Významný skladatel filmové, klasické a rockové hudby, zakladatel legendární kapely Pražský výběr, zpěvák, podnikatel i bývalý politik zastávající také post ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb, který byl ve své kariéře nominován i na Nobelovu cenu míru, si našel ve svém plném kalendáři čas na rozhovor o své nesmírně zajímavé umělecké dráze.
Fota Petra Hajská.
V současnosti skládáte svou první operu, kterou její libretista Michal Horáček nazval Vyhnání ďáblů z Arezza podle stejnojmenného obrazu ze 14. století italského malíře a architekta Giotta di Bondona. Jste již v pokročilé tvůrčí fázi zrodu nového jevištního díla, rozhodl jste se ve své kompozici zcela potlačit svou lásku k rockové hudbě?
No to je zajímavé rozhodování. Zcela potlačit určitě ne, ale už jsem se rozhodl nezařadit rockový band: bicí soupravu, baskytaru, elektrickou kytaru a syntezátory. Využívám jen čistý symfonický orchestr, smíšený sbor a operní sólisty. Děj opery vychází inspirativně z historické legendy, jež je jen podobenstvím okupačních aktů či útoků cizích mocností na bezbranný národ. Z našich dějin například roky 1939 a 1968, nyní Ukrajina atd. Operu bych rád dokončil v letošním roce. Je ovšem rozsáhlá a výpravná, tak uvidím, zda ji tak rychle zvládnu zkomponovat.
Jste absolventem Pražské konzervatoře v oborech skladba a varhany. Po čase ovšem ve vaší umělecké kariéře převážila tvorba filmové a rockové hudby, obohacená skládáním šansonů, jež zpíváte dosud i s kapelou Pražský výběr, kterou jste založil již v době studií. Láká vás stále komponovat nová díla i v oblasti vážné hudby?
Cítím, že inklinuji k chorální hudbě. Ostatně v dětství jsem vyrůstal v církevním prostředí, které mne ovlivnilo. Rád bych složil vokálně-instrumentální dílo, třeba typu oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka, i když s tak úžasným skladatelem bych se nikdy srovnávat nechtěl. Láká mne rovněž složit symfonii.
Když skládáte nové dílo, zapisujete si noty na papír nebo do počítače?
Ve svém studiu mám počítač, ve kterém jsou nainstalovány různé softwarové programy, které mi umožňují zaznamenat mé kompoziční nápady. Pokud cítím, že chci některé pasáže v partituře změnit, hned je mohu v počítači lehce upravit. Kdykoliv potřebuji, vytisknu si dle potřeby jednotlivé party nebo i partituru.
Ovšem stále pokračujete i se skládáním filmové hudby, které jste se věnoval dlouhé období své kariéry…
Zkomponoval jsem hudbu k mnoha krátkým i celovečerním filmům a spolupracoval s významnými režiséry. Vloni měl premiéru film Svatá režiséra Jiřího Stracha, ke kterému jsem složil hudbu obzvláště rád. Ale filmovou hudbu skládám v současnosti jen výjimečně, a především k projektům, které jsou pro mě z nějakého důvodu osobně důležité. Buď námětem, nebo konkrétními tvůrci.
Ve své kariéře jsem spolupracovala s režisérem Jiřím Menzelem na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově z pozice hudební dramaturgyně a asistentky režie. Když inscenoval hru Veselé paničky windsorské Williama Shakespeara, vybrala jsem mu hudbu Václava Trojana pro jednotlivé úseky komedie, aby vynikla dramatická obraznost, symbolika a významová hloubka daných situací.
Ano, to je správné. A podobně lze pracovat i ve filmové tvorbě, připravit režisérovi podklad z klasické hudby. I když původní záměr skladatele byl složit dílo vážné hudby, je možné z kompozice vyjmout části, které ve spojení s divadelní či filmovou tvorbou perfektně souzní. Bohužel někteří režiséři hudbu ve střižně dialogy herců přehluší. Skvěle jsem si rozuměl s Jurajem Herzem, který se snažil, aby muzika ve filmu vynikla. Pokud skládám filmovou hudbu pro režiséra, který ji nevnímá zásadním způsobem, tak mne její komponování moc nebaví. Velmi se mi líbilo, když třeba Věra Chytilová použila mou smyčcovou sonátu ve svém filmu Praha – neklidné srdce Evropy (1984), ve kterém se téměř nemluví. Tehdy jsem se ocitl v situaci pro mne ideální. Mimochodem její snímek je vynikající.
Filmovou hudbu skládáte již velmi dlouho. Vybavíte si, jak se vyvíjely vaše tvůrčí postupy, které lze jistě trochu zevšeobecnit.
Když jsem byl mladý, skládal jsem nejdříve hudbu na konkrétní pasáže filmů, přičemž stejný postup jsem volil také u animovaných snímků, z nichž jsem třeba složil muziku k filmu Krysař (1985) Jiřího Barty. Po čase mne inspiroval skladatel Ennio Morricone, který komponoval filmovou hudbu sice na dané téma, ale ve velkém rozsahu. Režisér si později jeho novou tvorbu do svého filmu sestříhal. Třeba pro třídílný televizní film Jan Hus (2015) jsem složil velké části, které jsem do filmu zařadil podle přání Jiřího Svobody. Podobně ucelené kompozice lze později provádět i koncertně.
V loňském roce jste oslavil v naší metropoli své životní jubileum i velkými orchestrálními koncerty. První z nich se uskutečnil v rámci festivalu Metronome Prague 20. června 2024. Z pohledu dramaturgie byl program multižánrový a přesně vystihoval váš širší umělecký zájem.
Byl jsem velmi rád, že se koncert uskutečnil na pražském Výstavišti, kde měl krásnou atmosféru. K jeho programu byla přizvána řadu hostů a tři hudební tělesa. Český národní symfonický orchestr s jeho americkým šéfdirigentem Stevenem Mercuriem, Jan Hasenöhrl & The Loop Jazz Orchestra a samozřejmě Pražský výběr.
Český národní symfonický orchestr je mou srdeční záležitostí. Ředitel tělesa Jan Hasenöhrl je výtečný trumpetista a Stevena Mercuria si dovoluji zařadit mezi své blízké přátele, protože jeho americké zkušenosti jsou pro mne inspirativní. Byl jsem rád, že pozvání k mým hudebním oslavám přijala také řada skvělých interpretů, jejichž tvorba je spjata s různými hudebními žánry, například Aleš Briscein, Jiří Stivín, Michaela Rozsa, Tomáš Víšek, Ondřej Soukup, DJ Roxtar, Michal Kaščák, Iva Pazderková a další. Těšilo mne, že koncert moderoval můj dvorní spolupracovník, libretista a textař Michal Horáček, se kterým mne pojí dlouholeté přátelství.
Multižánrový program byl zpestřen bigbandovým i komorním jazzem, popem, šansony a dokonce také symfonicky pojatou operní hudbou. Posluchačům jsme nabídli průřez mou tvorbou až do současnosti. Hudební oslavy mého jubilea, které jsem měl 28. července 2024, mi koncertem na festivalu Metronome Prague udělaly velkou radost. Mimochodem s dirigentem Stevenem Mercuriem mám v současnosti v plánu dokončit další album zvané Aftershocks, které bude plné rockové hudby, i když se stále snažím splatit dluh vůči klasice a upřednostnit ve své nové tvorbě kompozice vážné hudby.
Foto Jan Malý, fotomaly.cz.
Foto Jan Malý, fotomaly.cz.
Líbí se mi, že si umíte na pódiu udělat ze sebe legraci. Když zpíváte, dokážete měnit hlas výrazově, čehož není každý umělec schopen.
Ano, děkuji. S Pražským výběrem zpívám hudebním stylem punk, ale v šansonech hlas velmi měním. Občas se mi dokonce stává, že překvapuji i sám sebe. Někdy jsem teatrální, jindy civilní, prostě záleží na míře mého odhodlání. Udělat si srandu ze sebe je správná věc. Jsou mi protivní lidé, kteří se berou příliš vážně anebo dokonce vyvyšují sebe či své akce nad ostatní.
V Divadle Hybernia se konal 17. října 2024 koncert Pražských symfoniků, na kterém vedle pozvaných sólistů vystoupil i Kühnův smíšený sbor. Dramaturgie byla zcela odlišná od předchozího koncertu. Program nesl název „Michael Kocáb 2×35“ a byl převážně zaměřen na vaši filmovou a scénickou hudbu, kterou žánrově odlehčily také šansony. Na koncertě bylo znát, jak si vás mnozí milovníci hudby oblíbili z pozice významného interpreta a skladatele.
Velmi mne potěšilo, že druhý z mých narozeninových koncertů pořádal Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK. Program měl v názvu osobní symboliku, protože jsem s ohledem na mé jubileum žil pětatřicet v socialismu a pětatřicet let v demokracii. Byl jsem opravdu rád, že jsme koncert zahájili mým orchestrálním dílem Adagio Virtuoso, a poté zazněla část z velké kompozice Celebration for String Orchestra. K programu jsem dodatečně složil sborové party pro Kühnův smíšený sbor, který na koncert připravil sbormistr Jakub Pikla. Ze šansonů jsme se přiklonil k uvedení Pána výtahů, Sebastiána a V penziónu Svět. K duetům se mnou jsem rád přizval svou dceru Natálku a také tenoristu Aleše Brisceina. Z jeho operních kolegyň zpívala na koncertě skvělá sopranistka Zuzana Marková a z mladší generace pěvců kontratenorista Vojtěch Pelka, což mne velmi těšilo.
Ze scénické hudby jsem zvolil k uvedení samozřejmě mou úspěšnou jevištní kompozici Odysseus, kterou jsem složil na téma Homérova eposu pro multimediální a stejnojmenný syntetický projekt Laterny magiky. Mimochodem premiéra se konala v roce 1987 v pražském Paláci kultury, kde dílo režíroval Evald Schorm a po jeho smrti, v druhé fázi zrodu inscenace jsme ji dokončovali v triu kameraman Jaroslav Kučera, scénograf Jindřich Smetana (potomek Bedřicha) a já. V programu v Divadle Hybernia zazněly jen její části Pallas Athena, The Sacrifice-Siren a The Isle of Helios and Circe, k nimž jsem přizval všechny tři operní sólisty. Musím ovšem dodat, že právě vybrané části z díla byly komponovány jako klasické a označení scénické se vžilo z důvodu jejich realizace.
Byl jsem rád, že na koncertě hráli také kytarista Michal Pavlíček z Pražského výběru a klávesista Petr Malásek. Z filmové tvorby zazněl Jan Hus – Memento mei na text Dušana Hejbala, uvedený ovšem jen ve větách Memento mei, Skandál s odpustky, Jezu Kriste a Dokonáno jest, jež byly mimochodem také komponovány jako klasické kusy. Ukázky byly z výpravného třídílného filmu Jan Hus, který podle scénáře Evy Kantůrkové natočil režisér Jiří Svoboda. Ke koncertnímu provedení jsem vybral také Fatale a La Metamorphosis z filmové hudby ke snímku Opojení z proměny francouzského režiséra Édouarda Molinara. Jsem přesvědčen, že Pražští symfonikové patří u nás k nejlepším orchestrům, a proto jsem měl z mého druhého narozeninového koncertu také velkou radost.
Mimochodem až v období příprav koncertu, jsem se rozhodl program nejen moderovat, ale i věnovat Miladě Horákové a čtyřem bývalým poslancům Národního shromáždění, kteří v roce 1968 hlasovali proti Smlouvě o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Patřili k nim tehdy Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Kriegel a František Vodsloň.
Koncert v Divadle Hybernia navštívilo mnoho posluchačů, kteří vám byli vděčni, že jste se významně zasloužil o odsun sovětských vojsk z našeho území. Ostatně byl jste ve své politické kariéře nejen poslancem, ale i ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny. Napsal jste i výtečnou knihu z období historických událostí „Vabank 1989–1991 Sametová revoluce, Odsun sovětských vojsk,“ která je značně obsáhlá, poutavá a přináší mnoho zajímavých dobových informací. Jaký byl váš přístup k publikaci?
Za hlavní poslání knihy jsem považoval sdělení faktu, nikoliv názoru, že plamen sametové revoluce zažehli naši občané proti všem – proti vůli KSČ, bezpečnosti, armády i proti vůli Sovětského svazu. V tomto případě jsme totiž poprvé od roku 1918 nebyli loutkami v rukou velmocí, tím méně tajných služeb. V první části knihy jsem se rozhodl popsat události roku 1989, přičemž dodnes věřím, že za povšimnutí určitě stojí informace o mém jednání se zástupci komunistické nomenklatury, s vrcholnými představiteli Československé lidové armády a se sovětskou stranou, tedy jejich ambasádou, poslanci Nejvyššího sovětu SSSR, příslušníky KGB či ministrem zahraničí. Druhou část knihy jsem věnoval mému působení ve Federálním shromáždění od ledna 1990 do června 1991, jehož jádrem bylo zrušení Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území a práce na ukončení okupace Československa sovětskou armádou. Přál jsem si také vyprávět čtenářům o mé aktivistické a politické anabázi v průběhu nejvýznamnějšího pozitivního politického zlomu od založení Československa. A samozřejmě jsem pracoval s fakty, za která ručím, protože jsem byl přímým aktérem dění. Publikaci jsem obohatil o nutný politický, společenský a v menší míře i historický kontext.
Je mnoho umělců, kteří se vyjadřují k politickému dění, ale profesně by v politice stěží obstáli, protože jsou velmi emotivní. Ve své kariéře jste dokázal být úspěšný nejen v hudební sféře, ale i v české a zahraniční politice…
Nesmí se zapomínat, že umělci se nechají rádi svou emocionalitou unášet a mnohdy ji staví na odiv. Ovšem na rozdíl od sféry umění, jsou v politice velké emoce neakceptovatelné. Byl jsem velmi rád, že se mi v politice dařilo. Když jsem třeba hovořil v roce 2009 z postu ministra pro lidská práva a národnostní menšiny v sídle Organizace spojených národů v New Yorku na zahajujícím 53. zasedání Komise OSN pro postavení žen, měl jsem velkou trému. Před třemi tisíci poslanci z různých zemí světa jsem přednesl společné prohlášení Evropské unie v době, kdy Česká republika byla předsednickou zemí. Když jsem později měl další proslov na plénu EU, připadalo mi ve srovnání s mým projevem v OSN mé řečnické vystoupení v Bruselu daleko snadnější.
Na koncertech s Pražským výběrem jsem rád kombinoval obě sféry, hudební i politickou. A přiznám se, že jsem se občas divil sám sobě, že mohu na pódiu udržet šaškování i z pozice ministra, což mne opravdu těšilo. V politice jsem dokázal přepnout mysl tak, že jsem si do jednání nebo proslovů velké emoce nepřipustil.
Co vás uklidňuje, když máte volný čas?
Když mám volný čas, a zrovna nekomponuji, tak rád skládám hudbu… Je to paradox, kterým chci říci, že komponování je mojí prací i volnočasovou aktivitou. Dříve jsem rád létal v menších letadlech, měl jsem i akrobatický výcvik, také jsem rád lyžoval, lezl po skalách, hrál počítačové hry. Dnes mi z nich zůstalo méně. V současnosti chci hlavně komponovat, koncertovat a při nekonečných přesunech neustále číst nebo poslouchat audioknihy. Hltám historii a mám rád také dokumentární filmy.
Markéta Jůzová
