Večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu 22. 12. 2025 ve Dvořákově síni Rudolfina měl tradiční dramaturgii s malým překvapením. Šéfdirigent Petr Popelka totiž koncert otevřel mě neznámou skladbou Arvo Pärta Our Garden. 

Dětská kantáta Naše zahrada vznikla v roce 1959, kdy Arvo Pärt ještě studoval skladbu a pracoval jako korepetitor v tallinském Paláci pionýrů. Jasná tonální harmonie, svižný rytmus, snadno zpívatelné melodie a živý orchestrální part. Jelikož jsem dosud znal Pärtovu duchovní tvorku nebo instrumentální hudbu z pozdního období, humor a „budovatelská“ spontánní radost mě překvapily. Skladebně je to pořádné retro – folklorismus, neoklasicismus… Ovšem texty typu „Čas záhonů – práce dál nás čeká, dlouhé hodiny se v hlíně vrtáme…“ těžko vyjádřit mystikou a technikou titinnabuli.

Fota Matěj Komár.

Orchestr hrál výborně, vokální část skladby byla na bedrech Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu, který velmi dobře vede Věra Hrdinková. Dost mi vadilo, že koncertní skupina „dětská“ rozhodně nebyla (odhadl bych je na věk mezi 15 až 20 lety) a je pouze dívčí, přičemž chlapecký hlasový vklad by sboru velmi prospěl. (Mám pocit, že vzorem paní Hrdinkové jsou někdejší Bambini di Praga, což je nedostižný vzor.) Dětský zvuk jsem tedy nevnímal, ale vzhledem k dobově podmíněnému obsahu to moc nevadilo. Slyšel jsem však hodně hudby (včetně Česka), která je v daném žánru zajímavější. Jistě bylo možné najít pro adventní koncert kvalitnější muziku.

Těšil jsem se na Ravelův Klavírní koncert G dur s  v Praze dobře známým, francouzsky autentickým a sympatickým Pierrem-Laurentem Aimardem. Lehkonohá hudba s vlivy jazzu, Gershwina, baskického folkloru a meziválečnou hudbou Paříže byla zahrána na vysoké technické úrovně, která souzněla s kreditem tohoto známého interpreta Ravela. Asi nejvíc se mi od něj líbil pomalý „ploužák po zavíračce“ v úvodu Adagia. Nicméně s interpretací téže hudby od Seong-Jin Choa v září  (Česká filharmonie) v témže sále jsem se ztotožnil více. Korejec měl impresivnější hru s barvami, opojnější úhoz a zářivější techniku.

Volba české tradice se stala vrcholem večera. Výklad Dvořákovy Šesté symfonie D dur byl osvěžující. Obdivoval jsem, na jakou úroveň práce s dynamikou a agogikou symfoniky dirigent dovedl. Během své mise vytáhl pan Popelka SOČR na úroveň, na které dosud nebyl. V absolutním měřítku hráči sice (ne vždy) nemají zvukovost, barevnost a lahodnost konkurenčních Českých filharmoniků, ale vytvářejí v jednotě a nadšení často neskutečné věci. (Nicméně výkony první flétny, pikoly a první horny byly srovnatelné; velmi dobré byly primy i violoncella.)

Byl to večer, který mě potěšil. Nabízí se otázka, jež mě při setkání s uměním Petra Popelky vždy napadne: dokáže Elias Grandy udržet současný level rozhlasových symfoniků, ba posunout jej dál?

Luboš Stehlík