Myslím, že se málokdy podaří oslavit nějaké skladatelské výročí s takovou intenzitou a koncentrovaností, jako se tomu stalo letos 19. května na Pražském jaru s Arvo Pärtem. Přijel nejlepší estonský sbor a nabídl průřez skladatelovou duchovní tvorbou – ta je celkově hodně z jednoho kusu, a přitom je mimořádně vnitřně pestrá. Už sám fakt, že zpívané texty byly v latině, staroslověnštině, angličtině, italštině a němčině dost vypovídá. A Estonský filharmonický komorní sbor s uměleckým vedoucím Tonu Kaljuste se na svého nejslavnějšího autora evidentně dlouhodobě zaměřuje, a jednu ze skladeb večera dokonce premiéroval. Program byl sám o sobě příslibem mimořádné události – jeho umělecká úroveň ovšem předčila očekávání. Byl to posvátný očistný zážitek.
Fota Pražské jaro 2025 / Petra Hajská.
Větší část první poloviny zabrala Berlínská mše, dokončená v roce 1990 u příležitosti pádu zdi, ale její ústřední část Credo nazvaná netypicky Summa vzniklo už v roce 1977. Kyrie bylo nenápadně slavnostní s flétnovými rejstříky ve varhanách a jemně intonačně oddělovalo „Pane, smiluj se“ od „Kriste, smiluj se“. Následující Gloria nechá daleko za sebou všechnu barokní nádheru, ale drží si velkou rytmickou živost. Pak přišla zmíněná Summa, kde bylo možné na celé ploše obdivovat čisté zářivé výšky i kultivované spodní rejstříky. Vůbec stálo za pozornost, jak vylehčený a nosný zvuk od počátku sbor držel.
Po této části následovala na principu středověkých sekvencí první vložená skladba „Nunc dimittis“. Absolutně mistrovská kompozice na text ze začátku Lukášova Evangelia, kde se starý Simeon sklání nad Ježíškem. Ačkoli je tématem smrt – „Nyní propouštíš služebníka svého…“, je vyznění zářivě mystické a postavené na vysokých sopránech, začíná se složitými harmoniemi a důmyslným vedením hlasů. A závěrečné Amen mizí kdesi v dáli. Jako po celou dobu u Arvo Pärta – je to jednoduché, srozumitelné, a přitom nikde triviální. Pak pokračovala Berlínská mše částí Sanctus s nenápadnou velebností a varhanami, které zněly jako hoboj. Další vložená část byla italsky, zhudebnění staré kroniky, ve které biskup Ambrož zaznamenává křest svatého Augustina. Ne náhodou skladba vznikla pro milánský Dóm, jehož je Ambrož patronem – próza měla přirozený tempo rytmus a přímé řeči zněly v nebeských výškách. Poté se uzavřela laskavými harmoniemi Berlínská mše částí Agnus Dei.
Poslední částí první poloviny byl jakýsi virtuózní vtípek, kterému zároveň nechybí duchovní obsah. Zhudebnění 3. kapitoly Lukášova Evangelia „Which was the son of“ je dlouhý Ježíšův rodokmen až k Adamovi a obsahuje několik desítek jmen a stále opakující se figuru „Který byl synem…“. Je to trochu gospel a zároveň spirituální minimalismus s jemným humorem, který v živém provedení vyzněl i trochu virtuózně, protože stále se opakující sekvence je bravurně rozepsána mezi různé hlasy sboru.
Nevím, jestli to je jenom psychologický efekt, ale druhá polovina koncertu byla snad ještě působivější. Bylo neuvěřitelné, jaké tvárnosti, vkusné barevnosti a přirozenosti sbor dosahoval při absolutní intonační čistotě. Všechny silnější dynamiky bez náznaku síly, svítivé sopránové výšky i kultivované basové hloubky. Hned v prvním čísle si mohl český posluchač zpřítomnit, jaké to asi bylo pro středověkého křesťana, když po samé latině slyšel jazyk, který je blízký jazyku mateřskému. Staroslověnský Kajícný kánon z roku 1998 zněl opravdu emotivněji s jakousi vnitřní horoucností, a na závěr nenápadně zpomaloval, jakoby se čas zastavil. Právě tyto nenápadné hry s tempem byly charakteristické pro každou další skladbu.
Kontrastní Magnificat z roku 1990 bylo naopak jemně mystické a ještě víc stálo na nenápadných proměnách tempa. Popřípadě na zastavení na jednotlivých slovech, například „generationes“. Zhudebnění velikonočního hymnu Veni creator spiritus mělo skutečně efekt jakéhosi znovuzrození a rozsvícení, soprány zněly opět neuvěřitelně. Rytmicky zajímavou skladbou byl Jelení křik na anglický text, kdy se s úvodní strofou „Chtist with me“ pracuje jako s ostinatem. I taková drobnost, jako Tři pasáčkoé z fatimy na dva verše z 8. žalmu, měla polyfonický nápad. Nejslavnostnějším číslem byla velebná pocta kardinálu Newmannovi na jeho anglickou báseň Littlemore tractus i s varhanní předehrou a zvonivým doprovodem. Pak následovala znovu slovanská liturgie, navazující na kajícný kánon. Jeho začátek zpívaly jen tři hlasy, aniž by se zpěváci jakkoli namáhali, byli jasně a zřetelně slyšet. Srozumitelnost zpívaného textu byla po celou dobu neuvěřitelná. Jen závěrečné číslo, Otče náš v němčině, bylo doprovázeno klavírem a vneslo do programu ještě jakousi citovou intimitu, kdy zhudebnění stojí na střídání sólového sopránu a sborové odpovědi o příchodu království. To, jak dovede Pärt oživit postupy staré církevní hudby a zároveň je osobitým způsobem ozvláštnit je zkrátka úžasné – a právem to z něj dělá nejslavnějšího žijícího skladatele. Mnozí sofistikovanější, ale asi méně opravdoví skladatelé mohou závidět, dobře jim tak. Potlesk byl nadšený a ovace vstoje se možná tolik nehodily, snad jen jako důstojný projev úcty. Sbor přidal, jen v ženské sestavě, Pärtovu Estonskou ukolébavku, což bylo něžné i vtipné. Celý koncert byl vzácným dotekem lidskosti.
Byl jsem opravdu hodně rád, že v programu byly všechny texty i s překladem a krátkým úvodem. A po skončení večera jsem nabyl dojem, že takovýto sbor by mohl mít na Pražském jaru i dva koncerty. Úroveň byla vskutku absolutní a je to nepochybně levnější než nejmenované slavné orchestry…
Jindřich Bálek
