operní recitál, který letos vydala společnost Radioservis ke 100. výročí narození legendární pěvkyně a herečky. Najdete zde české a německé (rozuměj NDR) nahrávky z z let 1954 až 1961. (Nahrávky z doby po emigraci na Západ byly asi pro vydavatele nedostupné, což je škoda.) Její barevně mimořádný mezzosoprán pěvecky i herecky virtuózně zvládal Mozarta (Figarova svatba, Titus), Rossiniho (Lazebník sevillský), ještě lépe Offenbacha (Hoffmannovy povídky), Saint-Saënse (Samson a Dalila) a Bizeta (Carmen). Charakterní jsou Verdi (Trubadúr, Maškarní ples), Čajkovskij (Piková dáma, Evžen Oněgin), Rimskij-Korsakov (Sadko) a Borodin (Kníže Igor). Budoucí směřování hlasu naznačuje Wagner (Zlato Rýna). Problém mám s Gluckem (Orfeo ed Eurydice) a Monteverdim (Korunovace Poppey). Dlužno dodat, že árie z Mozartova Tita, Rossiniho Lazebníka a Verdiho Trubadúra vyšly na CD poprvé. Německé nahrávky dirigoval Horst Stein, nicméně Knížete Igora a Evžena Oněgina mladý Kurt Masur. Hlas Soni Červené patřil v 50. až 70. letech mezi českými pěvkyněmi k nejlepším a její odkaz před rokem 1989 a po něm k hudebním klenotům 20. a počátku 21. století. Hommage Radioservisu finančně podpořil Nadační fond Soni Červené. Dodávám, že je to čtvrtý originální titul věnovaný pěvkyni: Gustav Mahler – Soňa Červená, Stýskání zakázáno, Soňa Červená – melodramy.
Bronzová medaile patří dle mého mínění Stamicovu kvartetu (Jindřich Pazdera, Josef Kekula, Jan Pěruška, Petr Hejný), které letos přidalo nový kamínek do pestré diskografie Vítězslava Nováka. Po roce 2010 jsem začal mít pocit, že soubor se zářivou minulostí začal stagnovat, přestože jejich komorní festival Euroart si doposud drží vysokou úroveň, a že jej válcuje mladá konkurence. Nicméně se zdá, že jsem se asi zmýlil… Hlavní technickou zprávou je, že nahrávka tří smyčcových kvartetů (opusů 22, 35 a 66) je prvním nahrávacím kompletem! Obsah mě překvapil vedle skvělé romantické hudby mladistvou interpretací, nadhledem, propojením tektonických oblouků s péčí o detaily, odstíněním nálad, jasným názorem. Jakoby společenství čtyř hudebníků zažívalo renesanci nebo aspoň vzpomínku na nejlepší okamžiky minulosti. Ocenění zaslouží nejen Stamicovci, ale ediční péče Supraphonu.
Jméno klavíristy Norberta Hellera zcela míjí hlavní pole české klasické hudby, neboť nedokázal proniknout mezi špičku ostré domácí konkurence, ačkoli by na to měl (například Igor Ardašev). Přitom patří mezi jistoty české hudby. Je za ním velmi zajímavá nahrávací stopa. Vydal několik pozoruhodných projektů – s Gabrielou Demeterovou komplet Mozartových houslových sonát, Brahmsovy houslové sonáty s Petrem Macečkem, Beethovenovy violoncellové sonáty s Ludovítem Kantou, Schubertovy klavírní sonáty nahrané na hammerklavier Konrada Graffa na zámku Libochovice. Záslužný je jeho vklad do mezinárodního hudebního festivalu Mladá Praha. Nedávno vydal vlastním nákladem komplet sonát pro klavír a housle Ludwiga van Beethovena. Jeho partnerem je Roman Fedchuk, jméno u nás téměř neznámé, takže stručný profil. Narodil se na Ukrajině, už v 11 letech hrál Mendelssohnův Houslový koncert e moll s Lvovskou filharmonií, uspěl například v soutěži Pražského jara (1992), Hummelově konkurzu (1993), vedl Moskevské sólisty, byl koncertním mistrem Orchestra Sinfonia di Milano Giuseppe Verdi, nahrál mimo jiné Bachovy houslové koncerty a houslovou Fantazii Eduarda Nápravníka, jenž měl silný vztah k carskému Rusku… Beethovenský komplet by nemohl vzniknout bez pomoci Paula McNultyho a jeho hammerklavieru Graf, FF-f4 (model cca 1819). Nahrávka je v rámci možností technicky uspokojivá (režie – Jan Svejkovský, zvuk – Aleš Dvořák, příprava klavíru – Petr Šefl), dojem z interpretace je velmi dobrý, přičemž akcent bych položil na klavír; pan Heller určitě patří mezi přední evropské mistry hammerklavieru. Houslista ovládá nástroj mistrovsky, nicméně znám v houslovém Beethovenovi řadu slyšitelně lepších mužů a žen (z poslední doby třeba Isabelle Faust s Alexanderem Melnikovem). Když jsem cyklus poslouchal, měl jsem pocit, že umělci nemají stoprocentně jasno v paradigmatu, jestli je to cyklus pro klavír a housle nebo housle a klavír. (Jenže takových koncepčně difúzních nahrávek není málo. Vzpomínám si například na beethovenský komplet Anne-Sophie Mutter.) Celkový dojem je však příjemně uspokojivý. Asi nejvíce se mi líbila Sonáta F dur, op. 24. Booklet je pouze anglický. Na designu a typografii je bohužel znát limitující rozpočet. Nicméně hlavní je hudba.
Společnost Jana Kubelíka (SJK) patří mezi nejaktivnější česká hudební sdružení. Jejím motorem je houslista Miroslav Vilímec, člen skupiny prvních houslí České filharmonie. Spolek vydal dosud myslím sedmnáct nahrávek, mimo jiné Czech Violin Pieces, Violin Concertos – Jan Kubelík, Jan Kubelík – Violin Compositions, František Ondříček – Legendary, František Ondříček – Famous Czech Violinist (www.sdmusic.cz/jankubelik/). Pan Vilímec je iniciátorem a realizátorem i letošní novinky Joseph Bologna – Chevalier de Saint Georges – Works for 2 Violins and others. Dalšími aktéry jsou jeho syn Libor Vilímec (také člen České filharmonie), violoncellistka Dominika Weiss Hošková a Harmonia Praga s dirigentem Štefanem Britvíkem. Mimochodem Miroslav Vilímec před časem nahrál všech 14 skladatelových koncertů!
S hudbou Josepha Bologni (1745-1799) jsem se poprvé setkal před několika lety na nahrávce Renauda Capuçona pro label Erato, kde byl doplňkem k Vivaldimu, přičemž mě jeho hudba zaujala více než Čtvero ročních období. Cédéčko SJK zaujme nejen svěží eklektickou, graciézní hudbou, ale i tím, že zde najdete sedm světových nahrávacích premiér, konkrétně šest sonát pro dvoje housle a Trio C dur pro dvoje housle a violoncello. Podstatným doplňkem je Symphonie Concertante pro dvoje housle a orchestr G dur, jež by se ale při své průzračnosti jistě obešla bez dirigenta. Ačkoli hudba „pouze“ potvrzuje vysoký standard francouzské instrumentální hudby druhé poloviny 18. století a nedosahuje úrovně Haydna či Mozarta, je báječná. Osvěžující muzika v interpretaci, která je zábavnější než od velmistra Capuçona. Nejvíce mě zaujalo Trio C dur. Příjemnou barvu nahrávek podporují kvalitní sólové nástroje: Nicolas Lupot, Přemysl Otakar Špidlen.
Součástí skladatelsko-muzikologického projektu Štědroň 2025 je retrospektivní nahrávka Vladimír Štědroň – Výběr z komorní a orchestrální tvorby, jež vyšla díky Stanislavě Střelcové. Vladimír Štědroň (1900-1982) má na rozdíl o desítek jiných skladatelů štěstí, že má tak zapálené potomky, kteří chtějí, aby jeho hudba (aspoň občas) žila. Předně je to úžasná rodinná dynastie – Miloš byl violistou, Bohumír muzikolog, klavírista a učitel, Jan houslista, Miloš ml. je současnou legendou Brna (skladatel, muzikolog, učitel, šiřitel hudby)… Všechny nutné informace najdete na adresách vladimirstedron.com a stedron2025.cz, takže se letmo zaměřím jen na hudbu a interpretaci. Jeho hudba je originálním amalgánem různých vlivů – pozdní romantismus, Janáček, meziválečná syntéza, folklorismus, prvky jazzu atd. Blízký mu byl svět miniatur, menší vokální, komorní a orchestrální formy. Pro vizitku byly vybrány Furiantová předehra, Variační fantazie, Burleska, půvabná Malá domácí suita pro dvoje housle a violu, jež tíhne k hausmusik 19. století, vokální Svítání, velkolepá symfonická partitura Přeludy, skvěle zahraná pod vedením Otakara Trhlíka Filharmonií Brno. Báječní však byli i Libuše Domanínská a členové původního obsazení Janáčkova kvarteta z roku 1962. Je to nejzajímavější kompoziční vizitka, jakou jsem letos slyšel. Vladimír Štědroň bezpochyby patří mezi jistoty české hudby 20. století.
Luboš Stehlík
