K tomuto tématu jsem byl vyzván editorem Polyharmonie, že by se to právě nyní v době festivalu hodilo. Ale moc se mi do toho nechtělo. Tento festival totiž nebyl moje hlavní parketa. I když i pro televizního pracovníka šlo o prestižní natáčení – zvláště Má vlast a dříve i závěrečná Beethovenova „Devátá“, tak dlouho bylo obsazeno privilegovanějšími televizními spolupracovníky, po sametu zase jinými privilegovanějšími. Ale postupně jsem se k festivalu i propracovával, nejdříve jako dramaturg, později i jako režisér. Ovšem od roku 2014 jsem si již zase „nevrzl“ – prostě nastala jistá změna poměrů a nasazování režisérů nebývá vždy čistý a průhledný proces. Zde mě napadá nedávná poznámka jednoho populárního spisovatele a novináře v souvislosti s kontroverzností současného tzv. „statutu umělce“. Psal ve smyslu, že „umělecká činnost se často odehrává v bahně a tzv. statut umělce bude navíc ještě dalším bahnem v tom již existujícím bahně“. Tím ovšem rozhodně nechci říct, že jsem svůj tvůrčí život strávil v bahně.
Když jsem v roce 1980 nastoupil do ČST, tak se jen z PJ točilo 8 koncertů + 8 koncertů též z Bratislavských hudebních slavností. Všechno se vysílalo celostátně. Letos v roce 2025 se točí pokud vím jen zahajovací Má vlast. Ale není to kritika. Poměry již vůbec nelze srovnávat. ČST jistě tehdy točila podstatně více hudby všech žánrů – od klasiky až po folklór – a ředitelem ČST byl vystudovaný dirigent – tehdy nebyl generální ředitel a ředitelé, ale „jen“ ředitel a náměstci. Dnes jsou pro diváka-posluchače zcela jiné skoro neomezené možnosti. Do sametu jsem snad vůbec nic neviděl třeba se slavným Herberkem von Karajanem, protože byl z „nepřátelského“ Západu a zahraniční přenosy bylo drahé (na PJ ale vystupoval). Dnes i neplaceně toho mohu vidět nekonečně.
Donedávna jsem třeba litoval současné české hudebníky, neměli-li možnost natočit něco v ČT, protože příležitosti je nyní značně méně než v dobách, kdy jsem v televizi začínal. Dnes již není třeba litovat, protože třeba Česká filharmonie má dnes vlastní natáčecí techniku a i vysílání (streamování). Jisté možnosti má i SOČR. Někdo by řekl: „Dobře, ti na to mají všestrannou podporu…“. Ale mám spolužáka – varhaníka, který vlastními prostředky natočil snad celého varhanního Bacha a mnoho jiného a má to na YouTube. Prostě jsme již zcela jinde.
Co všechno jsem na festivalu PJ dramaturgoval a režíroval si již nevzpomenu – koncerty mi splynuly s těmi ostatními nefestivalovými. Ale dva mi utkvěly v paměti – provedení zahajovací Mé vlasti. Při jejich realizacích jsem přišel s určitými novotami, které se postupně zavedly nebo zase zmizely, ale spíše z pohodlnosti, než že by nebyly k prospěchu.
Třeba televizní koncerty se léta zahajovaly záběrem na portál varhan ve Smetanově nebo Dvořákově síni, nebo na tamější stropní lustry. Od bližšího záběru se přecházelo v záběr širší a přes to šly úvodní titulky. Orchestr zde ladil, pokud nenaladil ještě před televizním přenosem. Nebo se vysílání začalo již s příchodem orchestru a následným laděním. Většinou byl i nějaký mluvený úvod (dnes se řekne moderování), od čehož se ale postupně ustupovalo – že jde o zbytečný polopatismus pro přece vzdělaného televizního diváka. Třeba ano, třeba ne. Pak byl střih na příchod dirigenta, kdy orchestr vstává, dirigent podává ruku koncertnímu mistrovi, pak se uklání, vstupuje na dirigentsky stupínek, většinou se chvíli koncentruje a začíná dirigovat. Tam někde se případně umístily titulky s názvem skladby. Někdy ale až do hudby, což jsem neměl rád. U zahajovacího koncertu PJ za přítomnosti prezidenta republiky orchestr začíná státní hymnou a do prezidentské lože přichází prezident s manželkou.
My jsme to ale v roce 2002 udělali jinak. Zahájili jsme pražskojarními fanfárami hranými kostýmovanými žestěmi z balkonu nad hlavním vchodem do Obecního domu včetně úvodních titulků. Kamer bylo méně než dnes, tak jsme museli jednu obětovat tomuto venkovnímu natáčení a až během koncertu se pak tato kamera stěhovala do sálu na místo, kde to nemělo rušit, ale třeba 10´ přímého přenosu jsme s ní nemohli počítat.
Po těchto úvodních fanfárách byl střih na předtočenou zdravici tehdejšího prezidenta Václava Havla z jeho pracovny na Pražském hradě. Pak střih do Smetanovy síně a dále již podle zajetého pořádku.
V roce 2013 jsme zahajovací koncert rozšířili o to, že během opakování úvodních fanfár z balkonu Obecního domu byl střih na přijíždějící auto s tehdejším prezidentem Václavem Klausem s manželkou paní Livií. U hlavního vchodu je čekal ředitel festivalu, předávaly se květiny a podávaly ruce. Pak jsme prostřihli předtočenou prezidentovu zdravici z pracovny na Pražském hradě a pak střih do sálu s již zavedeným pořádkem.
Zde si pamatuji, že příjezd prezidentova vozu se měl předtočit v určitou smluvenou hodinu před koncertem. Když jsem ale přišel na natáčení, tak jsem se dozvěděl, že prezidentský pár již přijel. Mrzelo mě to, že jsme snad udělali nějakou organizační chybu. Ale ukázalo se, že neudělali. Že u prezidenta se z bezpečnostních důvodů prostě jen tak nesdělují přesné časy. Ale po mém jistém zklamání pan prezident byl ochoten příjezd zopakovat a my to mohli natočit.
Předtáčení s oběma prezidenty na Pražském hradě se trochu lišilo. Václav Havel respektoval, co se po něm žádalo s troškou pro něj typickou snad to lze nazvat „roztržitostí“. Václav Klaus byl též velmi vstřícný, když jsem s ním po zprostředkování a při doprovodu tehdejšího dramaturga PJ Antonína Matznera natáčení sjednával o přestávce nějakého jazzového koncertu – snad to bylo v zahradě před Míčovnou Pražského hradu. O Václavu Klausovi se vědělo, že má rád jazz, zatímco Václav Havel upřednostňoval rock. Ale při předtáčení Václav Klaus vše projednával se svým tajemníkem – chtěl jsem třeba, aby neseděl na ctnostné hradní židli za ctnostným hradním stolem, ale uvolněněji méně formálně stál. Nebo aby se díval přímo do kamery, což působí, že mluví k divákům a nedíval se třeba na mě vedle kamery, což pak nepůsobí, že mluví k divákům a co se právě V. Klausovi stalo při snad prvním jeho novoročním projevu, kdy mu někdo asi špatně radil. A takových drobností bylo více.
Natáčel jsem i s prezidentem Milošem Zemanem. Ale bylo to v souvislosti s jiným televizním pořadem, protože Miloš Zeman, jak známo, PJ nenavštěvoval. A ten byl ve srovnání s přechozími prezidenty ještě zase jiný. Měl snahu vás nachytat na „nějakých švestkách“. Ale když nenachytal, tak vždy s potěšením odvedl svůj výkon velmi dobře. S prezidentem Petrem Pavlem jsem prozatím nic nenatáčel.
Jak jsem již zmínil, to první mé natáčení Mé vlasti bylo v roce 2002 s Českou filharmonií a s japonským dirigentem Ken-Ičiro Kobajašim. A já si tehdy vymyslel, že ho zavedu na Vyšehradskou vyhlídku s pohledem na místo skoku bájného Šemíka a on tam v autentickém prostředí první básně – Vyšehradu – a i s pohledem na Vltavu se vyzná k Mé vlasti. A tak se i stalo. Ale po natočení mi řekl, že jsem ho na ten Vyšehrad neměl ani vodit, že si to bájné místo představoval daleko bájněji. No bodejť by ne, když současná architektura Vyšehradu pochází převážně až z 19. stol. A ty památky na „Kroka, Libuši, Bivoje, Přemysla, Šemíka…“ jsou v lepším případě zakopané v zemi.
Druhou Mou vlast (to byla ta za V. Klause) jsem natáčel v roce 2013 s Francouzskými rozhlasovými filharmoniky dirigovanými Kanaďanem Peterem Oundjianem, jehož původ je ale arménský. Tam jsem si zase ještě vymyslel, že zahajovací harfy dvojexpozičně obohatím pohledem na vysvícené štukové sousoší sochaře Ladislava Šalouna (1871–1946) „Vyšehrad“ (asi z roku 1912) po straně pódia Smetanovy síně. Je zde ztvárněn bájný bard s lyrou, což se k úvodním harfám Smetanova Vyšehradu jistě dobře hodí. A jelikož nějaká pozoruhodnost nemá zůstat ojedinělá, tak jsem využil i sousoší „Slovanské tance“ téhož sochaře a z téže doby na druhé straně pódia. Jde vlastně o zachycení tanečníků a použil jsem to v případě polky ve Vltavě. Jistě, Slovanské tance jsou od Dvořáka, ale tuto taneční sochařskou inspiraci jsem snad mohl použít i ve Smetanově Vltavě při známé polce. A ještě dodávám, že snad nejznámějším dílem Ladislava Šalouna je jeho Mistr Jan Hus na pražském Staroměstském námětí. Sousoší zná každý, ale autora již sotva. Ale i tak je to lepší, než bylo-li by to opačně.
V tom roce 2013 jsem měl programově nějak vhodně pokrýt i přestávku mezi básněmi Šárka a Z českých luhů a hájů (dnes se ta přestávka již často nedělá). A tak jsem požádal velmi všestranně talentovaného Lukáše Hurníka a ten napsal zajímavou esej – fikci o Mé vlasti z pohledu autora Bedřicha Smetany. Esej jsme natočili u sochy Bedřicha Smetany (z roku 1984 – čili ke 100. výročí jeho úmrtí) od Josefa Malejovského (1914 – 2003) před Muzeem B. Smetany na pražské Novotného lávce a samozřejmě i s nádhernými večerními pohledy na Hradčany, Karlův most, Kampu, Staroměstský jez (mimochodem již z roku 1241) jakoby „očima“ Smetanovy sochy a Lukáš Hurník, coby „hlasem“ Bedřicha Smetany, zde aktuálně metaforicky vyjadřuje fikci – „vzpomínání“ Smetany na cestu Mé vlasti českou historií a třeba až k jejím současným genderovým konotacím.
Zajímavé je, že Má vlast z roku 2002 bylo poslední pro V. Havla v prezidentské funkci při zahájení PJ a ta v r. 2013 zase totéž pro V. Klause.
Již si nepamatuji, ale po živém přenosu Mé vlasti v tom roce 2002 nebo 2013 mi ještě do vozu volal zkušený a respektovaný „televizák“ s tím, že to, co viděl, tak snad již při živém přenosu nelze překonat – tu přesvědčivou, protože synchronní symbiózu hudby a obrazu. Brysknější při bryskní hudbě, vláčnější při vláčné hudbě… Jsem totiž toho názoru, že každá změna v obraze by měla mít i hudební „příčinu“ a nebýt jen tak svévolná. Jen takto totiž může dojít k žádoucí symbióze hudby i obrazu, což pak odpovídá tomu filozofickému, že v propojení částí nejde pouze o jejich souhrn (součet), ale kvalitativně novou hodnotu.
Ale abych se jen nechválil, když jednou zkušený vedoucí přenosového vozu viděl trápení již dost nasazovaného režiséra a poradil mu, že by se měl připravit jako režisér Vaněk, tak mu onen režisér velmi sebevědomě opáčil, že takto se to již dnes nedělá. Nevím, co měl na mysli tím „takto“ a třeba bych to vzal vážně, kdybych ovšem viděl, že ten režisér ví, nebo alespoň ví, že neví. A nikoliv že ani neví, že neví, což je nejhorší varianta. Na jeho obranu mohu snad jen uvést, že občas i nadřízení režiséra neví, že neví a svá rozhodování musí pak všelijak obcházet, aby to nevyšlo najevo. Ovšem dělat něco jinak, než je zavedené, je značně riskantní. Někteří vás sice pochválí, ale jiní třeba i ošklivě pohaní s tím obvyklým: „Vždyť tak se to nikdy nedělalo!“ Je-li něco pojato, jak je léta zavedené, tak nikdo nic nepochválí, ani nepohaní. Prostě je to tak zavedené a je příjemný klídek. Proto k dobrému uživení se je lépe nic neinovovat a počkat si, až to bude též zavedené. Jinak je nutné mít ještě rezervní existenční jistotu, nebo být alespoň o dva stupně výše, aby se ustál boj s tím zavedeným, a nikoliv s profesně fatálními následky.
Jinak odborná veřejná kritika obrazového snímání hudby je pojem naprosto neznámý a profesionálně třeba v tisku vůbec nepěstovaný. Za svou 45letou televizní kariéru jsem zaznamenal snad pouze dvě reakce hudebního kritika – již nevím, zda v Hudebních rozhledech nebo v Harmonií, nebo možná v obojím.
Jedna byla negativní kvůli svícení, což se ještě v době nikoliv tak dávné vůbec nenosilo, takže to konzervativce i provokovalo, zatímco dnes ke světelnému podtržení emočního obsahu hudebního provedení se často přistupuje, aniž by se koncert obrazové natáčel – prostě zařizují si to účinkující sami ve spolupráci s provozovatelem sálu.
Ta druhá reakce hudebního kritika k mé televizní režii byla mířena na můj styl vůbec a byla tak pozitivní, že jsem byl kolegy podezříván, zda jsem si to nějak „neobjednal“, jak to bylo nezvyklé a navíc pozitivní, že si kritik všiml i televizní režie. Že se způsobu televizního snímání hudby žádná profesionální kritika nevěnuje je ovšem škoda, protože zvláště nyní – ve vizuálním věku – lze obrazovým snímáním hudbě prospět, nebo naopak i uškodit.
K natáčení kdysi též velmi prestižního závěru PJ s 9. symfonií se slavnou „Ódou na radost“ (o sbratření všeho lidstva) Ludwiga van Beethovena jsem se bohužel nikdy nedostal. Ale za to v rámci proslulého cyklu „Česká filharmonie hraje a hovoří“ začátkem 80. let jsem sestřihal všechna tehdy dostupná provedení části této skladby Českou filharmonií s různými dirigenty, často ještě černobíle. Někdy jsme museli technicky trochu přizpůsobit ladění z různých provedení, s tempy jsme nehýbali, což trošku třeba i tempově poskočilo, ale v této spíše dokumentární přehlídce dirigentů a jejich provedení to nevadilo.
Zahajovací koncert se Smetanovou Mou vlastí se televizně vysílá každoročně od roku 1956 a vždy znovu a znovu s nadstandardní odezvou televizních diváků u jiných koncertů i z PJ nezvyklou. Pouze jednou (myslím v 90. letech) se limitované prostředky na natáčení místo Mé vlasti věnovaly jinému koncertu PJ v témže roce. Ale nesetkalo se to s pochopením. Stejně jako neobstálo vynechání velmi drahého a slavného Novoročního koncertu z Vídně s tím, že každý rok jde stále „jen“ o ty vídeňské valčíky… Ale divák to nepřijal.
Poslední snad dva týdny ČT vysílala ze svého archivu i již desetiletí staré koncerty z PJ coby „předskokany“ na ten festival letošní. Tak s dnešními záznamy se to již nikdy nestane. Ty staré koncerty mají totiž neomezená vysílací práva, protože se to kdysi vůbec neřešilo. Ty současné koncerty mají práva omezena většinou na pět let. Teoreticky sice lze dále přikoupit prodloužení práv, ale to se nikdy nestane. Jednak to je zpětně administrativně dost náročné, ale hrozí i nebezpečí, že taková přikoupená repríza by mohla být považována jako nová výroba a v rámci šetření by mohla ohrozit natáčení nového pořadu.
A na závěr ještě perlička z té dávné doby pražskojarních Mých vlastí. Bylo to za prezidentování G. Husáka, který též zahajovací koncerty navštěvoval a při závěrečné děkovačce byl středem sálu na podium přinesen obrovský asi červeno-karafiátový věnec (možná koš) jím věnovaný. A po skončení přenosu v tom věnci televizní kolega, který se s prezidentem asi nikdy ani nesetkal, objevil i nějakou prezidentovu „navštívenku“. Tu si vzal a vložil si ke svému řidičskému průkazu. A pak řídil s velkým klidem. Byl-li totiž kontrolován tehdejší Veřejnou bezpečností (dnešní policií), tak předložil řidičský průkaz i s tou prezidentskou „navštívenkou“ a vše bylo rázem vyřešeno v jeho prospěch snad i se zasalutováním na rozloučenou.
Stanislav Vaněk
