Dvacátého devátého července odešel do jiné dimenze výborný muzikant a vzácný člověk Vít Micka. Nikdy jsem se s ním nesetkal,  ale práci rodiny Micků (Víta, jeho otce i Jindry Kramperové) jsem sledoval hlavně v minulém století. Je to jeden z hudebních rodů, na který by měl být tento stát hrdý! Rozhodl jsem se uveřejnit řetízek vzpomínek jeho přátel a lidí, kteří jej dobře znali. Luboš Stehlík

J. a V. Mickovi, 1943.

J. Micka, 1958.

Narodil se v roce 1935 jako syn houslisty a pedagoga pražské konzervatoře Josefa Micky. Z počátku studoval pod vedením svého bratrance Ilji Hurníka klavír a hudební teorii. Po ukončení gymnázia byl přijat na HAMU na studium oborů dirigování a skladba – dirigování u pedagogů Václava Smetáčka a Aloise Klímy, kompozici absolvoval ve třídě Václava Dobiáše. Následně (1961 – 68) působil jako korepetitor v Národním divadle. Dále (1968 – 81) jako dirigent Moravské filharmonie, v létech 1981 – 89 jako šéfdirigent Plzeňského rozhlasového orchestru. Od roku 1991 působil jako pedagog hudební fakulty AMU (docentem byl jmenován v roce 1995). Podnikl též řadu zahraničních zájezdů – zejména s Moravskou filharmonií (např. Španělsko, Německo, Francie). Profesně po roce 1989 působil též v USA a Kanadě. Jeho celoživotní souputnicí byla klavíristka (též kdysi slavná krasobruslařka) Jindra Kramperová, která ho v odchodu z tohoto světa předešla o necelý rok.

Vít Micka, 1958.

Jeho dirigentská dráha byla spojena zejména s Moravskou filharmonií a s Plzeňským rozhlasovým orchestrem. Dirigoval též Českou filharmonii a byl dirigentem opery v Karlsruhe. Dirigentské činnosti se věnoval intenzivně více než 25 let svého života – s taktovkou v ruce navštívil řadu evropských zemí a též USA a Kanadu. Ale i v ostatním životním čase se na této činnosti významně podílel – viz např. jeho činnost v Národním divadle, kde spolupracoval při nastudovávání jednotlivých oper i baletů a též v rámci své činnosti pedagogické na hudební fakultě AMU na katedře dirigování.

Skladatelské dílo Víta Micky čítá takřka 40 opusů. Zahrnuje v sobě skladby orchestrální, skladby pro sólový nástroj s orchestrem, skladby komorní i skladby vokální. Těžiště jeho skladatelské tvorby jednoznačně spočívá v dílech komorních.

Výběr skladeb: Symfonieta pro dechový orchestr, Pozdrav Nové Anglii pro klavír a orchestr, Smyčcový kvartet č. 1, Triová sonáta pro dvoje housle a klavír, Sonáta pro violoncello a klavír, Osamělé sochy pro varhany a smyčce, „Arco e corde“ pro violu na prázdných strunách, Duo pro dvoje housle „Kámen a kapka“, Serenáda pro flétnu a klavír „Jaro v Bachově zahrádce“, Z holubí pošty – cyklus dětských sborů, Šerosvit – 4 písně na texty Vítězslava Nezvala pro soprán, flétnu a harfu, Trio pro soprán, flétnu a harfu „Stesky ženy Krysařovy“ (na vlastní texty).

Jan Králík 

Jindra Kramperová byla idolem mé generace, i starších i mladších: skvěle bruslila a skvěle hrála na klavír a navíc byla krásná. Příležitost k osobnímu setkání se mi poštěstila až někdy v roce 1975 na Mladém pódiu v Karlových Varech, kam přijela i s manželem Vítem Mickou. Hrála klavírní part ve Franckových Symfonických variacích. Psal jsem tehdy pro nějaké noviny a ona velmi ochotně a mile vyprávěla také o Lučanech u Tanvaldu, kde měli s Vítem chalupu, o klavírním koncertu Lubora Bárty a o studiu Prokofjevovy 1. klavírní sonáty. Vídali jsme se pak s Jindrou Kramperovou i s Vítem Mickou při dalších ročnících Mladého pódia za četných společenských večerů i na pěších vycházkách do okolí – jako bychom se znali od dětství. Zbylo pár fotografií. Vít Micka se zdál mnohem klidnější, ale svým decentním smyslem pro vtip jiskřil neméně než Jindra. Společně jsme se pak někdy v roce 2011 trápili s hledáním jeho čtvrt století staré plzeňské nahrávky scén z Rozkošného Svatojanských proudů, aby mohla rozšířit CD recitál Ivana Kusnjera. Podařilo se: Vítova dávná dirigentská práce se neztratila a může znít dál. Oba dva, Jindra i Vít pro mne vstoupili mezi nesmrtelné.

J. Kramperová a V. Micka.

Milada Červenková

Vít Micka, český dirigent a skladatel (12. 1935 – 29. 7. 2025), přišel na svět do rodiny významného pražského houslového pedagoga, profesora Josefa Micky, který se postaral nejdříve o synovo všeobecné vzdělání a teprve po maturitě na gymnáziu  přišlo na řadu odborné hudební vzdělání na pražské AMU u dirigentů Václava Smetáčka a Aloise Klímy a potom i v kompoziční třídě Václava Dobiáše. Důkladné základy v klavíru už dříve získal u Ilji Hurníka. Takto připravený do života nastoupil Vít Micka nejdříve na místo operního korepetitora a potom v roce 1968 zvítězil v konkurzu na post dirigenta v Moravské filharmonii Olomouc (MFO), kde setrval celých třináct let.

Ve stejném roce 1968 po absolutoriu houslí a klavíru na brněnské konzervatoři jsem udělala konkurz do MFO jako houslistka. Šťastná šedesátá léta 20. století nás už ve škole orientovala na soudobou hudbu. Moravská filharmonie byla pověstná vedle běžného repertoáru akcentem své dramaturgie na současnost. Jak šéfdirigent orchestru Jaromír Nohejl, tak i mladý začínající dirigent Vít Micka s chutí a s nasazením připravovali pro každý koncert nějaké dílo významného autora hudby 20.  století, nebo přímo dílo našeho současníka. Při každodenní práci v orchestru mně byl Vít Micka zvláště sympatický svojí neutuchající pracovitostí a skromností, jeho všeobecný rozhled, kultivovanost, dobromyslnost a zvláštní dar humoru často dovedly mírnit bublající vášně hudebníků, vzpouzejících se soudobé hudbě…

Po nástupu do důchodu jsem zrevidovala řadu nedokončených klavírních a komorních skladeb a postupně jsem je zadávala k premiéře do Prahy Společnosti českých skladatelů pro festival Dny soudobé hudby – každoroční přehlídku nové tvorby. Zde jsem se opět potkávala s Vítem Mickou, který jako skladatel činil v podstatě totéž. Sdíleli jsme své názory na provedená díla a jako zkušenější autor podporoval moji skladatelskou sebedůvěru. Šťastným řízením jsme se naposledy setkali s Vítem Mickou letos 16. června na koncertě cyklu pořádaném Zdeňkem Zahradníkem a sestaveném ze skladeb vždy několika autorů Premiéry III. ve Foerstrově síni v Praze, kde zazněla premiéra Mickova Pseudoromantického kusu pro dvoje housle a na tomtéž koncertě jsem zahrála v premiéře dvě své klavírní skladby. Nikdo z nás netušil, že to bude poslední koncert, na kterém Vít uslyší zaznít svou kompozici.

Ivan Kurz

Hudební jazyk Víta Micky bychom mohli označit jako syntetizující. Osvojil si celou řadu podnětů tzv. nové hudby, ale svým tvůrčím postojem zůstává na pozici středové. Prvořadý je pro něho vždy hudební výraz. Směřuje k syntéze ve službách hlubokého emočního sdělení. Nadevše ctí pozitivní lidské city – má však též v sobě polohu meditativní, melancholickou, prozrazující citlivou duši, snadno zasažitelnou. Právě tato poloha činí, dle mého názoru, jeho tvorbu pravdivou.

Naprostá většina tzv. moderních lidí věří převážně sobě, svému rozumu, vědeckým teoriím, vyznává hospodářskou i politickou prosperitu a všeobecný pokrok směřující k vytvoření společnosti hojnosti, jakéhosi konzumního pozemského ráje. Vít Micka byl jiný. Pod vnější slupkou jeho intelektu milujícího řád se skrývala duše sytící se pokorou a láskou, vyzařující bezbrannost, čistotu a hloubku duchovního života. Uprostřed našeho technokratického slzavého údolí jako by svým vnitřním zrakem tušil existenci civilizace lásky, ve které člověk nebude žít pro věci hmotné, ale pro věci duchovní. Navrátí se k původnímu rozměru krásy a pravdy.

Dílo Víta Micky bylo uzavřeno. Věřme, že náš stvořitel má pro něj připraven lepší úděl, než je naše lidské kolotání. Osobně zastávám názor, že naše životy nezačínají ani nekončí na zemské úrovni bytí. Přesto všechno zůstává po Vítkovi v našich srdcích bolící mezera. Doufejme, že se na ní objeví časem květ – jako na ráně z Malého prince de Saint-Exupéryho.

Eva Syková, Josef Syka

Vít Micka, dirigent, skladatel a hudební pedagog, a jeho manželka Jindra Kramperová, významná klavíristka a neméně slavná krasobruslařka, byli neobyčejné osobnosti kulturního a společenského života. Vít s Jindrou patřili i k našim nejbližším přátelům a dobře jsme se poznali a stýkali také s jejich rodinami, Mickovými i Kramperovými.

Josef: Cesta, která k tomuto našemu přátelství vedla, byla svým způsobem zvláštní. Započala někdy kolem roku 1970, za tvrdé normalizace, v hotelu Moskovskaja v Sankt Petěrburgu, tehdejším Leningradě, ve frontě na oběd. V Lenigradě jsem byl na měsíčním studijním pobytu, v Ruské, tehdy Sovětské akademii věd, studovali jsme společně s Jakovem Abrahamovičem Altmanem sluchové neurony mozečku u pokusných zvířat.

Stalo se, že shodou okolností stála přede mnou v hotelu ve frontě dvojice mluvící česky. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že se jedná o známé české hudební umělce, Janu Hurníkovou a Ivana Štrause, kteří v Leningradě koncertovali. Tak začalo naše přátelství s hudebním světem. Když jsem se vrátil, tak brzy naše cesta vedla do Holečkovy ulice, kde Vít s Jindrou bydleli. Vít Micka byl bratrancem Ilji Hurníka.  Možná právě proto, že ta doba normalizace byla taková pochmurná a málo perspektivní, rozběhly se v nebývalé míře domácí koncerty. A tak jsme byli často zváni na domácí koncert do Holečkovy ulice, kde jsme poznali řadu příbuzných a přátel Víta a Jindry. Mezi nimi byla i maminka Víta, paní Micková, jeho sestra Magdalena Micková, synovci Ondřej a Ota.

Náš kontakt s Vítem byl v sedmdesátých a osmdesátých letech také prostřednictvím rozhlasu, když působil nejprve jako dirigent Moravské filharmonie v Olomouci a později jako šéfdirigent Plzeňského rozhlasového orchestru. Ještě jedno pouto nás pojilo s Vítem, resp. rodinou Mickových. To byly housle, sám jsem v mládí hrál asi deset let na housle (prošel jsem všechny možné Ševčíky a Mazasy) a proto jsem znal dobře jméno tatínka Víta, profesora Josefa Micky, zakladatele slávy našich smyčcových kvartet dvacátého století. Také náš starší syn Josef se řadu let věnoval učení ve hře houslové, a to ve Voršilské ulici, u profesora Vyorala, zde působila v učitelském sboru také sestra Víta Magdalena Micková.

Eva: Také my jsme se zařadili v těch letech mezi pořadatele domácích koncertů a to v našem bytě Na Baště Svatého Jiří, nedaleko letohrádku Belvedere.  Bohužel v té době jsme neměli klavír a tak se jednalo obvykle o smyčcové nástroje, často hrál Ivan Štraus, chodili Hurníkovi, Vít a Jindra. V průběhu normalizačních let jsme často jezdili do horské chalupy Víta a Jindry v Lučanech v Jizerských horách, kde jsme strávili mnoho krásných okamžiků, a to jak v létě, tak v zasněžené zimě. Jindra cvičívala na klavír a Vít skládal nové skladby. Vyslechli jsme je v podání autora. Podobně jako v bytě v Holečkově ulici, jsme i v Lučanech vyslechli mnoho pozoruhodných skladeb, které Vít složil. Samozřejmě ve virtuózním podání Jindry jsme vyslechli mnoho známých klavírních děl. Bonusem těchto návštěv v Lučanech byl kulturní svět Lučan představovaný členy Smetanova kvarteta: Jiřím Novákem, Lubomírem Kosteckým, Milanem Škampou a Antonínem Kohoutem, kteří zde měli chalupy, a s Vítem a Jindrou jsme je navštívili i my.  Po roce 1989 se změnil svět pro nás i pro Víta a Jindru. Oni koncertovali doma i v zahraničí a my jsme sjezdili celý svět na pozvání zahraničních univerzit a v rámci světových kongresů.  Když jsem dospěli do věku jubilantů, pořádali jsme společenská setkání pro své vědecké a lékařské přátele i širokou rodinu. Na Josefových nebo mých setkáních hrávala Jindra na klavír a Ivan Štraus na housle. Také vzpomínáme na koncerty na hudební fakultě AMU na Malostranském náměstí, kde Vít a Jindra učili. V 21. století jsme se s Vítem a Jindrou setkávali již v jejich novém menším bytě v Holečkově ulici nebo u nás na Petřinách. Často jsme se setkávali na Vánoce a strávili jsme spolu i několik silvestrovských večerů.  V posledních letech jsme se s Vítem, jeho sestrou Magdalenou, hudebními přáteli a s širší rodinou pravidelně setkávali na koncertech pořádaných v Dolních Břežanech. Koncerty již tradičně pořádá Vítův synovec, známý houslista a hudební pedagog Ondřej Lébr. Naposledy jsme se setkali v květnu na koncertě profesora Hlaváče a jeho hostů. Vít byl v devadesátém roce svého života v pohodě a v dobrých duševních i fyzických silách.  Velmi o něj pečovali jeho sestra Magdalena a synovci – Ota a Ondřej.

Jiří Hlaváč 

Když řekl Honoré de Balzac, že člověk je jediným tvorem této planety, který vnímá trojí čas, netušil, jakou důležitost dává času minulému. Oproti tomu glosoval Jan Werich výrokem „to není jen historie, to se fakt stalo“. Nicméně, jak už to bývá, pravda je ukryta někde uprostřed. A tak berme vzpomínání, stejně jako lidskou paměť, s velkou rezervou…

První setkání s Vítem Mickou bylo před sedmačtyřiceti roky, kdy jsem zaskočil, za náhle indisponovaného kolegu, v roli sólisty v abonentním koncertu Plzeňského rozhlasového orchestru. V Mozartově Koncertantní symfonii pro 4 dechové nástroje a orchestr jsem měl skvělé spoluhráče – hobojistu Jiřího Krejčího, fagotistu Jaroslava Řezáčem a Miloše Petra na lesní roh. V orchestru potom báječného koncertního mistra Jana Sedláčka  a energického dirigenta Víta Micku. Zkoušky i koncert proběhly hladce i díky schopnosti dirigenta reagovat na podněty sólistů v agogice i výrazové škále a také orchestru, který byl připravený a bezchybný. Tehdy jsme si po koncertě všichni podali ruce a odešli si takříkajíc “ po svých“.

Na hudební fakultě pražské Akademie múzických umění jsme se s Vítem potkávali od roku 1990 dalších třicet let. Často jsme debatovali o interpretaci, o nahrávkách, nových skladbách i zajímavých studentech ve škole. Měl vhled i přehled a povídal jsem si rád, protože jsem poznával člověka vzdělaného i moudrého a navíc zarputile zapáleného pro kumšt.

V roce 2016 mne požádal, abych s ním, na jeho autorském večeru, zahrál skladbu, kterou napsal pro altový saxofon a klavír. Měl jsem čas i zájem a tak jsme se potkali na zkoušce. Skladba nebyla náročná a očekával jsem, že autor u klavíru jí požehná. Začala ovšem velká přetahovaná, zvláště o tempový průběh, protože jeho a má představa byly zásadně jiné. Na jednu stranu má sice autor právo na své pojetí, ale interpret přitom nemůže sebe sama deklasovat. Na druhé zkoušce už dostalo všechno svůj řád, rámec i vkus a proporce. Samotné koncertní  provedení ovšem začalo tak, že po krátké introdukci obou, v průběhu kadence saxofonu, spadla autorovi a klavíristovi v jedné osobě část jeho not na zem. Letěly jako papírové vlaštovky a usedly na podium Sálu Martinů. Autor ovšem nehnul brvou, natož tak tělem a když jsem dohrál svoji kadenci, začal hrát velkou klavírní mezihru zpaměti. Chvíli jsem čekal, co se bude dít, potom jsem odložil saxofon, kleknul na kolena, noty posbíral, seřadil podle stránek a vrátil na klavírní pult. Klavírista opět nehnul brvou, nepokynul hlavou, já vzal do rukou saxofon a dohrál závěr věty. Ve druhé části se už nic podobného nestalo, my dohráli zdárně do závěru, uklonili se rozjařenému publiku a odešli do šatny. Ani tam nezaznělo o maléru ani slovo, protože záhy se objevili gratulanti a přátelé. Vít stál u dveří šatny, já byl v její zadní části a balil jsem do pouzdra nástroj. Najednou se z halasícího hloučku ozval Vítův hlas, který mi sděloval „to bylo krásné hudební sblížení, pane kolego“ a já odpověděl  „až mne z toho bolí kolena“. To bylo všechno, protože jsem se rychle rozloučil a odešel domů. Po dvou týdnech jsem scházel ve škole schodištěm k východu z budovy a Vít naopak stoupal nahoru na katedru dirigování, kde učil. Když jsme se míjeli, řekl jen „co kolena, pane kolego“ a já odpověděl „praská a loupe v nich“. A šli jsme oba dál za dalšími uměleckými metami. V textu jedné písně se zpívá „Chtěl bych radit, nijak vás však nenutím, malé věci řešte ruky mávnutím, nedopadnete tak jako Škrhola, nebudou vás považovat za …“, – dovětek už nechám na každém z vás.   

Daniela Bělohradská – in memoriam Vít Micka,  člen výboru Společnosti českých skladatelů

Za Společnost českých skladatelů se připojuji ke vzpomínkám na Víta Micku a s ním i na jeho manželku Jindru Kramperovou.  V posledních letech byl Vít Micka členem výboru Společnosti českých skladatelů a musím říci, že byl členem platným. Zajímaly ho skladby kolegů, pravidelně se účastnil všech koncertů SČS – festivalu Dny soudobé hudby, koncertů jubilantů, koncertů cyklu „Skladatelé dětem – děti skladatelům“ i koncertů příležitostných. Jakožto člen výboru dobrovolně a nezištně věnoval SČS a skladbám svých kolegů svůj čas, znalosti a vědomosti, při pracovních úkonech uplatňoval svůj široký rozhled, který zahrnoval nejen oblast hudební. Byl z těch, kteří přímočaře sdělovali svůj názor, neměl potřebu nic přikrašlovat. Byla to Vítova význačná vlastnost, která mu do života nejspíš nepřiváděla jen přátele.  Na koncertech jsme se potkávali i s jeho ženou Jindrou Kramperovou – klavíristkou a krasobruslařkou. Svět je malý – Jindra díky právě krasobruslení přivedla na koncerty soudobé klasické hudby i mou maminku, která si oblíbila tento sport a Jindře jakožto české krasobruslařce vždy fandila. Kde by si obě dámy z různých oborů pomyslely, že se časem budou na koncertech potkávat, vzpomínat a rozprávět spolu!  A kde bych si pomyslela sama, že budu vítávaným hostem v jejich domácnosti. 

Budu si Víta pamatovat jako člověka se specifickým smyslem pro humor, kdy obvykle „shazoval“ sám sebe, jako člověka se smyslem pro spravedlnost, který se nebál nahlas říci, co si myslí, poukazovat na šlendrián a prospěchářství, jako na citlivého a svým způsobem noblesního člověka, který se dokázal zastat druhých. Jeho heslo: „Bez povinnosti není právo na právo!“ by mělo zůstat mementem nejen pro členy SČS, ale potažmo pro všechny, kteří tvoří jakákoliv společenství, včetně občanských – státních.