V parných letních dnech roku 2025 si připomínáme nedožité 95. narozeniny Emmy Kovárnové, komorní pianistky, která svoji úspěšnou koncertní dráhu zasvětila soudobé hudbě a zvláště pak umělecké spolupráci s basklarinetistou Josefem Horákem, s nímž vytvořila jedinečný soubor Due Boemi di Praga.
Emma Kovárnová se narodila se v Praze 20. srpna 1930. Již od raného věku hledala v hudbě nstále něco nového, měla zálibu v soudobé hudbě a v komorní spolupráci v rámci rozmanitých instrumentálních i vokálních seskupení. Pražskou konzervatoř úspěšně absolvovala v roce 1951ve třídě dr. Karla Vinkláta, hru na cembalo tam studovala u Oldřicha Krebdy, komorní hru u Ladislava Černého. Jako vynikající studentka dostala možnost konzervatoř absolvovat vystoupeném před orchestrem, přednesla Koncert pro klavír a smyčcový orchestr Jana F. Fischera.
Jejího výrazného talentu si povšimnul profesor Akademie múzických umění František Rauch a přijal ji do své třídy. Rovněž i on, sám skladatel, orientoval svoje studenty na provozování soudobé hudby, což Kovárnové vyhovovalo. Není proto náhodou, že se stala první interpretkou jeho Malé suity pro klavír. Dílo provedla v roce 1955 i na svém absolventském koncertě. Stěžejním bodem jejího absolutoria se však stalo provedení Koncertního kusu C Dur pro klavír a orchestr Roberta Schumanna.
Ihned pro studiích nastoupila jako redaktorka do Československé televize, tehdy nového masového sdělovacího media. Hudebně dramaturgická práce ji velmi zaujala, pustila se do ní s chutí. Brzy si však uvědomila, že se tím vzdaluje od svého původního záměru, stát se koncertní pianistkou. Nuceného odchodu z televize po třech letech proto nelitovala. Ke klavíru se vrátila, když získala místo stálé externí členky Filmového symfonického orchestru, současně vyučovala klavírní hru na pražské Lidové konzervatoři. Hlubším naplněním jejich představ se však stalo až zapojení do činnosti nově vzniklého komorního souboru Sonatori di Praga, přidruženého souboru k Vinohradskému divadlu, který se orientoval výhradně na provozování soudobé hudby. Členy tohoto progresivního tělesa byl flétnista Petr Brock, basklarinetista Josef Horák, klavírista a dirigent Ladislav Simon a Ivo Kieslich, hráč na bicí nástroje. Činnost Sonatorů di Praga trvala jen krátce, mezi lety 1964 a 1965. Za tu dobu se však stal významným interpretem novodobých tvůrčích směrů, kde dosáhl značných úspěchů. Vrcholem jeho činnosti bylo koncertní turné po Německé spolkové republice v roce 1965, které uzavřel koncert na Sommerlichen Musiktagen ve městě Hitzacker. Kovárnová tam provedla mimo jiné za přítomnosti autora náročnou Toccatu pro klavír Aloise Háby.
Významným momentem pro pianistku se stalo navázání úzkých uměleckých kontaktů s basklarinetistou Sonátorů Josefem Horákem, stvrzené vytvořením samostatného dua basklarinet a klavír, která dostala název Duem Boemi di Praga. Horákovým cílem bylo povýšit basklarinet z dosud jen doplňkové funkce v symfonickém orchestru na svébytný koncertní nástroj s nejvyššími ambicemi, včetně té postavit se před orchestr v roli sólisty. V tomto směru byla Emma Kovárnová Josefu Horákovi hned od počátku velmi nápomocna. Brzy pronikla do tajů basklarinetové hry a získala cit pro souhru s tímto nástrojem. Pozitivní vliv na uměleckou spolupráci obou umělců měl soulad jejich osobnostních, lidských a uměleckých charakteristik. Zatím co on byl emocionální a bezprostřední, Kovárnová do jejich společného díla vnášela prvky racionality a systematičnosti.
Brzy spolu nastudovali rozsáhlý repertoár, který zahrnoval nejen původní basklarinetovou literaturu, které bylo v začátcích jen velmi poskromnu, ale i adaptace děl určených původně pro jiné nástrojová obsazení. Svojí vysoce profesionální koncertní činností oba umělci inspirovali mnohé soudobé skladatele, kteří začali pro Due Boemi komponovat. Byli to zejména brněnští Miloš Štědroň, Arnošt Parsch a Pavel Blatný, z pražských pak Alois Hába, Karel Reiner, Štěpán Lucký, Václav Kučera, Jiří Smutný, Sláva Vorlová, Ivana Loudová a další. Brzy pronikli i na mezinárodní scénu, se svým repertoárem procestovali nejen Evropu, poznali je i v Africe, Asii a Americe. Obdiv mnohých skladatelů se soustředil nejen na nově se prosazující dechový nástroj, basklarinet, ale i na nově pojatou klavírní hru Emmy Kovárnové. Ta se suverénně cítila nejen ve specifických vyjadřovacích prostředcích tak zvané Nové hudby, tedy kupříkladu v aleatorice, hudbě grafické, v nové orální tradici. V plné míře však mohla při spolupráci s Josefem Horákem uplatnila i svoje zkušenosti z oboru autentické interpretace hudby starších období dějin evropské hudby, načerpané zejména za vysokoškolských studií u profesora Ladislava Černého.
Jejím nesporným úspěchem se stal samostatný klavírní koncert, recitál, jenž uspořádala 8. ledna 1972 v Janáčkově síni Klubu skladatelů v Praze pro Hudební informační středisko. Zařadila do něj jí věnované kompozice výhradně českých skladatelů. Posluchači na něm vyslechli skladby Aloise Háby – Šest nálad op. 102, Jana Kapra – Svědectví 3, Aloise Piňose – Esca, Miloše Štědroně – Affetti banalissimi, Karla Reinera – Tři skladby, Miroslava Hlaváče – Stenogramy a Pavla Blatného – Meditace.
Značnou iniciativu Emma Kovárnová prokázala při organizaci bohaté koncertní činnosti souboru Due Boemi nejen v rámci zahraničních turné, ale i na domácí scéně. Významná byla spolupráce Due Boemi di Praga se skladatelskou organizací, v kulturních centrech a s Kruhy přátel hudby v regionech, s organizátory výchovných koncertů pro školy po celé republice.
Zvláštní obdiv si zaslouží její přínos řidičky, když kromě úkolů koncertní pianistky pravidelně zvládala náročnou roli za volantem osobního vozu před i bezprostředně po umělecky náročnými vystoupeními po vlastech českých a moravských. Řídila výhradně ona a ráda. Zvláště náročnou motoristickou práci odváděla fakticky jen mimochodem, zejména v době pedagogického angažmá obou Due Boemi v jihoněmeckém městě Biberach an der Riss, vzdáleném 500 km od Prahy. Za vrcholný výkon její motoristické kariéry však lze považovat cestu do norského města Sauherad na Sommerfestspel v červnu 1993, kdy na zpáteční cestě bez přestávek, jen s jedním krátkým odpočinkem na trajektu, ujela v jednom tahu 2050 km.
Posledním výrazným uměleckým a organizačním výkonem Emmy Kovárnové byl koncert nazvaný Project Basclarinet, v roce 2007 zařazený do programu Pražského jara. Byl koncipován jako vzpomínka na basklarinetistu Josef Horáka, jejího uměleckého a životního partnera, který zemřel o dva roky dříve. Zazněla na něm některá významná díla pro basklarinet z repertoáru Due Boemi di Praga. Koncert dostal latinský název Non tacebis, česky Neumlkneš. Na vysoké umělecké úrovni se na něm interpretačně podílela i sama Emma Kovárnová, bylo to její poslední oficiální vystoupení. Josefa Horáka přežila o celých 18 let a tato festivalová připomínka se stala důkazem toho, že ani její osobní umělecký odkaz jen tak neumlkne.
Vojtěch Mojžíš
