Přibližně před třiceti lety jsem objevil sílu a barvy syrové lidové hudby. Pravda nejdříve to byly moravské hudecké muziky, ale brzy následoval folklor romský (tehdy se ještě smělo psát cikánský), irský, bretaňský, skotský, sicilský, korsický, ukrajinský ad. Z lidového podhoubí se profilovaly kapely, které své původní ukotvení rozvíjely, transformovaly, fúzovaly nebo téměř opustily. Tak jsem poznal v 90. letech umění fenomenálního romského houslisty Robyho Lakatose (a také jeho skupinu), jenž ve svých aranžích kombinuje maďarskou romskou hudbu, jazz, klasickou hudbu a klezmer. Světová nahrávací firma Deutsche Grammophon mu vydala několik komerčně úspěšných alb – první je V cikánském stylu (1991), poslední u DG, o němž vím, je Cikánský houslový virtuos z roku 2009. Kromě toho svým způsobem fascinující nahrávky Legenda o ropuše, Lakatos… Spolupracoval dokonce s hvězdami typu Marthy Argerich, Maxim Vengerov, Vadim Repin, Stephane Grapelli, Christian Poltéra, Miriam Fuks… Nevím, jestli byla jeho nahrávací firma po 14 albech již spoluprací unavena nebo zde byly jiné důvody, ale například nahrávku Antonio Vivaldi – Čtyři roční období vydal label Avanticlassic.
Deutsche Grammophon, který neustále hledá formáty a umělce, kteří by naplňovali její marketingové a koncepční vize, usilovala o jiný romský projekt a tím byl Janoska Ensemble (v roce 2016 vyšla první nahrávka), soubor, jehož členové vzešli z romské lidové hudby. V roce 2024 věnoval soubor čtvrtý titul Vivaldimu a vyšla nahrávka Čtvero ročních dob ve stylu Janoska, kterou dosud v této verzi v katalogu neměla.
V anotaci nahrávky se píše: „Soubor, plně oddaný svému vlastnímu ´janoskovému stylu´ a svému krédu improvizace, si pro své album vybral toto monumentální a nadčasově krásné dílo, protože se stejně jako většina barokní hudby dokonale hodí k virtuózní realizaci. Navíc díky čtyřsezonní předloze koncertu si každý ze čtyř virtuózních hudebníků mohl složit svou ´vlastní´ jednovětou sezonu, a tak ji propojit se svým vlastním nástrojem.“
V neděli 4. května byl soubor hostem Pardubického hudebního jara v pardubickém Domě hudby (V roce 2023 osvěžil festival Lípa Musica.) a zahrál právě nejznámější Vivaldiho hudbu, s níž objíždí Evropu, která provokuje hudebníky k nejrůznějším transformacím minimálně od konce 80. let, kdy si cyklus upravil k obrazu svému houslista Nigel Kennedy a po něm desítky jiných… Zapomněl jsem dodat obsazení souboru: Ondrej Janoska, Roman Janoska – housle, František Janoska – klavír, Julius Darvas – kontrabas.
Fota František Renza / Pardubické hudební jaro.
Originál přetvořili důkladně. Formálně nabídli jiné názvy vět, čímž strukturálně změnili kostru a vlastně i obsah, takže v Jaru zní věty Ptáci v rytmu – Snící duše – Irská svatba, v Létě Karibské vlny – Ticho před bouří – Bouře v Janoska stylu, v Podzimu 7/8 balkánská jízda – Improvizace naslepo – Lovec a jazzová liška a v Zimě Tanec na sněhu – Sladký domove – Mír a láska navěky. Něco bylo kompozičně zajímavé, něco méně, něco bylo triviální a hodně prvoplánové. Hodně využívali jazzový background, zapsanou improvizaci, kýčovitý cikánský esprit; někdy to byl salon, jindy jazz club, někdy standard, jindy to bylo dost ujeté (třeba Irská svatba). Byla to velmi dobrá hudební i vizuální show. Bylo to velmi působivé, ale padre Vivaldi by se divil.
Trochu mi vadil klavír, někdy až barový, velmi virtuózní, ale v tomto zvukovém projektu cizorodý, a vůbec jsem nepochopil, proč hrají z not, když si tak zakládají na improvizaci. Některé nápady byly výborné, například prvky preparovaného piana. Jakkoli hrál primárius výborně, i když úroveň techniky Robyho Lakatose je v hudbě tohoto typu nedostižná, měl jsem pocit, že nejkreativnějším člen kapely je sekundista.
Kdybych měl porovnat pokusy o moderní pohled na Vivaldiho „doby“, pak na první místo bych dal houslistu Daniela Hopa, jenž zživotnil pohled Maxe Richtera, na druhé živelnost Lakatose a na třetí styl Janoska, jakkoliv dosud nechápu co to vlastně konkrétně znamená.
Luboš Stehlík
