Prague Philharmonia zahájila sezonu 2025/20226 jako vždy po vedením Emmanuela Villauma efektně a vynalézavě. Ve Dvořákově síni Rudolfina uvedla hudbu Mozarta, Saint-Saënse, Haydna a Schuberta.
Hlavní tváří večera byl však jejich host – makedonský klavírista Simon Trpčeski. Pátý klavírní koncert F dur „Egyptský“ Camilla Saint-Saënse zahrál s espritem a technickou brilancí, jakou jsem v tomto efektním díle dosud neslyšela. Žádný patetismus, povrchní zdůrazňování mimoevropských inspirací, jen poctivá práce s každou frází a citlivý emocionální základ. Pan Trpčeski hrál skutečně nádherně a byl drahokamem koncertu.
Fota Ivan Malý.
V době, kdy většina pianistů tvrdě preferuje značku Steinway mě potěšilo, že si vyžádal Petrof. (Údajně byl překvapen, že v Rudolfinu jej nedostal na výběr, když je to tradiční česká značka.) Jsem ráda, že se v podzemí Rudolfina našel Ant. Petrof 275 a myslím, že romantickému zvuku to hodně pomohlo. (Mimochodem Petrof za tento model dostal v USA ocenění One of The Top Iconic Pianobrands a je nástroj, který České filharmonii před několika lety darovala Maysing Yang, ambasadorka pro lidská práva z Taiwanu. Bohužel filharmonie preferuje značky Steinway a Fazioli.) Pro mě to byl vrchol večera, jakkoliv i další čísla byla neobyčejně vydařená. Přídavky: Labuť z Karnevalu zvířat (s cellistou Lukášem Pospíšilem) a třetí věta z Prokofjevovy Sedmé klavírní sonáty.
Například tak dobře zahranou předehru k Mozartově Kouzelné flétně jsem dosud živě neslyšela. Její vícerozměrnost vystihl dirigent vskutku příkladně. Ještě sugestivnější bylo jeho Znázornění chaosu, úvodního oddílu z Haydnova oratoria Stvoření – vyjádření „nicoty“ před vznikem „něčeho“, tedy nuly před prvním dnem stvoření. Obdivoval jsem, jak skvěle pan Villaume pracoval s tichem, proměnlivou fakturou a dynamikou.
Možná ještě silnější byl zážitek z provedení Schubertovy Čtvrté symfonie c moll, kterou skladatel s nadsázkou nazval „Tragická“. Tragika byla vnímána různě – se „salonní“ intimitou v případě Schuberta, s osobní romantickou rozervaností u Mahlera, válečným apelem či antikomunistickým sarkasmem u Šostakoviče… Každopádně citu pro reflexi emocí měl skladatel na rozdávání. Spíš je zajímavé analyzovat inspirace Schubertovými idoly – Haydn, Beethoven – a také geniální melodiku, za všechny vynáším báječné hobojové sólo Jana Součka v Andante.
Orchestr hrál s maximálním nasazením a dirigent jej infikoval neskutečnou energií. Sezona Prague Philharmonia je velmi lákává, plná úžasných koncertů a lidé s méně plnými peněženkami jsou postaveni před těžké dilema.
Ivana Stehlíková
