Na konci června 2024 se po rekonstrukci znovuotevřel dům v Nelahozevsi, kde se Antonín Dvořák ve středu 8. září 1841 narodil. Architektonický návrh vytvořilo britské studio Wright & Wright, řešení muzejní expozice připravili Ralph Appelbaum Associates. Hybnou silou toho celého byla Eleonore Kinsky, kurátorka a programová manažerka Dvořákova rodného domu. Loni v listopadu byla tak laskavá a provedla nás, malou výpravu z edukací České filharmonie, novou expozicí, která na nás svojí nápaditostí a promyšleností udělala velký dojem. Letos jsem se vrátil, abychom se Dvořákovým světem prošli ještě jednou, z čehož vznikl tento rozhovor… Eleonore Kinsky je česko-německo-francouzského původu. Narodila se v Paříži, vyrůstala v Praze, muzikologii studovala na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na londýnské King´s College.

Eleonore Kinsky.

Co všechno se vlastně muselo stát, aby rodný dům Antonína Dvořáka dostal nový kabátek?

Vůbec nejdřív – v roce 2019 – převzala tento dům rodina Lobkowicz od Národního muzea. Je to trochu složitá historie. Po roce 1989 bylo Lobkowiczům v restitucích vráceno hodně majetku v Čechách včetně několika zámků, mnoha pozemků nebo velkých uměleckých sbírek. Měli s tím dost starostí, takže byli docela vděční, že se o tento domeček v sousedství jejich zámku v Nelahozevsi dál staralo právě Národní muzeum za symbolický pronájem jednu korunu ročně. Na druhou stranu si Národní muzeum jako státní organizace nemohlo dovolit dělat v soukromém objektu žádné velké změny. Dům začal být ve špatném stavu a expozice věnovaná Dvořákovi už také zastarala, takže bylo jasné, že se bude muset něco stát. A to přišlo v roce 2019, kdy si Lobkowiczové dům převzali a začali jsme plánovat rekonstrukci a novou expozici.

Rodný dům Antonína Dvořáka v novém…

… a před rekonstrukcí.

Pokud někdo ze čtenářů pamatuje Dvořákův rodný dům třeba v roce 2017, 2018, jaké jsou hlavní změny, které jste udělali?

Pokud jde o stavební úpravy, renovovali jsme nejen hlavní budovu, ale celý komplex. Zkusili jsme ho vrátit do podoby, jaká tady mohla být v době Dvořákova narození. Odstranili jsme třeba velkou stěnu uprostřed, která celý komplex rozdělovala. Takže návštěvník, který tu byl v roce 2018 by se divil, jak je to tu teď velké. Také jsme rozšířili expozici. Původní byla jenom v přízemí hlavní budovy, nyní ji máme i v prvním patře. K tomu jsme přidali ještě dvě místnosti naproti, v původní sýpce.

Rodný dům v průběhu rekonstrukce.

A tady, kde náš rozhovor začínáme, bylo za Dvořáka co?

Tady byla kočárovna. Místo, kde se skladovalo hodně věcí…

Taková garáž…

Přesně tak.

A ta patřila taky Dvořákovým?

Ne, Dvořákovým nepatřilo nic. Oni si z celého komplexu pronajali hospodu čili jenom přízemí hlavní budovy. A pak možná ještě některou ze stájí. V patře nad hospodou navíc bydleli další lidé, takže Dvořákovi nemohli používat všechno úplně volně, jak by chtěli.

Ale malý Dvořák si sem „do garáže“ možná chodil hrát…

To je dost možné. Třeba se sem chodil dívat na pavouky, kterých tu před rekonstrukcí bylo opravdu hodně. (smích)

Zídka rozdělující dvůr určená k demolici.

Expozici jste rozšířili. Jak se změnil její obsah?

Původní byla ze 70. roků 20. století a trošičku obnovena byla v devadesátých letech. Na svoji dobu to byla kvalitní expozice. První dvě místnosti se věnovaly Dvořákovu dětství. Byl v nich umístěný spíš měšťanský, biedermeierovský nábytek, a k tomu klasické výstavní panely. V tanečním sále se návštěvník dověděl o Dvořákově umělecké dráze a bylo tam několik předmětů z fondů Národního muzea. Například Dvořákova viola. Takové cenné autentické věci tu bohužel už nemáme, protože nám nepatří. Ale na druhou stranu nám to umožnilo expozici hodně otevřít návštěvníkům, aby se mohli co nejvíce věcí dotknout.

Než se do expozice podíváme, řekněte mi, jaká byla vaše osobní cesta ke Dvořákovi, a nakonec i k tomuto zaměstnání?

Vystudovala jsem hudební vědu v Německu a v Anglii. O Dvořákovi to ale bylo jenom okrajově. Asi je to všude stejné. Každá univerzita se zaměřuje na skladatele, kteří jsou s tím místem nebo se zemí více spojení. Kdybych studovala v Praze, určitě bych se o Dvořákovi dověděla víc než v Německu.

Čemu jste se věnovala?

Bakalářské studium bylo hodně obecné, člověk se měl podívat na co nejvíc věcí. Pamatuji si, že z Dvořáka jsme probírali Novosvětskou, ale nic víc. Bakalářskou práci jsem psala o Janu Václavu Hugo Voříškovi, českém skladateli žijícím na začátku 19. století ve Vídni. Moc se mi líbí jeho Symfonie D dur, ale práci jsem psala o jedné jeho mši. K Voříškovi bych se ráda ještě někdy vrátila, protože i když zemřel tak mladý, byl to opravdu zajímavý skladatel.

V magistru jsem chtěla studovat v Londýně u pana profesora Cliffa Eisena, mozartovského odborníka. Bohužel ale zrovna v tom akademickém roce neměl žádný kurz, z čehož jsem byla smutná, ale on mi dovolil, abych u něj psala práci. Byla o Mozartovi v Praze, respektive o Praze v době, kdy do ní Mozart přišel. Čili otázky týkající se zdejšího publika a také důvodů, proč Mozart lidi v Praze tak oslovil – oproti Vídni, ve které žil.

A pak už přišel Dvořák?

Dvořák přišel samozřejmě mnohem dřív. Celé dětství jsem chodila do houslí na hudební školu a moje paní profesorka si přála, abych hodně hrála českou hudbu, protože si myslela, že stejně odejdu do ciziny. A tak mi chtěla dopřát co nejvíc Dvořáka, Smetany a dalších, abych si uvědomovala, odkud jsem. Ke Dvořákovi jsem měla už tehdy hodně blízko. A když jsem pak byla v zahraničí a cítila stesk po domově, často jsem si nějakou Dvořákovu symfonii poslechla. Mimochodem úplně první CD, které jsem v životě dostala, bylo se Slovanskými tanci.

V roce 2018 jsem získala zaměstnání u Lobkowiczů. Ve sbírkách jsme pracovali dva muzikologové – Petr Slouka a já. Katalogizovali jsme je a pracovali na výstavě, která se konala v roce 2020 ve Vídni. Začala se také plánovat nová hudební výstava v Lobkovickém paláci, což bylo úkolem mého kolegy, který se sbírkami pracuje mnoho let, a navíc výstava cílila na barokní hudbu, což je skutečně Petrova doména. Když se objevily nové plány s Dvořákovým rodným domem, byla to výzva pro mě. Mělo to svoji logiku. S Mozartem a Voříškem jsem se předtím pohybovala na konci 18. a na začátku 19. století, takže Dvořák nebyl časově zase až tak daleko.

Jak se to dělá koncipovat novou expozici ruku v ruce s novou podobou Dvořákova rodného domu?

Velké štěstí bylo, že jsem měla hodně času na přípravu. Na začátku jsem mohla dva roky jenom rešeršovat, procházet archivy a v nich tisíce dokumentů, konzultovat s experty z různých oblastí nejen co se týče muzikologie, ale také etnologie či etnomuzikologie. Teprve pak jsme vymýšleli, jak by mohla výstava vypadat, a hlavně jsme začali spolupracovat s architekty. To byl docela netradiční způsob.

Myslím si, že v České republice je normální, že kurátor napíše libreto a podle něj pak architekt realizuje konkrétní výstavu. U nás to byla od začátku intenzivní spolupráce, ovšem vesměs online, protože to bylo za kovidu a naši architekti byli v Německu. Diskutovali jsme, co dává smysl dát do jaké místnosti. Pak jsme na tom každý třeba týden pracovali zvlášť, zase jsme se potkali, přinesli nové nápady a návrhy řešení. Asi po roce takovéto práce jsme dopěli k finálnímu projektu, který jsme se pokusili uskutečnit.

O základní myšlence jste měli jasno na začátku, nebo z těchto konzultací vyplynula?

Základní myšlenka tu byla víceméně od začátku. Tedy že se v expozici zaměříme hlavně na Dvořákovo dětství. Mám pocit, že je to i jeden z důvodů, proč jsem projekt dostala na starosti já. Náhodou jsem totiž krátce předtím byla v Itálii v rodném domě Giuseppe Verdiho, který se mi moc líbil a je zaměřený právě na skladatelovo dětství. A tak jsem přišla s tím, že bychom toto mohli udělat i u Dvořáka. Když si o Dvořákovi čtete nějakou základní literaturu, o dětství je tam – ve srovnání s tím, jak se pak rozvíjela jeho umělecká dráha – vždycky jenom zmínka. Ale k rodnému domu téma dětství tak nějak přirozeně patří.

To bylo tedy rozhodnutí, které jsme učinili na začátku. Také jsme věděli, že v lobkovických sbírkách nemáme moc konkrétních předmětů spojených přímo s Dvořákem, a tak jsme si řekli, že hlavní předmět je samotný dům a my zkusíme hodně vyjít z jeho atmosféry. A samozřejmě taky ze souvislostí, které ten dům s Dvořákem a jeho rodinou propojují. Čím víc jsme rešeršovali, tím víc jsme věřili, že to téma funguje a že se nám do expozice přirozeně dostává i velké množství hudby s Dvořákem spojené.

Dvůr při přestavbě.

Předpokládám, že u všech rešerší a příprav nastanou i nějaké objevitelské momenty…

Nejprve chci říct, že rešerše jsem nedělala sama, ale pracovala jsem zejména se dvěma kolegy z Národního muzea: s Veronikou Vejvodovou, ředitelkou Muzea Antonína Dvořáka, a s Tomášem Slavickým, což mi opravdu hodně pomohlo.

Nikdy předtím jsem neměla příležitost zaměřit se víc na etnologii, takže mě překvapily některé poznatky. O většině se už samozřejmě vědělo, to, co jsme našli, byly spíš zajímavé detaily. Zjišťovali jsme třeba, kolik piva prodal pivovar každý měsíc a každý rok do Dvořákovic hospody. V roce 1848, když byla revoluce, se prodal dvojnásobek piva než tři roky předtím.

Dvůr po přestavbě.

To může v tuzemském prostředí znamenat dost různé věci…

Myslím si, že to ukazuje, jak byla ta revoluce pro lidi důležitá a zajímavá a potřebovali si o tom, co se děje, povídat s ostatními. Hospoda byla přirozeným místem setkávání a hovorů… Ale největší objev jsem si pro sebe učinila, když jsem se dívala na tehdejší školský systém. Ten byl koncipován tak, že se děti z takzvaných triviálních škol, což byla i škola v Nelahozevsi, do které Dvořák chodil, neměly dostat moc daleko, protože byly potřeba na práci, hlavně v rychle přibývajících továrnách.

Školský systém byl koncipován tak, že učitel měl vysloveně zakázáno učit víc než to, co bylo napsané v kurikulu. I kdyby měl sebenadanější děti. Když si přečtete zákon o školství z té doby, výslovné zákazy směrem k učitelům jsou tam na více místech. Byla samozřejmě možnost dostat se i do dalších vzdělávacích pater, ale na to musely děti projít docela těžkou zkoušku. A Dvořák tuto zkoušku udělal, aby mohl jít z Nelahozevsi do Zlonic do třetí třídy…

Do třetí třídy?

Ty třídy byly víceroční. První třída trvala tři roky, druhá taky, takže do těchto dvou stupňů chodily děti zhruba od šesti do dvanácti let. A bylo to povinné. Do třetího stupně – od 12 do 15 let – se musela udělat ta náročná zkouška, o které už jsem se zmiňovala.

Titulní strana rakouských školských zákonů z roku 1840.

Teorie o tom, že Dvořák šel do Zlonic kvůli tomu, aby se vyučil řezníkem, jsou vyvrácené už dlouho. Ale jinak je docela rozšířená představa, že Dvořák šel do Zlonic vlastně jenom za hudbou, za kantorem Antonínem Liehmannem, který mu hodně dal. Ale z toho, co říkáte, plyne, že nešlo jenom o to…

Když o tom přemýšlíte, je jasné, že Dvořák musel být už v Nelahozevsi nadprůměrně šikovný žák, a to nejenom v hudebním směru, ale všeobecně. Pokud šel do třetí třídy do Zlonic, musel mít dobré známky, musel udělat tu těžkou zkoušku, musel být prostě připravený na to, aby to vůbec fungovalo. A taky se musel rozhodnout, že se bude dál vzdělávat, v čemž ho museli podpořit i rodiče. Ne nutně s vidinou, že se bude věnovat hudbě, ale určitě bylo jasné, že nebude řezníkem ani nepůjde nikam do továrny. Na to by totiž tento třetí stupeň vzdělání vůbec nepotřeboval.

Domnívám se, že to byl rozhodující moment Dvořákova života, protože když se v Nelahozevsi jako nejstarší syn narodil, očekávalo se, že bude mít stejný osud jako jeho tatínek, dědeček a v podstatě všichni mužští příbuzní. Tedy že bude řezníkem a hospodským. Ale už v malém Dvořákovi bylo evidentně něco víc, co nakonec vedlo k rozhodnutí, že udělá tu těžkou zkoušku – ke které šlo v té době naprosté minimum dětí – a půjde dál studovat. Přesouvá se tedy z Nelahozevsi do Zlonic, kde pak navíc potkává významného kantora, který ho zásadně podpoří na jeho cestě za hudbou.

Co máte na Dvořákovi osobně ráda? Co je vám na něm blízké?

Myslím si, že Dvořák byl jeden z mála opravdu milých a hodných lidí mezi skladatelskými osobnostmi.

I když byl prý někdy dost nerudný…

To ano, ale všeobecně to byl hodně skromný člověk, hodný ke své ženě, měl hodně dětí, které miloval, svůj volný čas rád trávil v přírodě nebo se staral o zahradu. Není tam žádná opravdu velká vada. Občas mi to přišlo až trochu nudné, ale na druhou stranu hodně sympatické. A taky se mi na něm líbí, že v době, kdy čeští intelektuálové byli spíš ateisté, Dvořák byl věřící člověk, zůstal věřícím až do konce života a nestyděl se za to.

Petr Kadlec