Z pozvání Quatuor Ébène na Pražské jaro jsem se radoval, protože jde o jedno z nejpozoruhodnějších kvartet současnosti. A možnost slyšet Vídeňské symfoniky také není každý den. Jejich pozvání nemusí vypadat jako dramaturgický objev a přesto byla kvalita koncertů naprosto jednoznačná. Jubilejní ročník festivalu se na prvním místě honosí jinými jmény, ale právě tyto koncerty v pomyslném druhém dramaturgickém plánu jsou nakonec stejně důležitou vizitkou. A v neposlední řadě jsou finančně dostupnější a lákají znalé publikum, které ví přesně, na co jde.
Fota: Pražské jaro 2025 / Václav Hodina.
Nedělní koncert francouzského Ébène kvartetu byl poznamenán změnou violisty, a tím také dílčí změnou v programu. Violista náhradník Lawrence Power je ovšem skvělý hráč – a že není se souborem úplně srostlý, to se poznalo mírně jinými akcenty jen v úvodním Beethovenovi. Jeho Smyčcový kvartet F dur op. 18 č. 1 je velmi zralou kompozicí s nádhernou pomalou větou, kde najdeme zasněnost i náznaky dramatu. Zvuk byl velmi jemný a bylo znát, že i v rámci klasicistního stylu si francouzský soubor rád hraje s barvami. Následovala Brittenova kompozice Tři divertimenta, která vyzněla virtuózně a brilantně, citlivě a živě. Po přestávce se rozezněl málo známy Smyčcový kvartet es moll č. 3 Petra Iljiče Čajkovského. Zde bylo možné obzvláště ocenit kombinaci jemného a ušlechtilého tónu s dlouhými melodickými kantilénami. Bylo to expresivní a zároveň francouzsky noblesní, což je pro tohoto ruského skladatele s jemným citem a francouzskou výchovou v podstatě ideální.
Koncert v neděli 25. 5. byl součástí víkendu komorní hudby a jen si říkám, jestli by soubory tohoto typu nemohly mít také trochu výraznější rezidenci – včetně většího počtu koncertů nebo častějších opakovaných návratů. O některých koncertech zkrátka platí jen houšť a větší kapky.
Stejně tak bychom v Praze rádi slyšeli častěji Vídeňské symfoniky, protože to mají blízko a hráli skvěle svůj domovský repertoár. Jejich novým šéfdirigentem je Petr Popelka, který se taktovky chopil s jistotou a charakteristickou energií. Je to hezké pokračování česko-rakouských dějin, ostatně v orchestru také sedí mnoho hráčů s českými jmény a předky. Pro celkový dojem jejich úterního koncertu 27. 5. se asi hodí termín radostná profesionalita: Velmi jemné smyčce, solidní dechy, přirozená homogenita a tvárnost zvuku.
Fota: Pražské jaro 2025 / Petra Hajská.
Nemají aristokratickou jemnost Vídeňských filharmoniků, ale jejich tradice je sebevědomá a svébytná. Je to vlastně takový vídeňský orchestr FOK, který si právem zakládá na své značce. Už předehra Zasvěcení domu upoutala prokreslenou polyfonií, která se hodí k Beethovenovu pozdnímu období. Svébytný doprovodný part Beethovenova Klavírního koncertu Es dur č. 5 byl precizní a barvitý. Pojetím možná o něco více heroický, než přístup českého sólisty Jana Bartoše. Pro něj bylo vystoupení jedním z vrcholů kariéry a byla znát pečlivá příprava. Jeho přístup byl nápadně lyrický a měkce muzikální, v první větě možná až příliš. Lyrické druhé větě naopak slušel nejvíc, zatímco věta třetí byla možná v příliš rychlém tempu.
Druhá polovina nabídla nejprve valčík Josefa Strausse Dynamiden, který je tematicky propojen s hudbou k Růžovému kavalírovi Richarda Strausse. Pokud jde o pojetí samotného dirigenta Petra Popelky, zatím si netroufám soudit, jestli se „vídeňskost“ víc naučil on od orchestru nebo jestli mohl prosadit nějaké své akcenty. Suita k „Rosenkavalierovi“ zazněla před pár lety naprosto vrcholně na Dvořákově Praze s Clevelandským symfonickým orchestrem a dnes největším znalcem tohoto díla Franzem Welserem Möstem. Tohle provedení bylo svým způsobem nepřekonatelné.
Koncert Vídeňských symfoniků nabídl provedení zemitější a ráznější, méně vymazlené, ale svěží, barevné, muzikální. Straussova partitura je virtuózní kompozicí, kde člověk neví začátku ani konce, ale vůbec mu to nevadí, je neustále v proudech a protiproudech hudby. Opět bylo slyšet, jak skvělé smyčce orchestr má a ovace tradičně nebraly konce. Dvě rychlé polky Johanna Strausse byly sympatickým a stylovým přídavkem (Johann Strauss, syn: „Stürmisch in Lieb’ und Tanz“, Polka schnell op. 393, Johann Strauss, syn: „Unter Donner und Blitz“, Polka schnell op. 324).
Jindřich Bálek
