V jednotě jsou v Praze politici, úředníci a členové odborných grantových komisí uhranuti slovem „excelence“; vytrvale (občas zbytečně umanutě) ji hledají a podporují, někdy s menším, jindy větším úspěchem. Jedním ze subjektů, kde oceňují vysokou míru excelence je série Klasika o čtvrté, jejíž hybatelem a nejspíš i majitelem je klavírista Ivo Kahánek. Cituji slova zakladatele:
„Cyklus jsme nazvali Klasika o čtvrté, protože všechny koncerty začínají odpoledne už v 16 hodin. Těmito koncerty jsme vyšli vstříc věrným posluchačům klasické hudby v seniorním věku a vytvořili jsme je také jako možnost pro ty, kterým večerní začátky koncertů z nějakého důvodu nevyhovují. Koncerty jsou už svým odpoledním časem trochu neformálnější, posluchači se mohou následně s interprety i potkat, popovídat si s nimi, každopádně se dozví něco navíc. Zároveň si troufám říct, že všichni pozvaní umělci patří ke špičkám ve svých oborech. Dali jsme si záležet na vytvoření intimní exkluzivní atmosféry, kde jsou posluchači interpretům o mnoho blíže.“ (Ivo Kahánek)
Devizou projektu je oživení Sukovy síně Rudolfina, která je v docela silném stínu vedlejšího Dvořákova sálu a angažování řady kvalitních umělců, jakkoli dramaturgie většinou nebývá průlomová a odpovídá filozofii projektu…
Fota Jana Česáková Hyklová.
Podíváte-li se do křesťanského kalendáře, zjistíte, že 27. prosinec, spadající do vánočního období, je svátkem apoštola Jana Evangelisty, asi nejmilejšího učedníka Ježíše Krista. Odpoledne tohoto významného dne se v „Sukovce“ odehrál koncert, který měl skutečně vysokou míru svátečnosti a interpretační „excelence“ – recitál klarinetistky Anny Paulové a klavíristy Martina Kasíka. Od roku 2015, kdy mě její hra upoutala v soutěži Pražského jara více než vítězného korejského klarinetisty Kim Sang-juna (i poroty naší nejvýznamnější hudební soutěže se občas mýlí), vnímám jedinečnost ženského kouzla a umění klarinetistky. V téměř Kristových letech je z ní zralá umělkyně s evropskými kvalitami.
Odpoledne začalo pěkně zostra náročnou Klarinetovou sonátou Es dur Johannesa Brahmse, kde byl klavír doslova rovnocenným partnerem. Nechal jsem se unášet geniální hudbou a obdivoval nesčetné detaily „hudebního tvarosloví“ obou nástrojů. Kdybych se uchýlil k simplifikaci, první věta se mi jevila jako vlídná, přívětivá (možná až nasládlá), druhá byla skutečným appassionatem a třetí měla ohromné vzedmutí.
V Chopinově Scherzu b moll se pan Kasík projevil jako právoplatný člen české klavírní elity. Podařilo se něco pro mě neslýchaného, když překročil limity průměrnosti klavíru firmy Fazioli. Nástroji sice chybí stříbrné výšky i omamně lahodné hloubky, ale panu Kasíkovi se tyto nástrojové deformace, jako klavírnímu laikovi nevím jak, téměř podařilo překonat a nad Faziolim zvítězil, takže mě Chopin v noblesním podání naprosto uspokojil. (Koupě Fazioliho do Sukovy síně Rudolfina byla omylem. Je správné, je-li hlavním klavírem Rudolfina Steinway, nicméně v komorním sále bych očekával od „národní“ České filharmonie projev vlastenectví. Na rovinu – zde by měl být Ant. Petrof 275, který je dle mého mínění přece jen lepší.)
Tradiční večer měl i nečekanou hudební perličku – Studio Primo per clarinetto solo B dur z roku 1821 Gaetana Donizettiho, kterou jsem slyšel poprvé. Skladatel nezapřel svůj operní background, nicméně Anna Paulová v ní kromě citu pro vedení melodie ukázala jakou má výtečnou techniku. Není to „pouhá“ etuda, ale hudba, která má tradiční sonátovou formu, takže to není „samožerná“ ekvilibristika prstů. Nic podobného jsem od českého klarinetisty dosud neslyšel. Sice by mě více potěšila transkripce nějakého sólového Bacha, ale za poznání této hudby jsem byl vděčný.
Vrcholem koncertu byla Poulencova Sonáta pro klarinet a klavír. Převažujícími afekty byly smutek a klid, jakkoliv závěr měl i ohnivé oživení. Nejvíc jsem si užil Très calme v druhé větě a opojnou třetí větu, jež svou romantikou evokovala přelom 19. a 20. století. I v této hudbě nabídla klarinetistka nevšední virtuózní dispozice.
Posledním opusem programu byla zpaměti zahraná Martinů Sonatina, jež měla od obou interpretů referenční kvalitu (v tomto případně skutečně doprovodný klavír byl velmi empatický). Nádherně plynoucí Andante!
Jenže to nebylo vše. Skutečnou tečkou byly dva přídavky. Úprava Dvořákovy měsíčkové árie z Rusalky byla nápaditým poděkováním na rozloučenou asi padesátičlennému publiku, nicméně dalším vrcholem koncertu bylo Spiegel im Spiegel Arvo Pärta z roku 1978. (Zrcadlo v zrcadle považuji za jednu z nejlepších drobných komorních kompozic 20. století.)
Kompoziční princip díla Spiegel im Spiegel, v souladu s jeho kompozičním stylem tintinnabuli obsahuje dva prvky: stupnicové pohyby v sólovém nástroji a trojzvukové struktury v klavíru. Oba prvky pracují výhradně s tóny F dur a jsou uspořádány kolem centrálního tónu a‘. Princip sólového hlasu připomíná písmeno X, snad proto „zrcadlo v zrcadle“. Originál je určen houslím a klavíru, ale znám i verzi pro violu či violoncello a doprovodem byl i orchestr. Verzi pro klarinet jsem slyšel poprvé. Dala mi nahlédnout do nové barevné kvality této geniální drobničky a poslouchat nadpozemský part klarinetu bylo, jak se módně píše, dechberoucí. Recitál byl na úrovni jakéhokoli koncertu Českého spolku pro komorní hudbu či komorních cyklů FOK. Odpoledne s královnou českého klarinetu bylo kouzelné.
Luboš Stehlík
