V pátek 9. ledna jsem navštívil v pražském Rudolfinu v rámci 130. sezony České filharmonie koncert, kde byla v první polovině hostem Česká studentská filharmonie (ČSF). Dirigentem celého koncertu byl v Praze už dobře známý Giovanni Antonini, který má mezinárodní pověst specialisty na barokní a klasicistní hudbu. Pro mě to byl večer radosti i starosti.
Fota Petr Chodura / ČF.
V krátké době jsem slyšel mladé muzikanty podruhé a byla to opět radost. Tentokrát hráli Beethovenovu 4. symfonii B dur. Pod vedením Simona Rattla vyzněl sice v prosinci 2025 Berliozův Harold v Itálii zajímavěji, ale i Beethoven dopadl moc dobře. (S některými čtvrtými symfoniemi mám celoživotní problém. Není to jen případ Beethovena, ale i Dvořáka, Mendelssohna, Čajkovského, Brucknera, Mahlera nebo Šostakoviče.) Beethoven není interpretačně snadný, navíc Antonini mladé české elitě situaci neulehčil a plně dostál své pověsti milovníka rychlých temp. Zvláště ve finále jsem ma non troppo neslyšel a tempo bylo dle mého mínění zbrklé. (Že by si dirigent autenticky myslel, že Beethoven neustále někam utíkal?) Nicméně Česká studentské filharmonie vše zvládla. Temperamentní hudba sonátové formy čtvrté věty však mohla být přece jen citlivěji strukturována. Skvěle však dopadly vtipné detaily. Ještě štěstí, že pan Antonini zdá se není ctitelem tradičního vnímání tohoto díla jako „hrdinského“. Potěšila mě lyrická meditace v adagiu, kterému imanentní hybnost naopak prospěla. (Mimochodem velmi oceňuji kvalitu klarinetu Jany Dvořákové, jinak členky ČF.) Beethoven je jistě dobrým „edukativním“ materiálem pro mladé hudebnice a hudebníky a jistě se něco naučili, ale já inklinuji k pojetí typu Claudia Abbada nebo Bernarda Haitinka.
Možná jsem v tom osamocen, ale jako problém vidím pozici ČSF. Už poněkolikáté jsem byl svědkem její role předskokana, „farmářského béčka“. Pozve se dirigentská ikona, nějaký čas pracuje se začínajícími muzikanty, pak odehrají první polovinu koncertu, ale na druhou vystřídá juniory mix střední a seniorní generace, aby dostalo publikum za své peníze lesk a světovou kvalitu, prostě jistota. Vedení ČF by mělo zvážit, zda častěji nedat ČSF ve vhodném programu, s vhodnou dirigentskou hvězdou a možná i mladým sólovým super talentem důvěru pro celý koncert. (Některé atributy by „senioři“ mohli „juniorům“ závidět – entusiasmus, radostnost, s mládím spjatá empatie, vděk za možnost hrát v nejlepším sále České republiky.) V tomto případě bylo navíc hostujících členů ČF až příliš a důvěru v ČSF nebudila zbytná přítomnost houslisty Stefana Barneschiho na židli koncertního mistra, kterého si pan dirigent coby svou oporu přivezl. Jsem přesvědčen, že domácí zástupkyně Magdalena Mašlaňová by jeho roli jako vždy hravě zvládla. Přišlo mi to nepochopitelné nejen pro ni, ale hlavně pro ČSF a ČF ponižující; nevidím do zákulisí tohoto projektu, ale přišlo mi to podivné. Svou šanci ČSF však opět stoprocentně využila.
Druhá část večera patřila České filharmonii a Mozartovu Requiem. Uvedení mše za zemřelé dva týdny po radostných Vánocích a pár dnů po Třech králích mi přišlo poněkud nevkusné, ale ČF v tom není historicky sama. (Ledaže by bylo věnováno památce mrtvým na Ukrajině.)
Ačkoli je pan dirigent znalec starší hudby, i když jeho interpretace například s jeho Il Giardino Armonico se nedají označit za tzv. autentické, obsazení v Requiem jakoby konvenovalo spíše s romantickým zrcadlem Mozarta – zbytečně velký orchestr i sbor, „moderní“ výklad partitury, tektonika, agogika, dynamika, které byly velmi svérázné. Jevilo se mi to jako objektivistické a lehkonohé. Bylo to nejen nejrychlejší Requiem ze stovek, které jsem v životě slyšel (pozůstalí by si mohli i zatančit), ale měl jsem pocit, že červenou nití je, aby to hlavně nebyl nudný, těžkotonážní Mozart, což není špatná idea, ovšem nesmí být všeobjímající. Slyšel jsem skvělou fugu v Cum sanctis, skromně vznešené Sanctus a málo modlitby v Benedictus, ba ani Agnus Dei nestálo dirigentovi za více prostoru pro kontemplaci.
Pražský filharmonický sbor odvedl samozřejmě jako vždy velmi dobrou práci, jen si mohl méně plést Mozarta s Verdim. Navíc kupodivu nebyl pěvecky tak dokonalý jako v minulosti (soprány). Možná to byl ten večer problém mých uší, ale neslyšel jsem od orchestru i sboru výkon světové špičky, ale pouze velmi kvalitní rutinu.
Podobné to bylo se sólisty – dvaašedesátiletý Werner Güra je jen vzpomínkou báječného tenoristy z konce 20. století, ničím zajímavé byly hlasy Giulie Semenzaty a Helen Charlestony. Relativně přijatelný byl bas Ashleyho Richese. V Česku by se bezpochyby našlo lepší kvarteto.
Mám rád nahrávky barokní hudby pana Antoniniho, ale viděno prizmatem Mozarta, raději si nedomýšlím jak by případně dopadlo Requiem Dvořáka nebo Brahmse… Bohužel to nebylo Requiem jedno z deseti, ale jedno ze stovky. Jaký to rozdíl proti provedení z listopadu 2024, kdy ve stejném sále provedl tutéž kompozici Václav Luks se svými soubory a poučenými sólisty.
Luboš Stehlík
