Základní otázky spjaté s evolucí hudby jsou otevřené, nicméně v současnosti převažuje názor považující hudbu za vývojový stupeň předlidského zpracovávání sluchových informací. Lze předpokládat, že se hudba vyvíjela souběžně s jazykem v průběhu Acheuleanu, to je období 800–250 tisíc let před současností. V pozdním Acheuleanu, přibližně 400 tisíc let před současností, lze s nějakou pravděpodobností mluvit o proto-hudbě, primitivním předchůdci hudby, podobně jako se ve stejném časovém rozmezí uvažuje o proto-jazyce.

František Koukolík.

V té době žili na Zemi naši vzdálenější vývojoví předci, náš druh se objevil asi o 200 tisíc let později. Zdrojem hudby mohly být nárazy předmětů do jiných, zejména dutých objektů,  údery kameny o sebe.

Jiným pramenem, podstatně mladším, mohla být „maminkovština“, to jsou slůvka a zvuky, jimiž milující matky i další členové rodiny a skupiny oslovují své nejmenší děti. Maminkovština je transkulturální jev. Prototypem hudby tedy mohou být vokalizace ve vztahu matka–dítě.  Třetím zřídlem  hudby mohlo být napodobování signalizace zvířat, zejména zpěvných ptáků.

Má hudba adaptivní hodnotu?

Adaptací jsou v biologii všechny jevy, které umožňují tvorbu zdravých potomků, kteří budou mít další zdravé potomky.  Jedna hypotéza tvrdí, že hudba adaptivní hodnotu má. První ji vyslovil roku 1871 Darwin. Často uváděná domněnka říká, že tvorba hudby je způsob, jak ovlivňovat možné sexuální partnery, jimž muzikanti, zpěváci nebo tanečníci ukazují kvality svého mozku, a tím nepřímo i kvalitu svých genů. Vysokou míru hudebního nadání mají jen někteří lidé, je těžké ji předstírat, je náročná a velmi ceněná.  Hudební taktiku užívají obě pohlaví: vzpomeňme na Sirény a Odyssea. Opačná hypotéza praví, že hudba adaptivní hodnotu nemá, mohlo jít o vedlejší evoluční výtvor, který by se vzdáleně podobal psaní a čtení. Tahle základní kulturní vymoženost  je totiž vedlejším výtvorem naší schopnosti  rozlišovat drobné objekty. Zvládli ji naši vývojoví bratranci i předci, ale teprve příslušníky našeho druhu někdy před 5000 lety napadlo užít ji k záznamu informaci na kost, do kamene,  do mušle nebo do hlíny a pak ji zase ze záznamu získat.

Skupinová soudržnost

Hudba je podkladem tance, náboženských rituálů, ceremonií všeho druhu, včetně zvuku bubnu užívaného při pochodu do bitvy. Jinak řečeno – posiluje vazbu mezi jedinci. Výsledkem je emoční infekce, sklon automaticky napodobovat a synchronizovat vokalizaci i pohyby s vokalizací a pohyby druhého jedince a posléze se sblížit emočně.

Zvukové intervaly a poměry frekvencí umožňují harmonický zpěv, pravidelnost hudby podněcuje  synchronizaci  pohybů. Obě tyto vlastnosti jsou podněcovány sborovým zpěvem a tancem. Hudba proto má adaptivní význam zejména pro lidskou skupinu, pomáhá překonat lidskou individualitu v její prospěch. Pokud je známo, vyskytovala se nějaká podoba hudby po celé dějiny ve všech lidských kulturách.

Vývoj hudby a jazyka

Otázky spjaté s evolucí hudby jsou podobné otázkám spjatým s evolucí jazyka:

1. Jaká je vrozená znalost hudby předcházející jakékoli hudební zkušenosti?

Tato otázka zkoumá existenci vrozených omezení hudby, které by se podobaly vrozeným omezením řeči a jazyka a byly nezávislé na hudební zkušenosti dané kultury. Možnosti vrozené „znalosti“ hudby nasvědčují existence některých univerzálních transkulturálních znaků hudby, například stupnic blízkých oktávě. Nemusí se však jednat o vymezující podmínky hudby, ale o vrozená omezení vnímání a paměti.

2. Jak se tento původní stav proměňuje učením na „zralý“  stav hudebního vědění?

Do rámce této druhé otázky spadají další dvě podotázky. První se ptá, zda  existuje kritické období neboli otisková perioda hudebního vnímání a chápání, v jejímž průběhu, mají-li se vyvinout hudebně specifické schopnosti vnímání, musí být dítě vystaveno hudebním podnětům, podobně jako je tomu v případě řeči a jazyka? Druhá se táže na problém „chudoby podnětu.“ Jinak řečeno: stačí jen omezené množství hudebních podnětů omezeného rozsahu k tomu, aby se na základě vrozeného systému plně vyvinulo hudební vnímání?

Další směr výzkumu se zabývá řešením vztahu hudby a souboru neuronových sítí, jimž se proto, že řeší sociální problémy, společně metaforicky říká „sociální mozek“. Jsou hudba s tancem signálem pro vytváření koalic? Co když je hudba vedlejším výtvorem jazyka, nebo naopak, případně docela jinak?

Hudba a mozek

Vliv hudby na mozek byl prokázán všemi užitými metodami. Muzikantům se zvětšuje objem pravostranné sluhové kůry. Je tím větší, čím dříve učení začalo a čím déle. Růstu objemu této korové oblasti odpovídá zvýšené propojení mezi sluchovou kůrou a systémem hybnosti. A naopak: z aktivity mozku lze předpovědět neuronální odpovědi na hudební podněty. V jednom pokusu naslouchala skupina muzikantů a kontrolní skupina non-muzikantů třem skladbám z různých hudebních žánrů. Vyšetřování bylo zaměřeno na rytmus, zabarvení tónu a na tonalitu. Poslech hudby aktivoval čelní a spánkové korové oblasti a jednu  podkorovou oblast Rozdíly ve zpracování tonality a rytmu mezi muzikanty a non-muzikanty byly jasně zřetelné  a odpovídaly délce hudebního učení u muzikantů. Podobné rozdíly stavby mozku byly zjištěny mezi skupinou lidí  absolutním sluchem a skupinou lidí, kteří absolutní sluch neměli.

Vztah hudby a jazyka

Vokální hudbu by bylo možné popsat jako „řeč minus význam“, vymezení však nemá ostré hranice, jak dokazuje hvízdaný jazyk užívaný na ostrovu Gomero nebo motivy západní hudby charakterizující roční období. Z toho neplyne, že by hudba nebyla nositelkou významů, nicméně vztah mezi signálem a jeho výkladem je v jazyce a hudbě odlišný. Jestliže je hudba v porovnání s jazykem sémanticky odlišná, vyrovnává rozdíl emočním a estetickým přínosem. Hudba se tedy podobá jazyku bez propozičního a kombinatorického významu. Na druhé straně má hudba znaky, které jazyk nemá. 

Komplexita hudby

Hudba komplexní je, podobně, nicméně jinak než jazyk. Komplexitou se rozumí vyšší složitost hudebních i jazykových signálů v porovnání se složitostí vrozených zvukových signálů, jako jsou vzdechy, vzlykání, smích a výkřiky. Hudba je stejně jako jazyk generativní. Užívá pravidla dané kombinace a permutace omezeného počtu not, respektive slabik, tím je schopná vytvořit podobně jako jazyk neomezený počet hierarchicky strukturovaných signálů. Symetrie mezi posluchačem a mluvčím, které lze říci zaměnitelnost, v instrumentální hudbě přítomna není. Lidé jsou schopni poslouchat a chápat hru na violu, sami nemusejí na tento nástroj umět hrát. Přitom téměř každý člověk dokáže reprodukovat třeba nehezkým zpěvem jednoduchou melodii. Hudební styl se lidé učí stejně jako individuální jazyk zkušeností, hudba je tedy kulturně přenosná stejně jako jazyk. Hudba se od jazyka a vrozených zvukových signálů liší. Většina hudby na světě je založena na vymezené množině tónů, na stupnici, ze které se volí tóny, z nichž jsou tvořeny melodie. Existují výjimky, mezi které patří například rytmická africká hudba, v níž chybí definované tóny. V časové doméně je hudba izochronní, neboť existuje pravidelný periodický takt, který je referenčním rámcem pro další časové znaky hudby. Izochronicita je relativní, neboť téměř žádná hudba není izochronní dokonale. Na druhé straně jsou izochronní některé řečové projevy, například v průběhu rituálu nebo při recitaci poezie. Nejzřetelnější rozdíly mezi hudbou a jazykem jsou tedy v oddělenosti tónů a časových intervalů hudby. Oba tyto rozměry jsou v průběhu řeči jako jazykového projevu plynulé. Hudební melodie je stejně jako jazyk transponovatelná. Melodie je považována za stejnou, i když je zpívána „výše“. Melodie je totiž dána vztahem mezi tóny, nikoli jejich absolutní frekvencí. Pro řeč platí to samé: věta řečená ženou je stejná jako táž věta řečená mužem o oktávu níž. Od jazyka odlišuje hudbu kontext provedení: některé druhy písní a hudebních stylů se objevují v jistém sociálním kontextu, zvláště v ritualistických kontextech zdůrazňujících nadpřirozená témata. Pravděpodobně všechny kultury rozlišují slavnostní hudbu od hudby pohřební, ukolébavky od pracovních písní, dokonce mužskou hudbu od ženské. Hudební sekvence se často opakují, častěji, než je tomu jazyce, nicméně některé jazykové sekvence se rovněž často opakují, příkladem jsou pozdravy a loučení. Otázka významu v hudbě je sporné, stále diskutované téma. Hudba není nositelem významů jako jazyk. O hudbě se říká, že vyjadřuje emoce. Hudbu však od emocí lze abstrahovat. Kromě toho existuje už výše zmíněný významný vztah mezi hudbou a tancem. Nedá se nic dělat, s poznáváním hudby je to stejně těžké jako s poznáváním jazyka. Jsou to nevlastní dvojčata?

František Koukolík

Jsou lidé, kteří se blíží úctě, kterou cítím k mé manželce nejlepší ze všech. Některé jsem znal osobně, jiné jen zprostředkovaně skrze média  nebo jejich dílo – Václav Havel, Petr Eben, Pavel Kühn, Josef Koutecký, Eva Kvapilová, František Popelka, Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Zdeněk Mácal… Patří mezi ně i František Koukolík. Ač nejsem lékař, psycholog, filosof či dokonce „mozkozpytec“, jeho myšlenkový svět je mi blízký. Jsem šťastný, že souhlasil s napsáním eseje. Luboš Stehlík 

MUDr. František Koukolík, DrSc. – lékař, vědec, spisovatel a humanista – se narodil 22. listopadu 1941 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v roce 1958 nedostal pro údajný buržoazní původ, jeho tatínek byl inženýr a maminka pracovala jako sekretářka, doporučení ke studiu na vysoké škole. Svůj kádrový profil si tedy čerstvý maturant musel rok vylepšovat jako pomocný dělník v libeňských Českých loděnicích. Studium na lékařské fakultě UK v Praze zahájil v roce 1959 a na jaře 1965 pak tamtéž promoval v oboru všeobecné lékařství. Po promoci až do první atestace z patologické anatomie, tedy do roku 1969, pracoval v Anatomicko-patologickém ústavu. Poté se věnoval normální chirurgii v nemocnicích v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích. Po složení atestace z chirurgie se však k patologii vrátil a v roce 1973 nastupuje na místo primáře patologického oddělení nemocnice v Jindřichově Hradci. Druhou atestaci z patologické anatomie složil v roce 1978.  Více méně celý svůj profesní život se věnuje neuropatologii, zejména neurodegenerativním chorobám mozku. Stejně tak je jeho jméno neodmyslitelně spjato s pražskou Thomayerovou nemocnicí, funkci primáře tamní patologie zastával od roku 1983 do roku 2012. Za svoji vědeckou činnost v neuropatologii získal v roce 1986 titul kandidáta věd, když obhájil práci týkající se epidemiologie Alzheimerovy choroby.  V roce 1991 pak obhájil doktorskou disertační práci zabývající se vztahem mozku a stárnutí a získal titul doktor věd. Je autorem nebo spoluautorem 12 vědeckých monografií, například – Strukturální podklady poruch paměti, O vztahu lidského mozku a chování,  Alzheimerova nemoc a další demence…  Jako přední český neuropatolog začal v roce 2001 budovat Národní referenční laboratoř pro Jakob-Creuzfeldtovu chorobu a další prionová onemocnění. V roce 2003 pak toto pracoviště vedené primářem Koukolíkem získalo certifikaci Světové zdravotnické organizace. A dnes patří tato Laboratoř lidských prionových chorob mezi přední evropská neuropatologická pracoviště. Pan primář Koukolík je stále pracovně aktivní. Zpopularizoval v ČR pojmy deprivant, mem aj. Další kapitolou jeho profesního života je popularizace vědy, bořitelství předsudků a boje proti tmářství: Housata a Sv. Augustin, Lenochod a vesmír, Mozek a jeho duše, Vzpoura deprivantů, O nemocech a lidech, Jak si lidé hrají, Češi, proč jsme, kdo jsme a jak dál?, Proč se Dostojevskij mýlil?, Sociální mozek, Moudrost, Mocenská posedlost…; rozhlasový pořad Meteor, televizní projekt Metuzalém. Dostal cenu Akademie věd ČR, cenu Vojty Náprstka, čestné uznání společnosti Mensa, je členem PEN klubu a Rytířem lékařského stavu. Astronomové z observatoře Kleť na jeho počest pojmenovali planetku 10213 1997 RK7, kterou v roce 1997 objevili, planetkou „Koukolík“.

Z tisíce myšlenek, které mě zaujaly a jsou stále aktuální, vybírám: „Jako jediný smysl bytí ofenzivní deprivanti prožívají a uznávají samoúčelnou moc.“ „Jediné, čemu tito deprivanti ve svých krajních podobách věří, bývá nediferencovaný růst čehokoliv, co jim moc dává, nebo posiluje. Ti nejofenzivnější z nich bývají v tomto ohledu zcela nenasytelní. Jejich chování připomíná chování zhoubného nádoru včetně důsledků pro skupinu, na kterou mají vliv nebo kterou kontrolují. Nemohou jinak. Moc je pro ofenzivní deprivanty prostředkem kontroly nad lidmi a světem.“ „Moudrost je balík vyloženě výjimečných vlastností, takže výskyt ve všech dobách a ve všech místech je konstantní. Nebude někde nebo někdy víc moudrých nebo méně moudrých lidí. Moudří lidé jsou nenápadní.“ „Jestliže národ dostatečně nepečuje o výchovu k rodičovství, jestliže dostatečně nepodporuje rodiny s dětmi, jestliže své děti nechrání, pak ohrožuje svou existenci… Jestliže se národ (a jeho stát) nechová ke své ženské polovině všestranně spravedlivě, jestliže ženy nejsou při respektování všech biologických a psychologických odlišností sociálně, právně a ekonomicky rovné mužům, pak národ poškozuje své možnosti.“  „Jestliže národ chápe pravicovou nebo levicovou ideologii jako výlučný způsob řešení problémů, může jít o projev stupidity a může se poškozovat v obou případech.“ „Máme lokajství v těžišti našich duší? Proč jsou Češi podle některých Němců a Rakušanů malí, zbabělí, ubožácky mazaní, podlí, křiví, smějící se bestie, proč jsou podle některých Poláků Pepíci“? „Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Dvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl.“