Symfonický orchestr japonského rozhlasu a televize NHK zavítal v rámci svého evropského turné rovněž do Prahy na Pražské jaro (čtvrtek 15. 5. 2025).
Fota Pražské jaro 2025 / Petra Hajská.
Zatímco v Amsterdamu byla na programu Mahlerova Čtvrtá symfonie, v Praze to byla Čtvrtá symfonie Johannese Brahmse, uvedená v sousedství kompozic Toru Takemitsu a Albana Berga. Zatímco dirigent večera a současný umělecký šéf orchestru Fabio Luisi na festivalu vystoupil po dlouhých pětatřiceti letech, přední japonské symfonické těleso účinkovalo v rámci Pražského jara vůbec poprvé. Festivalovým debutem bylo i vystoupení japonské houslistky Akiko Suwanai.
Debutovým podmínkám byla nejspíše podřízena i dramaturgie večera japonských umělců s italským maestrem, která sázela na osvědčenou klasiku 19. a 20. století. Sázka na jistotu se nakonec vyplatila a vystoupení dopadlo nad očekávání dobře. Vždyť Symfonický orchestr NHK náleží k asijské špičce a mezi nejlepší světová rozhlasová tělesa vůbec.
Úvodem posluchačsky příjemně načasovaného večera zazněla Hudba ke třem filmům (Three Film Scores) pro smyčcový orchestr, zkomponovaná z hudebního materiálu Takemitsu filmových partitur José Torres, Černý déšť a Tvář toho druhého. Stručná třívětá svita je přívětivou a posluchačsky atraktivní kompozicí, kterou byste si s chutí dopřáli znovu ihned po jejím doznění. Autorovu kompoziční tvář nastavuje z té nejpřívětivější strany. A současně demonstruje excelentní kondici smyčcové sekce japonského orchestru, jehož technické kvality a disciplína podbízivě vycházejí vstříc tradičním evropským stereotypům o japonské sebekontrole, kolektivní disciplíně a technické profesionalitě.
První část koncertu ozdobila, a to doslova, přítomnost a hra třiapadesátileté japonské houslistky Akiko Suwanai, která si pro své festivalové vystoupení vybrala klíčové dílo houslové literatury dvacátého století – houslový koncert Na paměť anděla Albana Berga (1935). Okolnost, že Suwanai konzultovala dílo s rusko-americkým houslistou Louisem Krasnerem, který Bergův koncert premiéroval v dubnu 1936 v Barceloně, dodávala na jejím suverénním provedení jistého puncu autenticity. Ale i bez něj by se stalo její provedení snadno a na dlouho zapamatovatelným, protože Suwanai provedla dvouvěté Bergovo dílo s jistotou a nadhledem. S Fabiem Luisim na dirigentském stupínku vytvořila napínavě komunikující dvojici, v níž měl Luisi expresivně navrch, zatímco sólistka k sobě strhávala pozornost technicky brilantní a introspektivně sebejistou hrou. Živě jsem dosud Bergův koncert neslyšel v tak vycizelovaném pojetí, které by s přehledem odolávalo pokušení hledat v koncertu alespoň stopy chybějící virtuózní ekvilibristiky.
Druhá polovina večera náležela ikonickému dílu symfonické hudby 19. století, Brahmsově Čtvrté symfonii e moll op. 98. Hned s prvními takty mě překvapilo Luisiho tempově velmi živé a emocionálně vypjaté pojetí, jemuž dokonale posloužila smyčcová sekce Symfonického orchestru NHK. Luisiho Brahms měl blíže ke Dvořákovi, Čajkovskému a Mahlerovi než k Brucknerovi či Beethovenovi, jemuž náležel závěrečný přídavek z Osmé symfonie F dur op. 93.
Důraz na vypjatou emocionalitu propojil první větu s druhou a vytvořil z nich jakýsi dvoudílný monolit. Attaca byly propojeny i věty třetí a čtvrtá, opět ve velmi hybných tempech. Luisiho romantický Brahms tak postrádal jistou uměřenost/odměřenost vlastní středoevropské interpretační tradici. Zato ukázal Brahmse jako skladatele plného vášně a vášní. Jak jinak v kompozici, v níž hrají harmonie a harmonická struktura dominantní roli.
Bachovy reminiscence ve finále Brahmsovy symfonie a ve druhé větě Bergova koncertu si říkaly o bachovský přídavek. Myslel jsem si na Webernovu úpravu Bachova Ricercaru z Hudební obětiny (1934). Japonští umělci si ovšem chtěli zahrát. A tak se s podiem a publikem rozloučili druhou větou Beethovenovy Osmé. Snad nebude trvat desetiletí, než se do Prahy opět vrátí.
Martin Jemelka
