Pražské jaro 2022 uzavíralo vystoupení Vídeňských filharmoniků a na festivalu debutujícího lotyšského světoběžníka Andrise Nelsonse. Na programu byla tehdy díla Antonína Dvořáka, Dmitrije Šostakoviče a Sofie Gubajduliny. Ruská skladatelka s tatarskými kořeny bohužel v březnu letošního roku zemřela v požehnaném věku ve svém německém domově.
Fota © Pražské jaro 2025 / Michal Fanta.
Zato Nelsons se na festival Pražské jaro vrátil již po třech letech s jedním ze svých dvou domovských orchestrů, Bostonským symfonickým orchestrem, nominálně jedním z nejlepších světových orchestrů. Zatímco před třemi lety byla na programu Šostakovičova Devátá, vykladači skladatelova díla interpretovaná jako autorova civilní oslava konce druhé světové války, tentokrát bylo celé vystoupení symfoniků z Bostonu věnováno právě a jen letošnímu jubilantu Šostakovičovi (1907–1975) a jeho dvěma reprezentativním dílům, Houslovému koncertu (1948) a Symfonii 1905 (1957).
Sólistkou Šostakovičova koncertního veledíla o rozměrech Beethovenova houslového koncertu byla dirigentova krajanka Baiba Skride, která se na festival vrátila po svém recitálu v sourozeneckém duu se sestrou Laumou (2016). Baiba Skride má Šostakovičův koncert ve svém repertoáru již řadu let a je to v jejím suverénním podání notně znát. V loňském roce Koncert a moll zaznamenala v sousedství mladšího a stručnějšího druhého houslového koncertu, a to právě ve společnosti bostonských symfoniků a Andrise Nelsone pro firmu Deutsche Grammophon. Na Pražském jaru tak prezentovala vycizelovaný interpretační útvar, v němž suverénně kombinovala introspektivní pasáže s technickou virtuozitou. V nejlepším slova smyslu nebylo v jejím podání nic exhibicionistického, spíše naopak. Pečlivě frázovala a artikulovala, neměla nejmenší problémy s dynamikou, a to ani v akusticky ošemetné Smetanově síni, a skladatelem předepsané virtuózní pasáže zcela podřídila celkové koncepci díla. Sympatickou tečkou za sólistčiným vystoupením byla rezignace na přídavek. Ano, jsou koncertní díla, kterým přídavek nesluší. Ani bachovský. Baiba Skride pochopila, že Šostakovičův olbřímí koncert je jedním z takových děl.
Druhá polovina koncertu náležela Šostakovičově Symfonii č. 11 g moll op. 103 Rok 1905. Autor ji komponoval k padesátému výročí ruské revoluce 1905, paradoxně v době maďarského povstání na podzim 1956. Skladatelovi biografové se budou jistě i v roce padesátiletého výročí Šostakovičova úmrtí přít, zda jde o autorovu úlitbu režimu, nebo naopak stínovou hru dvojích významů a utajených obsahů. Na dirigentském pultu ovšem tak jako tak leží objemná hodinová partitura extrémního dynamického rozsahu, se značnými technickými nároky, a to nejen na skupinu bicích nástrojů, a také s velkým úkolem kladeným na dirigenta – udržet pozornost posluchačů ve zvukové mase, která se nevyhýbá zvukomalebnému napodobování střelby do revolučního davu a místo chorálu používání revoluční smuteční pochod. Skryté významy jsou v případě tohoto Šostakovičova díla ukryty spíše v textech jeho vykladačů než v partituře samotné. Na rozdíl od jiných skladatelových symfonií vyžaduje méně předporozumění, a lze ji tak interpretovat jako impozantní, instrumentačně barevnou zvukovou fresku.
Podle mého názoru tento přístup zvolili bostonští symfonikové s lotyšským dirigentem. Špičkovému severoamerickému orchestru lze po technické stránce stěží co vytknout. A požadovat o něj, aby napodoboval zvukově silovou hru sovětských orchestrů skladatelovy éry by bylo anachronismem. Přesto na mě provedení bostonských symfoniků působilo občas odtažitě a místy nezúčastněně. Nelsonsův Šostakovič byl poctivě nastudovaný, skvěle interpretovaný, ale nehrozil, nebudil obavy, nemrazilo z něj. Nechce se mi věřit, že by se porozumění Šostakovičově symfonické tvorbě vytrácelo s generacemi, které skladatele ještě zažily. Vždyť dnešní doba Šostakovičovu revivalu vysloveně přeje.
V tomto směru nemohli dramaturgové Pražského jara připravit festivalovým posluchačům větší dárek než Nelsonsova a Skride Šostakoviče.
Martin Jemelka
