Advent je spojován s koledami, klidem, očekáváním, nadějí, u někoho i meditací, takže troj jediný abonentní koncert České filharmonie (17. – 19. prosince) možná leckoho překvapil. Mě tedy určitě. Ostudně jsem totiž vynechal přípravu, nepodíval jsem se na partitury a literární předlohy a téměř nic jsem si nepřečetl.
Fota Petra Hajská.
Středobodem večera byl dirigent sir Simon Rattle a věrnou spoluhráčkou mezzosopranistka Magdalena Kožená, která je dirigentovou manželkou více než 18 let. Program byl ve zlatém seku – Debussyho Nokturna, druhá kniha Poèmes pour Mi Oliviera Messiaena a Mahlerova Čtvrtá symfonie, která je společně s ní provázanou Pátou podle mého mínění vrcholem jeho symfonického díla.
„Symbolistního“ Debussyho má myslím Rattle bytostně rád. Bylo velmi inspirativní poslouchat, jak se mazlil s detaily a jak mu nadšeně hrající orchestr vycházel vstříc. Nicméně jako bychom slyšeli prchavý momentální záznam, ostatně skladatel partituru „vylepšoval“ mnoho let. Pomalu plynoucí Oblaka a svižné Slavnosti jsou letmým zachycením Života, jakoby se tvůrce inspiroval Claudem Monetem nebo Augustem Renoirem. Završením triptychu byly Sirény, kde byly i drsnější akcenty, s vokalizací ženského výběru Pražského filharmonického sboru, což byl sluchový požitek velmi vysoké kvality. Mám pocit, že to bylo nejlepší provedení, které jsem živě slyšel a přiblížilo se legendární nahrávce Pierra Bouleze s Clevelandským orchestrem (Deutsche Grammophon, 1995).
Málokdy se mi stalo, aby bylo první a druhé číslo večera tak mentálně, filozoficky a vlastně i hudebně napojeno, jak se stalo tento večer s Messiaenem. Písňový cyklus Básně pro Mi skladatel věnoval své manželce a vyjadřuje v něm atributy (přirozeně duchovní) svazku muže a ženy. Protože byl Messiaen hluboce věřící (na konci 80. let jsem byl svědkem jeho varhanní hry v pařížském kostele Svaté Trojice), užil oblíbené alegorie Krista a církve.
Paradigmatem jeho hudby byla podobně jako u Debussyho barva, a to v nejrůznější podobě. Užívá různé metafory – nevěsta a ženich, služebnice Syna, svatí bojovníci, náhrdelník, prastará hora bolesti, srdce. Způsob, jak paní Kožená vyjádřila závěrečnou katarzi je těžko zapomenutelná – „Rozezni se, mé srdce! Ať je tvůj zvuk hlasitý, dlouhý a hluboký! … Bojuj za svého krále! … Radost se vrátila.“ Musím dodat, že s báječně hrajícím orchestrem, který nabídl úžasné spektrum barev, to byl větší zážitek, než výborná nahrávka s klavíristkou Mitsuko Uchidou, kterou letos vydala firma Pentatone. (I když i tu doporučuji vašemu zájmu.)
Fundamentální inspirací Mahlerovy projasněné symfonie je sbírka Chlapcův kouzelný roh, kde je také přehršle barev, ale jiných než u jeho francouzských kolegů. Je protkaná, kromě jiného, vlastně podivným viděním tance, jedno jestli světského nebo smrtného, kdy kostlivec hraje na skřipky (v orchestrálním světě hrál mrazivým, jedovatým posmrtným tónem sóla koncertní mistr Jan Mráček na menší o tón naladěné housle, a to zcela mimořádným způsobem! – pouliční muzikant z říše snů). Třetí věta – variační škleb s vizí náhrobního kamene. Ovšem v dálce je vidět řešení – nebeská brána a nebe, kde vládne klid a radost. Autor průvodního komentáře v programu správně napsal, že tato Mahlerova symfonie je „cesta od složitosti k jednoduchosti“. Je to geniální řešení, jehož obecný princip později proměnil v jinou geniální hudbu Dmitrij Šostakovič. „Všechno se raduje, všechno si zazpívá.“ Takže mahlerovský advent… Komorní dialogy působily v orchestru sugestivně a opět musím ocenit filharmonická pianissima.
Provedení bylo na české poměry referenční, „óda na nebeskou radost“, nicméně si nemyslím, že paní Kožená je pro tuto dílo ještě ideálním sopránem, na nějž aspirovala v minulosti a že má „dětský pohled na nebe“. Možná měl dirigent zkusit v určité části zrcadlo – zvuk chlapeckého sboru, jak to kdysi zkusil Leonard Bernstein nebo Claudio Abbado.
Fascinující byl nejen sedmdesátiletý Maestro Rattle a v Messiaenovi jeho paní, ale i výkony řady hudebníků, například houslisty Jana Mráčka, hobojistky Jany Brožkové nebo violisty Pavla Cipryse. (Horší den měla hornová skupina. Píši o 17. prosinci.)
Luboš Stehlík
