Svět výtvarného umění jsem většinou pozoroval zpovzdálí, v galeriích, uměleckých halách, muzeích a z knih. Nikdy jsem v něm neměl moc přátel. Nicméně dvě jména byla pro mě mimořádně vzácná – malíř Miroslav Rada, který bohužel už dotvořil, a kreslíř Josef Blecha, jenž je dle mého mínění jedním z nejlepších evropských portrétních karikaturistů. Je v podstatě autodidaktem, ale vypracoval se v mistra, jehož dílo je uznáváno v mnoha místech světa. Mezi svými současníky je výjimečný především čistou linkou. Vytváří jedinečná umělecká díla. Jsem rád, že mi poskytl exkluzivní rozhovor.

Josefe, známe se možná už patnáct let, takže nebudu předstírat vykání…  Jsi portrétista – karikaturista, což je poměrně specifická odnož kresby. Proč jsi se zaměřil právě na osobnostní karikaturu?

Je pravda, že jsem karikaturou kdysi začínal a s časem jsem přijal asi přiléhavější název „portrétní karikatura“. A proč osobnostní a ne sociální či politická? Snažím se komplikovat si život někdy strastiplnou cestou trefit podobu nejúspornějšími čarami známých nebo slavných osobností,  aniž bych slevil z vlastního výtvarného projevu,  chceš-li stylu, který se samozřejmě rovněž vyvíjí. Čím dál víc mě baví hazardní hra dosáhnout „binga“, tedy trefit se do černého, nebo-li vsadit si na číslo v ruletě a čekat, že mi nepadne jiné, to znamená že  trefím podobu, o níž nikdo nezapochybuje.

V minulosti jsme si na významné kreslíře portrétních karikatur nemohli stěžovat. Stačí připomenout jména Hugo Boettinger, František Bidlo, Adolf Hoffmeister,  Antonín Pelc, Otakar Mašek, Karel Šmíd, Ladislav Rada… Dnes jich je poskrovnu. Úplně opačně je tomu v zahraničí, zvlašť v USA, Latinské Americe, Portugalsku, Španělsku…

Béla Bartók.

Studoval jsi ekonomii, nicméně kreslíš prý už od roku 1976. Kdo byl tvou inspirací?

Maloval jsem olejovými barvami od svých šesti let, protože mně muži v plenéru u stojanu něčím imponovali. Teď bych si na olej či akryl netroufl. Věnovat se kresbě portrétních karikatur jsem se rozhodl ve svých 16 letech po shlédnutí výstavy Ladislava Rady. Dodnes mám před očima jeho skvělé ztvárnění Louise Armstronga a jeho kapely, s níž navštívil v roce 1965 Prahu. Takže za mým rozhodnutím stál Ladislav Rada, žák Adolfa Hoffmeistera.

Těší tě, že tvé kolekce jsou i v soukromých sbírkách v Evropě, Americe a Kanadě?

Kdo by rozsev „svých dětí“ po světě odmítal? Myslím, že hlavní podíl na tom mají dva hotely  Aria, v Praze a Budapešti, kde si majitelé a architekti vybrali moje obrazy slavných hudebních legend k výzdobě interiéru. Potěší mě, když se z čista jasna objeví zájemce z Nového Zélandu nebo neznámá Japonka a komentuje moji výstavu ve Florencii… Nebo při loňské dovolené ve Francii jsem v každé trafice našel časopis Le 1 des éscrivains, číslo věnované 100. výročí úmrtí Franze Kafky s mojí titulní kresbou. Je dlouhodobě vystavena v pražském knihkupectví Franze Kafky v Široké ulici.

Přijde mi, že karikatura je nadsázka. Na mě působí jako hledání specifičnosti lidské osobnosti. Je tomu tak?  

Může a nemusí to být nadsázka. Mě zajímá cesta, jak dosáhnout s minimem tahů maximálního ztotožnění s charakterem dané osobnosti. Rozhodně odmítám zesměšnění předlohy, v něm spatřuji riziko nadsázky. Ale souhlasím, že k portrétní karikatuře patří i humor, ale spíš korespondující s humorem portrétovaného, pokud je u něj/ní cítím.

Je těžké vyjádřit celkem jednoduchou linkou originalitu umělce? Nemáš chuť zachytit nitro i „normálních“ lidí, čímž nemyslím třeba politiky?

Mam chuť přiznat, že k úspěchu vedou nadpozemské síly. Někdy se daří a kresba, za níž dám krk, je hotova za pár minut, jindy se trápím i měsíce… V minulosti jsem se věnoval jen slavným osobnostem, dnes je poměr mezi slavnými a zájemci, kteří si přejí být portrétováni asi 60 : 40. Politiky, až na velmi světlé výjimky, odmítám, protože si jich vesměs nevážím pro jejich nekompetentnost, lež vydávanou za pravdu a bohužel pro prospěchářskou manipulaci s ne/inteligencí potenciálních voličů.

David Bowie.

Je-li na konci karikatura, jaký proces předjímá výsledek, nebo-li jak pracuješ na tématu a jak dlouho vzniká karikatura?

Naznačil jsem v předešlých odpovědích, že nepatřím k řemeslníkům. Osobnost a její charakter a tvorbu se snažím nejdříve navnímat, než se pustím do skicování a postupného odstraňování  zbytečných čar. Práce na 54 obrazech hudebních legend opery, symfonické hudby, rocku/popu a jazzu pro hotel Aria mi zabrala sedm měsíců a denně jsem byl obklopen muzikou každého z portrétovaných. Krásná zakázka!

Franz Kafka.

Spektrum tvých „objektů“ je široké – od Franze Kafky po Johanna Sebastiana Bacha. Přece jen však asi převažuje hudba – klasická, jazzová, rocková. Proč? 

Od mládí mám rád muziku, ale nedostatek talentu produkovat ji vlastnoručně mě zavedl k myšlence se od muzikantů úplně nevzdálit. Navíc jejich exaltované tváře, grimasy, dynamika těla při hudebních vystoupeních jsou pro zachycení momentu asi nejlepší inspirací. Stejně jako jsem v životě shlédl nesčetně výstav po světě, jsem ještě bohatší množstvím koncertů, které jsem si nemohl nechat ujít.

Giacomo Puccini.

Z tvé inklinace k hudbě mám pocit, že její náročná odnož je tvou vášní.

Proč si dávat lehká zadání? Dnes už mám čas jen na vlastní tvorbu a každý den u nepočmáraného papíru považuju za dar z nebe.

Jaká hudba tě vzrušuje nejvíce?

Nevyčerpatelná otázka. I ty bys na ni těžko odpovídal, abys na někoho nezapomněl. Jsem odchován hudbou Beatles, miluju jazzové klavíristy a saxofonisty, symfonie chodím poslouchat do sálu, protože zrakový vjem mi daleko více přiblizuje schopnost vnímat všechno co se mezi nástroji děje. Stejně tak operu chci vidět a slyšet na vlastní oči, neboť poslech je pouze polovičním zážitkem. Ale ani poslech Rolling Stones z vinylu nemůže nahradit jejich živá vystoupení…

Rolling Stones.

Uskutečnil jsi dosud více než sto samostatných výstav, nicméně trvalou výstavou je malostranský hotel Aria, který hýří tvým uměním, vlastně je jeho paradigmatem a unikátem. Jak k tomu došlo a co může návštěvník či host z tvého díla vidět?

Pamatuji se jak jsem přišel do kanceláře majitele hotelu a na zem rozprostřel několik svých obrazů. Při ukázce Jima Morrisona mě italský architekt  Rocco Magnoli zastavil a s neskrývaným nadšením mě pasoval na rezidenčního umělce hotelu Aria Praha. Z původních 54 obrazu jich hotel dnes vlastní kolem 130, navíc 19 sgrafitových lunet s karikaturami  hudebních skladatelů na fasádě hotelu. Na nich získala portretní karikatura asi unikátní příležitost ve světovém měřítku…  Situace s výzdobou interiéru se víceméně opakovala v Budapešti s maďarskými architekty a designéry pro hotel Aria Budapest.

Karikatury mohou být i spotřebním zbožím, kdy se originalita poněkud stírá. Tvé hudební osobnosti jsou i na exkluzivních hotelových talířích. Jsi s tím srozuměn, nevadí ti to? 

Co by museli říct „chudáci“ Picasso nebo Van Gogh! Kolik jejich námětů se ocitlo na nesčetných komerčních výrobcích?… Naopak, jsem rad, že si klienti hotelu odvážejí nebo nechávají posílat jednotlivé talíře nebo celou sadu 17 hudebních ikon jako vzpomínku na pobyt v Praze a hotel Aria.

Georg Friedrich Händel.

Kolik originálních karikatur si doposud vytvořil?

Dříve jsem byl odkázán na víkendovou tvorbu, dnes kreslím denně. Ale netuším, kolik tváří jsem za téměř 60 let vytvořil nebo skicoval.

Kresba je tvou životní vášní, nicméně hlavní profesní cesta to nikdy nebyla. Fuga má vždy dux a comes. Jaký byl tvůj pracovní dux?

Jsem vystudovaný ekonom a manažerskou profesi jsem chápal jako prostředek k cestování po světě, které beru jako koření života. Umění všeho druhu mi celý život oslazuje.

Vždy jsem měl pocit, že tvé lidsky vlídné karikatury jsou vlastně velmi pozitivní a radostné.

To je pro mě vyznamenání, pokud někdo takto moje obrazy vnímá. Nechci se bulvárně a lacině podbízet oku veřejnosti. Ty osobnosti, které vlídně nevnímám, odmítám portrétovat.

Doufám, že radost budeš šířit dál. Je na obzoru něco dalšího?

Pracuji na volném pokračování  své knihy z roku 2007 Karikatury, slavné tváře v čarách. A moc rád bych udělal retrospektivní výstavu v krásném prostředí galerie Zlatá husa.

U2.

Nechci tě uvést do rozpaků, takže se nebudu ptát na společenský, neřku-li politický rozměr Česka, Evropy, světa. Jaký je tvůj názor na český hudební život?

To je otázka na další rozhovor. Ale stručně: Pokud jde o autorskou hudební tvorbu mám dojem, že žijeme z minulosti. Na druhé straně je až neuvěřitelné kolik se u nás v současnosti  rodí nových interpretačních talentů,  hlavně v jazzu a klasické hudbě. Škoda, že stát nevěnuje tolik finančních prostředků hudbě jako filmu… A víš co bych si opravdu přál? Dožít se otevření Vltavské filharmonie. Pokud se mi přání nesplní, pak ji ze srdce budu přát příštím pokolením!

Ray Charles.

Máš nějaké životní krédo? 

Obklopovat se chytřejšími lidmi než jsem sám… Chovám v sobě i palčivou nenávist vůči agresorům, jejichž krédem je ničit, ne budovat!

Luboš Stehlík

Galerie Josefa Blechy – josef@josefblecha.com