„Když mám na výběr dokonalost, nebo risk, raději riskuji. Je to zajímavější a dráždivější.“ (Patricie Kopatchinskaja)
Fota Pražské jaro 2025 / Petra Hajská.
Projekt, který uvedla bosonohá konceptuální umělkyně Patricie Kopatchinskaja 17. května na Pražském jaru, byl podstatně jiný než 16. května, jenž byl hodně duchovní. O den později jsem slyšel a viděl hyperbolu šklebu, poetický sarkasmus, ironii, nadsázku, chvílemi i hudebního ďáblíka. Přizvala přátele – klarinetistu Reta Bieriho, klavíristu Joonase Ahonena, Meesun Hong Colemanovou střídající housle a violu, flétnistku Júlii Gállego a cellistu Thomase Kaufmanna, kteří byli velmi kompetentní, sehraní, někteří doslova zazářili.
Hlavním opusem posluchačsky náročného, detailně připraveného hudebně divadelního večera byl atonální cyklus Arnolda Schönberga Pierrot lunaire. Anticipací byla nesmírně zajímavá první část koncertu v Rudolfinu, kdy se paní Kopatchinskaja opět představila jako výtečná houslistka a zajímavé opozitum vůči vzorovému typu Anne-Sophie Mutter. (Mám však problém sledovat její emocionální hrbení, které dávám na stejnou rovinu jako vykloubené pravé rameno Janine Jansen a zkroucenou pravou ruku Leonidase Kavakose, přičemž všichni hrají božsky.)
Nejdříve skvěle zahráli Stravinského suitu Příběh vojáka, verzi z roku 1919 pro housle, klavír a klarinet. Propojitelkou s Bartókovými Kontrasty, hudebním vrcholem večera, byla Jeu pro housle a klarinet ze Suity op. 157b Daria Milhauda (vynikající Reto Bieri!). Kontrasty považuji za drahokam evropské komorní hudby první poloviny 20. století. Nejlepší interpretace, jakou znám! Bylo to hodně syrové a drsné a přibližně na minutu byly využity i čtvrťové dětské housle, což jsem slyšel živě poprvé.
Druhá část večera patřila Pierrotu lunaire, jedné z ikonických kompozic 20. století, který dodnes dýchá nekompromisní avantgardou. Klíčem k interpretaci básní Alberta Girauda je „mluvící zpěv – mluvící temporytmus“. Sprechstimme obsahuje zadané rytmy a výšky tónů, ale nedrží je a umožňuje jim klesat nebo stoupat, podobně jako při řeči. Interpret si musí dávat velký pozor, aby neupadl do zpívaného řečového vzoru. Jak napsal skladatel, neměl by připomínat zpěv. Úkolem interpreta zde nikdy není odvodit náladu a charakter jednotlivých skladeb z významu slov, ale vždy výhradně z hudby. Byl jsem šokován, jak existenciálně pochopila paní Kopatchinskaja étos hudby a celého díla. Nikdy jsem neslyšel tak emocionálně sugestivní interpretaci.
Pierot převzal leccos z původní postavy francouzského lidového divadla (bílé šaty s velkými knoflíky, bílý obličej, přehnaná komika), ale u Schönberga je v ní ještě větší nadsázka, satira, občas i škleb a zloba. Na pódiu Dvořákovy síně se odehrálo nečekané teatrum.
Zpočátku lídryně s houslemi odehrála krátkou „improvizaci“ na bachovské téma, poté je odložila a započalo pierotovské melodrama – průběžné hledání správných not pro správné chvíle, báječné herecké etudy a hlasová ekvilibristika. Dosud jsem obdivoval hlavně nahrávky Pierra Bouleze, ale přiznávám, že výklad paní Kopatchinské je nový, v nadsázce drsnější, kontaktnější. Christine Schäfer je sice hlasově tvárnější, ale 17. května jsem viděl divadelně zajímavější výkon. Bylo to strhující a neumím si představit, že bych v Česku v budoucnu viděl lepšího Pierrota lunaire.
Pražskému jaru patří za odvahu přivézt něco takového hluboké poděkování. Vyprodané Rudolfinum bylo pro mě signálem, že pražské publikum není takovou konzervou, jak média rády prezentují a že by Česká filharmonie a FOK mohly být ve svých abonentních sériích dramaturgicky ještě odvážnější.
Luboš Stehlík
