S posledním červnovým dnem vstoupil v pondělí 30. 6. 2025 LXVII. ročník mezinárodní hudebního festivalu Smetanova Litomyšl do svého třetího a posledního festivalového týdne. Maraton operních večerů prvních dvou festivalových týdnů vystřídala série převážně koncertních podvečerů a večerů, ať již věnovaných komorní, nebo symfonické hudbě.
Foto František Renza / Smetanova Litomyšl.
První dva červencové dny náležely dvěma v podstatě vyprodaným vystoupením České filharmonie, partnerského festivalového orchestru, který si na dirigentský stupínek povolal Tomáše Netopila, skončivšího v sezoně 2023/2024 ve funkci hlavního hostujícího dirigenta ČF. Oběma večerům dominoval francouzský repertoár v první půli programu a Dvořákovy Slovanské tance po přestávce, v úterý 1. 7. 2025 první řada op. 46 a ve středu 2. 7. 2025 druhá řada op. 72. Věhlasná jména zahraničních sólistů, posluchačsky vstřícná délka obou programů a Dvořákovy Slovanské tance, které se nejspíše nikdy neoposlouchají a vždy skončí příliš brzy, zajistily oběma večerům nadšené ovace auditoria, nedočkavě aplaudujícího ve stoje.
Foto František Renza / Smetanova Litomyšl.
V úterý 1. 7. byly na programu nejprve skladby z kompoziční dílny letošních jubilantů Maurice Ravela a Camille Saint-Saënse. Ravelova groteskně skurilní parafráze vídeňského valčíku se ukázala být ideální úvodní kompozicí a pravou posluchačskou lahůdkou. Zazněla v roce 150. výročí skladatelova narození a také v roce 80. výročí konce druhé světové, čteme-li Ravelovu partituru jako apokalyptickou vizi zanikajícího (hudebního) impéria. Ravel sám se k této interpretační zkratce stavěl rezervovaně. Na posluchači samotném tak je dešifrovat sdělení této taneční parafráze s mnoha skurilními děsivými a katastrofickým koncem. Česká filharmonie zahrála Ravelovo dílo s chutí a precizně, zvláště co se dynamických kontrastů týče. A na úrovni, která neměla zapotřebí imitovat hru francouzských, nebo naopak vídeňských orchestrů.
Foto František Renza / Smetanova Litomyšl.
Slyšet a vidět v horkém letním podvečeru americkou violoncellistku Alisu Weilerstein bylo zážitkem, přestože vystoupila v oslnivé prskavce mezi vážnějšími romantickými violoncellovými koncerty, Saint-Saënsově Prvním koncertu a moll op. 33 pro violoncello a orchestr. Jednověté dílo o třech částech je dostatečně kontrastní a technicky náročné, aby vhodně posloužilo k sólistčině prezentaci v technicky náročném repertoáru s několika lyrickými zastaveními. Pod litomyšlským nebem a v dusném letním večeru se tato kompozice ukázala být osvěžující jako sklenička perlivého vína, o čemž svědčily reakce nadšeného publika.
Foto Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl.
Foto Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl.
Ocenil jsem preciznost, s níž sólistka i v akusticky delikátním prostřední zámeckého nádvoří přistoupila k dynamicky kontrastním plochám a rytmicky náročným pasážím. S pódiem se usměvavá sólistka, která je pravidelným hostem filharmonických koncertů, rozloučila – jak jinak – bachovským přídavkem.
Ve druhé polovině úterního koncertu zazněla první řada Dvořákových Slovanských tanců. Počkejme si tři roky a na světě budou rovných sto padesát let. Zpaměti je znala většina přítomného publika i orchestrální hráči. Slyšet je však v souborném provedení nebývá v posledních letech pravidlem. O to více jsem se těšil na Netopilovo nastudování, zvláště po jeho nedávno vydaném filharmonickém snímku s Dvořákovými Slovanskými rapsodiemi a Legendami, v nichž potvrdil svou pověst pečlivého, a přesto spontánního čtenáře a vykladače Dvořákových partitur, pro mě osobně kráčejícího ve stopách velkých dvořákovských dirigentů Karla Šejny či Aloise Klímy, kteří dokázali snoubit apollinský a dionýský princip Dvořákovy hudby.
Slovanské tance nejsou dvakrát snadným repertoárovým kusem – publikum je má naposlouchány a netuší, že partitura je popsána skoro jako listy Mahlerových symfonií. Dvořákovy Slovanské tance ukrývají „příliš mnoho not“ a Tomáši Netopilovi se je podařilo rozpohybovat tak, že bez ohledu na souborné provedení publikum aplaudovalo již po čtvrtém tanci. Těšilo mě upřímně, že to byla právě zvukově gradovaná Sousedská, která publikum přinutila k potlesku, nikoliv některý z rychlejších tanců. Už se to zkrátka nedalo vydržet a potlesk musel zaznít. Sedět u Dvořákových tanců také není snadné a nelze se divit drobnému zaváhání orchestru ve druhé Sousedské, když první housle spěchaly s nástupem. Slovanské tance se musejí vidět, zvláště skupina trubek, trombónů a bicích nástrojů, to nestačí slyšet. Filharmonikové s dirigentem Netopilem rozdávali úsměvy a publikum bylo nadšeno. Osobně bych se nebál pomalejších temp citlivějších k detailu, ale kdo to má na pódiu a dirigentském stupínku s Dvořákem přikládajícím do kotle vydržet, viďte?
Foto František Renza / Smetanova Litomyšl.
Ve středu 2. 7. 2025 byl na programu Smetana, Ravel a opět Dvořákovy Slovanské tance, tentokrát jejich druhá řada op. 72. Úvodem večera zazněla ouvertura ke Smetanovým Dvěma vdovám. Ideální kompozice pro nastolení festivalové nálady. Smetana ve svém prostředí nejpřirozenějším. A dvě krásné a ambiciózní ženy hrdinkami Smetanova operního příběhu. Kdo by si nepřál slyšet po předehře celou operu? Filharmonikům a Tomáši Netopilovi ouvertura vyzněla přesvědčivě jako slavnostní a jiskřivé entrée večera, který pokračoval francouzským repertoárem.
Foto František Renza / Smetanova Litomyšl.
Ještě před desetiletím bych blahosklonně pokyvoval a ťukal si na čelo, kdyby mě někdo zval do Litomyšle na Ravelův Klavírní koncert G dur v podání Pierra-Laurenta Aimarda. Zázraky se ale dějí a Aimard, který má v repertoáru i Dvořákův Klavírní koncert g moll, vystoupil v Litomyšli v kmenovém díle francouzské klavírní literatury 20. století. Ravelův koncert je svěží dílo komunikující s dobou svého vzniku nejen jazzovými inspiracemi a barvitou instrumentací. Aimardovo nastudování bylo spontánní a významově nezatěžkané. Je přece léto a Ravelova hudba žhne pyrenejským sluncem. Festivalové publikum v Bad Kissingen, za nímž orchestr i sólisté spěchali po vystoupení v Litomyšli, se má nač těšit. Německé reprízy litomyšlského programu budou jistě vydařené.
Po přestávce, kterou by si publikum jistě žádalo delší, zazněly Dvořákovy Slovanské tance op. 72. Netřeba se rozepisovat, mezi oběma řadami Dvořákových tanečních stylizací leží hluboké estetické a výrazové rozdíly. Druhá řada je instrumentačně koncentrovanější, výrazově sevřenější a inspirována východoevropskými hudebními idiomy. Je však také charakterem tanců kontrastnější, a tak publikum opět přispěchalo s potleskem po čtvrtém tanci. To se ovšem smí. Slovanské tance šijí s orchestrem i publikem jako stovky šídel i po tisícím provedení. Netopilovo nastudování bylo opět tempově hybné, agogicky sevřené a jen občas jsem si posteskl, že by skladbám prospělo stručnější frázování, známé z nejstarších zvukových záznamů. V Netopilově provedení však nebylo nic akademického, naopak, tance tepaly životem a vyhlazovaly vrásky na čele. Přídavkem, kterým byl první tanec první řady op. 46, se uzavřela dvojice koncertů České filharmonie, za níž se rozhodně vyplatí putovat do Smetanovy Litomyšle.
Martin Jemelka
Fotogalerie Ivana Krejzy a Františka Remzy
