Nedávno mi napsala jedna studentka, že píše absolventskou práci, která se týká současných trendů v hudební žurnalistice/publicistice, spojuje v ní „své hudební vzdělání a vzdělání v rámci mediálních studií a žurnalistiky“. V rámci „minivýzkumu“ objevila Polyharmonii, našla si na mě spojení a požádala mě o zodpovězení kolekce otázek. Prý by to mohlo být zajímavé, protože „je novým projektem“. Jelikož jsem v posledních třech letech odtržen od světa mladých lidí a chtěl jsem do něj opět nahlédnout, rád jsem souhlasil. Formulace otázek a koneckonců i moje reakce jsou pro 21. století natolik příznačné, že jsem se rozhodl část digitálního rozhovoru zveřejnit. Tazatelce tímto virtuálně děkuji a přeji do života vše dobré!
Mohl byste více přiblížit „projekt“ PolyHarmonie?
Myšlenka na založení nezávislého digitálního „projektu“ (použil bych spíše sousloví „digitální platforma“) mě napadla v době covidu. Technicky mi jej připravily moje internetově zdatné děti v roce 2023, formu jsem začal naplňovat na konci stejného roku po skončení mé třicetileté mise v časopisu Harmonie, oficiální rozjezd nastal v lednu 2024.
Jsem přesvědčen, že hudební publicistika trpěla a trpí malou konkurencí a Polyharmonie ji maličko, leč viditelně zvyšuje. (Úroveň hudební publicistiky a její zákulisí by však byly tématem pro jinou diskusi.) Cílem je tedy vylepšovat míru konkurence, nabídnout jiný formát (netradiční pohledy, názory), než „tovární“, který teď převažuje, kdy je na prvním místě rychlost a kvantita.
Setkávám se s pojmy hudební žurnalistika, hudební publicistika, hudební kritika, často používané ve stejném významu? Jak byste je definoval?
Pod sousloví hudební publicistika řadím vše, co vzniká v mediálním prostoru (recenze, reflexe, eseje, glosy, populárně odborné články různého druhu, zpravodajství, rozhlasové, televizní a jiné formáty, tiskové firmy…). Publicistika je pro mě v praxi totéž co žurnalistika. Zcela jiným světem publicistiky jsou muzikologické studie a jiné vědecké práce, knihy různého typu…
Jakou roli by měla hudební žurnalistika/publicistika/kritika plnit?
Být mediálním zrcadlem výseku hudebního života, kritickým, nezávislým, odborně fundovaným, ale přitom lidským. Ale opět – jiné meritum má obecně publicistika, jiné kritika. Navíc jiná je publicistika rozhlasová (výjimečně televizní), internetová, jiná na specializujících se webech.
V jednom facebookovém postu jste uvedl, že Polyharmonie se bude selektivně reflektovat hudební život a nahrávací průmysl. Narážím zde na tu selektivitu – má hudební žurnalistika plnit roli jakéhosi gatekeepera a vybírat, o čem bude referovat, nebo se má snažit pokrýt co nejvíce z hudebního dění?
Opět – na počátku je paradigma, které si zvolíte. Já si zvolil výběrovost, neboť jako člověk nejsem schopen obsáhnout hudební život v Praze, regionech a k tomu nabízet články jiného typu, než jsou kritiky. Proto si vybírám podle svých zkušeností, životních preferencí a kritického rozumu. Je to sice svým způsobem nahodilé a kritizovatelné, ale bylo by to takové, i kdybych měl tým redaktorů, desítky externistů a miliony na účtu… Konkurence se snaží jakoby pokrýt vše, ale je to marná snaha. Psát o všem v daném oboru je iluze. Toho není schopné žádné médium v jakémkoli druhu umění. Aby toho nebylo málo, tak podmínkou sine qua non doby, kterou žijeme, je rychlost. Co je rychlé, je však jen málokdy kvalitní.
Jaká jsou kritéria pro výběr témat? V žurnalistice obecně existuje určitý žebříček hodnot, podle kterých se vybírá, co se stane zprávou (aktuálnost, jedinečnost, blízkost apod.)?
Jedinečnost – určitě, blízkost – možná. Snažím se, abych přinášel informace či svědectví o projektech, které mi připadají důležité, někdy i nadčasové, ale vždy se mi to nedaří a opět – je to věc mého vkusu, či nabídky okolí, takže přirozeně o řadě věcí mám tacet. Zásadním omezením jsou nepřekvapivě peníze, které kromě jiného souvisí i s tím, že nemám špičkové „dopisovatele“ z regionů, například z Brna, Ostravy, Olomouce, Plzně, Hradce Králové, Českých Budějovic etc. Nikdy jsem neměl rád pragocentrismus, ale Polyharmonie taková v této chvíli bohužel je. Nicméně v tomto státě máme zatím svobodu. Nevyhovuje-li čtenáři Polyharmonie, může číst jiné české weby nebo navštěvovat hudební obecné či specializované weby britské, německé, francouzské, španělské, nizozemské, americké… Jinak se snažím přinášet svědectví spíše o mimořádných věcech, tedy nedávno Izraelská filharmonie, tradičně Pražské jaro, Dvořákova Praha, Lípa Musica, Svatováclavský hudební festival, výběrově orchestry a operní divadla. Ale je to hodně individuální, na to není obecný mustr. Na konci je to na mně a jako editor nesu odpovědnost!
Dá se mluvit o „krizi“ hudební žurnalistiky? Tento termín se často objevuje v anglosaské literatuře, je příznačný i pro české prostředí?
Ano, podle mých více než třicetiletých zkušeností česká hudební žurnalistika je v nedobrém stavu přibližně od počátku tohoto století a zhoršuje se to. Na špičkové hudební novináře by mi stačily prsty obou rukou a nějaké by možná zbyly, přičemž u některých bych asi dal do závorky otazník kvůli jejich proklamovanému všeználkovství. (Musel bych však nejdříve rozklíčovat co je hudební novinář. Ten, který se tím pravidelně živí? Ten, který je občasníkem? Ten, který je léta přesvědčen, že rozumí hudbě tak, že o ní může psát? Hudební vědec, který napíše studii jakoby pro obyčejné lidi?…) V cizině je situace poněkud lepší, i když světelné roky to nejsou. Situace by se mohla snad změnit, kdyby bylo v tomto oboru více peněz, bylo zde více oborově a ekonomicky silných platforem, což je ale fata morgana, a na muzikologických katedrách či vysokých hudebních školách nebyli studenti připravováni jen na kariéru vědce nebo sólisty, ale hlavně na reálný život, který je tvrdý a plný barev.
Kdo je ideální kandidát na redaktora hudebního média? Ten, kdo má hudební vzdělání (muzikolog), nebo ten, kdo se o hudbu zajímá a je třeba studentem žurnalistiky?
Absolvovaní hudební vědy nemusí být podmínkou, nicméně neuškodí, pakliže má člověk vysokou hudební školu různého typu, možná i střední (konzervatoř, hudební gymnázium). Důležité jsou nadšení, vize, kvalitní hudební sluch, kritický rozum, literární talent, aspoň snaha o nezávislost, zkušenosti (zvláště v nahrávacím byznysu), schopnost komparace, pokora, empatie… Kvalitním nebo i špičkovým hudebním novinářem může být i člověk bez hlubokého hudebního vzdělání (viz cizina), ale ne vždy je to uspokojivé (viz někteří Češi píšící o hudbě) a asi to je trnitější cesta – neumím posoudit. Já hudebnímu vzdělání, štěstí a neštěstí i praxi různého druhu vděčím za mnohé.
Jaké jsou požadavky třeba na dobrou recenzi? Je to velice častý žánr, jak se na něj připravit? A i když se jedná o názorový žánr, jak ji napsat tak, aby byla do jisté míry „objektivní“?
Recenze je vždy subjektivní, osobnostně integrální a ručící za každé slovo. Pakliže není, tak je něco s autorem špatně. Nicméně nesmí by být zaujatá, prolnutá osobními vazbami, antipatiemi, glorifikací či dokonce ovlivněná „střetem zájmů“ či systémem protislužeb. Velmi neblahá je situace, když má novinář pocit, že je něco nekritizovatelné, glorifikované či dokonce tabu… Recenze by měla být odborně kompetentní, autor by si za ní měl stát a nezneužívat „moc“, kterou fiktivně má. No a měla by se pokusit o určitou míru empatie. V dnešní rychlé digitální době, do níž možná v tomto století zasáhne v nějaké míře AI, by novináři prospělo, aby si před návštěvou koncertu, o němž chce psát, prohlédl noty, které uslyší, a udělal určitou rešerši. To by kvalitě kritiky jistě prospělo, ale to výjimečně dělali spíše hudební žurnalisté v minulém století. Občas pomůže poslechnout si nějakou sumu nahrávek, ale to v dnešní uspěchané době je asi jen zbožné přání.
Luboš Stehlík
© Alice Sara Ott / DG.
